Přišel na svět před čtrnácti stoletími, ale dějiny jako by neměl. Korán. Islámské autority si zakazují sledovat a zachycovat proměny tohoto „božího slova“ v pozemském čase. Zbožná opatrnost je zástěrkou. Kryje uzamčení textu do krypty tradice.


My ostatní hledíme na korán očima soudních lékařů. Vidíme nehybné, mrtvé tělo. Rozdíl je markantní. Text, který muslimové zpravidla jen slepě recitují, žije a vyvolává protichůdné vášně. Jeho čtení v proměnách času stojí v cestě překážky. Jejichž množství je větší než u všech ostatních zakladatelských textů světových náboženství.

Korán je přepisem „zjevení“, které se dostalo jednomu z obyvatel Mekky, sídla na západní straně Arabského poloostrova. Jmenoval se Muhammad a mělo k tomu dojít v letech 610 až 632. Předchozí posvátná „písma“ se spokojovala s tím, že Boha pouze „citovala“. Například v Evangeliích jsou Kristovy výroky tlumočeny jedním ze svědků a do vyprávění se dostávají ve „třetí osobě“. Text koránu je „božím slovem“, výpovědí Boha, v „první osobě“. Od začátku až do konce tu hovoří „Ich-formou“ Bůh. Oslovuje lidstvo skrze jednoho člověka, kterého si vybral za svého „posla“.

Jaký to mělo smysl? Muhammad o tom zprvu neví nic. Je to normální smrtelník své doby. Myslí si, že se zbláznil, když má třikrát po sobě vidění. Archanděl Gabriel ho objímá a přikazuje mu „číst“ knihu „božího původu“. „Ocitl jsem se snad v moci zlých duchů, džinů“?, ptá se postižený a raději by se z té hrůzy zabil, jak to vypráví „síra“, pozdější biografie islámského Proroka. Vnitřní rovnováhu mu vrátí jeho manželka Chadídža, když ho odvede k jednomu z bratranců. Je to věřící křesťan a diagnostikuje Muhammadovo „poblouznění“. Jedná se prý o nové zjevení onoho zákona (nomos), který byl božím způsobem svěřen Mojžíšovi.

Nebeský záměr dostal vysvětlení. Muhammad byl vybrán, aby obnovil pravdu „zjevení“, která je odjakživa jen jedna jediná. Přenášeli ji po sobě jdoucí proroci a jejich národy se jí zpronevěřovaly. A co je vlastně podstatou té zjevované zprávy? Je to stále totéž: úplné odevzdání se člověku jedinému Bohu. A proč stále totéž? Protože lidé jsou zapomnětlivci. Arabské slovo „anásíj“, značící „lidské bytosti“, má blízko ke slovesu „nasija“ – zapomínat.

Lidské zapomínání dává smysl cyklicky se obnovujícímu prorokování. Bůh posílá „buditele“, aby v lidském společenství obnovovali vědomí jeho Zákona, což je ustanovení universální, nadčasové a spásné. Tento „boží zákon“ je podstatou islámu, „neměnné“ víry, tím, co je přítomno v každém pravdivém obracení se k nebi.

Biblický Abraham, podle koránu „prvním muslim“, přijal boží smlouvu, stejně jako po něm Mojžíš a Ježíš. Sváry, převraty a nekonečné spory mezi „lidmi Knihy“, tedy židovskými a křesťanskými věřícími, vyvolaly nutnost nového, tentokrát skutečně universálního a konečného „seslání“ boží zvěsti. A korán tak jednou provždy ukončuje lidské zapomínání a natrvalo obnovuje a uzavírá pakt Boha s lidstvem.

Je příznačné, že kniha Mojžíšova i kniha Muhammadova se v koránské arabštině nazývají shodně „furqán“ čili „to, co dokazuje pravdu či odděluje pravdu od nepravdy“. A protože se Mojžíšův furqán ztratil, musela přijít jeho reedice. Korán uznává boží původ předchozích posvátných textů a tvrdí, že je završuje načisto. Předvádí znalost biblické tématiky a rekapituluje toto dědictví od Adama až ke Kristovu nanebevstoupení. Potlačuje ovšem vyprávěcí ráz biblických textů a dává přednost poučným metaforám adresovaným lidstvu. Historicita se vytrácí a převahu nabývají podobenství, nezřídka nejasná a mnohdy protichůdná, vytvářená podle obdobného modelu jako Platonův mýtus.

