Islámský expanzionismus, o němž se mluví od přelomu 20. a 21. století s rostoucími emocemi, mohl zůstat spornou hypotézou. Nebýt dvou neopominutelných jevů. Jeden má ráz technicko-ekonomický, druhý biologicko-politický. Vracejí do hry náboženskou kulturu a dělají z islámu důležitého hráče v politice.


Na jedné straně státy s islámským vedením nebo přesněji, nejvlivnější společenské skupiny v zemích jako je Saúdská Arábie, Írán a Irák, a do jisté míry i Libye a Egypt, získaly výhody hospodářské a politické v souvislosti s tím, že se na jejich území nachází nebo by se mělo nacházet téměř 60% světových zásob ropy. V éře fosilních paliv se tím blízkovýchodním zemím těžícím ropu nabízí možnost žít nad poměry a bez ohledu na to, co mají doma: málo efektivní státní instituce, zaostalost společenskou a nespolehlivý právní systém.

Konjunktura, vyvolaná ropou, spočívá na chatrných základech. To je jedna stránka. Druhou představuje růst populace islámské polokoule. Za poslední století se zvětšila osminásobně. Z 150 milionů na 1,2 miliardy lidí. Něco takového dosavadní dějiny lidstva nepoznaly. Lidská exploze je z části vyvolána chudobu a kolotočem její reprodukce, z části konzervativním náboženstvím a s ním spojenou kulturou, která staví do popředí početnou rodinu jako etickou hodnotu. Vyloučit nelze ani vliv politiky, kterou formulují ideologové, hrdě vztyčující před islámské země zástavu reprodukce, více či méně vědomě cílené na reprodukci boje.

Takové podmínky jsou příznivé pro frakce militantního islamismu. Dovolují stavět na program dne obnovu globálně laděných projektů expanze. V kruzích radikálů se často hovoří o obnově světového chalífátu. Svědčí to o tom, že si vytvářejí svět naprosto odtržený od reality. U islamistických radikálů má onen surrealismus, typický pro všechna náboženství, ráz snění s otevřenýma očima. Jediným poutem mezi iluzorními představami a konstrukcemi islamismu a zbytkem světa je atentát s maximálním počtem obětí. Představuje tradiční středověkou „razzíju“, trestnou nebo loupežnou výpravu, vedenou v konkrétním reálném světě a motivovanou od reality odtrženým sněním.

Shrnuto, o kampani, kterou vede islám ve svém patnáctém století, si lze myslet a vyslovovat mnohé. Leč jakýkoliv jednoznačný soud je a zůstane ošidný. Buď z nás udělá naivní anděly, nebo opovrženíhodné cyniky. Obojí je, pravda, nebezpečné. Co tedy zbývá? Nic mimořádně spektakulárního. Opatrně, nikoliv však vystrašeně, zvažovat potence v rozmachu islámu navenek, rozuměj z vlastního světa do světa ostatních, a zároveň burcovat, nikoliv ovšem strašit Evropu, jejíž současná slabost inspiruje k jistým scénářům, v nichž úzkost hraje prim.

Momentálně lze konstatovat s jistotou pouze to, že neoexpanzionismus islámu není lacinou ideologickou frází, není výmyslem, nýbrž reálným jevem. Působí na určité společenské vrstvy žijící v Evropě a Africe. Jedná se o skupiny, které jsou z různých důvodů ekonomicky a sociálně znevýhodněné. Žijí s pocity vyděděnců, odstavených od předností světového hospodářského a společenského pokroku, jimž stávající společensko-ekonomické podmínky nedávají naději na lepší životní perspektivu. Leč spojovat popularitu islámského neoexpanzionismu výhradně se sociálně ekonomickými motivy nestačí.