Zbožného Žida nedokáže takové čtivo vzrušit, i když korán často judaismu vyčítá, že zkreslil Tóru. Zbožný křesťan zase sotva pozná v koránském Ísá svého Ježíše. Je to sice okouzlující prorok a mudrc v helénistickém smyslu, zrozený z panny, ale v žádné případě „boží syn“. Korán vyjadřuje hrůzu z polyteistického panoptika, v němž se zrodil a opakovaně pranýřuje „širk“ čili „slučování“ jediného Boha s jiným božstvím. Nemůže proto dát souhlas ani „božímu synovi“, ani „Duchu svatému“. Koránský monoteismus je nekompromisní.

Ortodoxnost, vyjádřená tvrzením o „nestvořenosti“ a tudíž „věčnosti“ koránu, vede k zakrývání kulturního podhoubí, z něhož vzešlo koránské „zjevení“. Muhammadův příklon k monoteismus byl vlastně revoltou proti vyznavačům mnohobožství, kteří ho obklopovali. V jeho rodném Hidžázu existovala jednobožská víra ve třech verzích, rozpadajících se do množiny heretických a sektářských projevů. Křesťanství povzbuzované Byzancí, judaismus chráněný Persií a hanífíja, místní specifický monoteismus, k němuž se hlásil děd budoucího islámského proroka. O tomto primitivním arabském náboženství víme jen tolik, že se hlasilo k Abrahamovi a vydávalo se za „abrahamské náboženství“. Tento praislám je oficiální islámskou historiografií vytěsňován a zatemňuje se podobně jako celý pantheon předislámských božstev.

Tak jako nevpadla nová víra společensky do nějaké pouště ducha, nezdá se být pravděpodobné, že by „boží slovo“ vstoupilo do zcela pasivní osoby budoucího proroka. Kronikáři se shodují v tom, že Muhammad prošel kus světa své doby. Po dobu patnácti let mezi 25. a 40. rokem svého věku vykonával povolání vodiče zvířat v karavanách. Jeho životopis, „síra“, uvádí, že často putoval na jih. Z Mekky byly vypravovány každý rok dvě karavany. V zimě na jih do Jemenu, v létě na sever putující až k úpatí Kavkazu. O cestách na sever ovšem biografie islámského proroka mlčí. Podivné opomenutí, které dovoluje zastřít, že právě v tehdejších kulturních centrech, ležících na severu, v Gaze, Jeruzalému, Damašku či Antiochii, se mohl Muhammad mnohému naučit. Počátek „zjevení“ se vztahuje k době, kdy mu bylo 40 let a je důvod se domnívat, že se jednalo o člověk se nemalými zkušenostmi.

Tvrdí se, že Muhammad neuměl číst a psát, že to byl „ummí“ čili nevzdělanec. Takovou představu udržuje i korán. Leč v tradici se zachovávají zmínky o tom, že dokázal vládnout psacím náčiním z rákosu. Kde je pravda? Přesvědčivý důkaz pro jedno či druhé chybí. Je ovšem známo, že písaři se tehdy rekrutovali z osob nízkého původu a často se jednalo o otroky. Když se Muhammad oženil s bohatou vdovou Chadídžou, dostal se do vznešenějších kruhů. Proto se slušelo, aby si nepsal vlastnoručně, nýbrž diktoval svému písaři. Hypotéza o jeho „analfabetismu“ se hodí doktrinářům jako nepřímý důkaz božího původu koránu. Někteří vykladači mají jiný názor. Bůh nediktoval Muhammadovi korán slovo od slova. Pouze ho inspiroval k myšlenkám, které prorok následně formuloval.

Na dvanácti místech korán uvádí, že se „boží slovo“ dostává na pozemský svět v arabštině. Dalo by se z toho odvodit, že arabština je jazykem Boha. Leč božský jazyk neexistuje. V koránu se naopak zdůrazňuje, že každý z proroků přinášel boží zvěst v jazyce svého národa. Mojžíš hebrejsky, Ježíš aramejsky. Ovšem Starý a Nový zákon se k nám dostává pouze v překladu, zatímco muslimové mají k dispozici původní text. Z toho plyne povinnost modlit se arabskými slovy, která vyšla přímo od Boha.

Když Muhammad v roce 632 zemřel, korán ve formě knihy neexistoval. Uchovával se v ústním podání a byl tedy odkázán na paměťovou kapacitu prorokových druhů. Mimo tento korán „po paměti“, udržovaný opakovanou recitací (slovo „qur´án“ znamená doslova „to, co se recituje“), existovaly zlomky textu zapsané na rozmanitých podkladech rostlinného (palmové listí) a zvířecího původu (kůže, kosti). Tyto zápisy drželi první dva chalífové a pak Hafsa, jedna z prorokových vdov. Čtvrt století po smrti Muhammada za chalífy Osmána (644-656) vznikla první psaná kopie, vulgáta, východisko pro dnešní podobu textu. A pak se stalo něco naprosto nenapravitelného. Správce Medíny, bratranec chalífy Osmána, nechal zničit předchozí zápisy koránu z paměti prorokových druhů, včetně zápisů, které byly v držení Hafsy. V dějinách, v nichž se cenní každý sebemenší originál, je případ takového obětování původních, byť neúplných pramenů v zájmu jedné kopie něčím výjimečným.

Samozřejmě, že šlo o to zajistit nespornost jediného kánonu. Leč vulgáta, zapsaná ještě hodně primitivním písmem, je nečitelná. Snaha porozumět vyvolala zrod rozsáhlého interpretačního aparátu. Za dvě století to skončilo obrazně řečeno pohřbem. Poselství, které hodlalo zrušit nutnost duchovních jako vykladačů písma, se uzavřelo pod víkem standardní vize, upečené duchovními autoritami nejen z důvodů stravitelnosti, ale i s ohledem na teologicko-politické zájmy.

Podstatnější je, že vulgáta pohltila původní zlomkové části koránu do souvislého textu a zbavila je jejich členění. Tak se setřela autentická výchozí podoba fragmentů a dnes je téměř nemožné číst tyto nejstarší vrstvy textu tak, jak zněly v dobách proroka. Řazení kapitol (súr) nerespektuje chronologii, je formální (od nejdelších k nejkratším) a výsledky islamologických bádání, která došla k rozlišení mekkánského a medínského období a pokouší se jednotlivé části koránu nějak datovat a tím je lépe objasnit a pochopit, muslimové více méně ignorují.

Podle filosofa Ibn Rušda (Averroese), který působil v Cordóbě ve 12. století, nenabízí korán jednoduché odpovědi na otázky, které si věřící klade. Vysvětluje to tím, že korán staví záměrně lidské myšlení, uspěchané a omezené, před dvojznačná řešení. Je na věřícím, aby si našel cestu a řešení. Podle středověkého arabského filosofa pouze myšlenková důslednost a aristotelský rozum dávají možnost unikat léčkám koránské dvojznačnosti.

Ibn Rušdův přístup, zavádějící do interpretace koránského textu rozum a individuální rozvahu, je podstatně jiný, než jaký nabízí umrtvená tradice, která zredukovala „zjevení“ na sbírku závazných výroků liturgické, právní a politické povahy. Zápas proti této skleróze, která se podepsala na stagnaci muslimského světa, začal na konci 19. století. Dodnes není ukončen. Korán je vystavován stále více tlakům demokracie a svobody. Dostává šanci nalézt ztracenou čitelnost. Doufejme, že mu brána otevřená pro lidské čtení jednou dovolí opustit temnou kryptu tradice, do níž byl před staletími pohřben.