Zasahuje vzdělané lidi středních vrstev, potomky imigrantů z islámských zemí, kteří se na jistou dobu od náboženství svého původu odvrátili, a nyní se k němu vracejí. Hybnou silou je pro ně rostoucí radikalizace jejich vlastních mladých lidí, jejichž početnost překračuje zvládnutelnou míru. Naopak elity Asie, Ameriky a Evropy muslimského původu ovlivňuje neoexpanzionistické myšlení spíše slabě. Pokud jde o nové konvertity, podle statistik roste jejich počet zpravidla v době, kdy sílí kritika vůči islámskému náboženství. Náklonnost k islámu se zvětšuje, když se zdá, že je ohrožen, osočován nebo v pozici oběti.

S ohledem na slabou organizovanost a roztříštěnost islámských států a asociací lze v dlouhodobé perspektivě silně pochybovat o nějakých úspěších politické expanze. Pokud se na konci 21. století početní stavy křesťanů a muslimů ve světě srovnají, stane se tak výlučně početním růstem muslimské populace a jen velmi málo následkem nějakého mimořádného duchovního vyzařování islámu.

Islám jako duchovní síla slábne v obou svých hlavních větvích, sunnitské a šíitské. Klesá vliv tradičních duchovních center sunny jako byl kupříkladu al-Azhar v Káhiře a dochází k vnitřnímu rozkladu šíitského duchovenstva. A rovněž upadá vzdělanostní tradice islámské teologie, která počítala s dlouhodobou a soustavnou přípravou budoucího álima, islámského učence.

Spojování islamismu a teroru, které funguje v současném světovém veřejném mínění téměř automatickým, přivodilo duchovní autoritě islámu značné škody. Zda se z toho jako celek zotaví, zda zvrátí svůj duchovní úpadek a dokáže se obnovit jako nepolitické, mírové a neválečnické náboženství a kultura, to se nedá odhadnout. V tomto směru dnes není příliš mnoho důvodů k optimismu.

V každém případě se „dům islámu“ nevyhne krizím vyvolaným modernizací násilí, jehož otřesnou podobou děsí svět přinejmenším poslední čtvrt století. Sám „dům islámu“ se mění v „dům války“. Muslimové si o něm vždy mysleli, že něčím takovým může být pouze ten svět, který se nachází mimo oblast, kde platí islámská pravidla. Při pohledu na chronické křeče islámských „společností“ si okolo roku 2050 budou moci dějin znalí Evropané připomenout válčení a boje z dob evropské reformace nebo možná ještě více projevy antimodernistické resistence katolicismu, která se táhla od roku 1789, od francouzské revoluce, do koncilu Vatikán II v roce 1962. Z této historické paralely lze snad vyvodit jistou naději. Víme, že to v Evropě skončilo smírem. Theocentrismus se vzdal nereálných cílů a smířil se s demokracií.

P.S.
K této úvaze mne přiměl nedávno přečtený rozhovor. Jeden náš znalec v něm prohlásil, že „hrozba islámu pro Evropu je pseudoproblém“. Do jisté míry je to pravda. Leč otázkou je, komu „pseudotéma“ připíšeme na účet. Kdo straší islámem? Dotyčný badatel se domnívá, že jsou to ti, kteří „nejsou schopni vysvětlit si jisté negativní jevy současného světa a EU“ a znovu objevují „islámské nebezpečí“.

Islámský neoexpanzionismus nevznikl jako vynález pro potěchu Evropy nebo proto, že někteří Evropané postrádají strašáka. Vzešel z obnovené iluze muslimů o celosvětovém rozmachu islámu. Je to samozřejmě sen. Ale ve spojení s finančním a lidským potenciálem, o jaderné zbrani nemluvě, se z tohoto „pseudoproblému“ může stát realita, třeba jen komická a třeba také s tragickými následky.

Je dobré, že se dotyčný badatel zabývá islámem jako celosvětovým kulturním dědictvím, neboť v Evropě potřebujeme vědět o této víře co nejvíce. Leč pokud se, jak konstatuje, necítí povolán, odpovědný či je pod jeho úroveň odpovídat na otázky, jež pokládá za nepatřičné, asi proto, že jeho doménou není více než o náboženství a kultuře islámu teoretizovat, nechť se toho drží důsledně. Bude to lepší pro všechny.