Francie zpytuje svědomí

20. 01. 2015 | 09:05
Přečteno 23631 krát
Co jsme to dělali, že jsme připustili, aby u nás vyrostli takoví vrazi a fanatici? Jedna z otázek, které brání v současnosti mnoha Francouzům usnout. Lékárny informují o nápadném vzestupu konzumace prášků na spaní během posledních dnů a ve sdělovacích prostředcích se diskutuje o příčinách radikalizace, která po tři dny počátkem ledna rozsévala smrt v samotném srdci země, v Paříži.


Vrásky na čelo přidávají i informace o reakcích žáků na atentáty na školách a o chování školáků a studentů při držení minuty ticha za oběti atentátů. Objevily se případy, kdy žáci bojkotovali ceremonii nebo se ji odmítli účastnit. A jako argument uváděli své muslimství. „Zabíjet se nemá, ale kreslíři z Charlie Hebdo zesměšnili proroka“.

Kde jsou příčiny tragédie a s ní spojených nedorozumění? Nejsou to jen dopady existence předměstských čtvrtí připomínající ghetta, kde přestávají platit zákony, z nichž mizí sociální různorodost obyvatelstva, kde převažují neúspěchy dětí ve škole a kde panuje nezaměstnanost. Není za tím jen tápání ohledně příslušnosti, identity jistých skupin Francouzů, kteří se cítí být vytlačeni na společenský okraj nebo dokonce z většinové společnosti vyloučeni a hledají oporu jinde, nejčastěji v tom, co se jim nabízí nebo je po ruce, v čem spatřují něco vlastního a tím je cosi jako kolektivní muslimskost. Nespočívá to ani pouze v oné domácku splétané muslimskosti, která se vpisuje do viditelné náboženské gestikulace jako jsou závoje, dlouhé brady, stravování halál či dodržování ramadánu, z čehož následně povstává něco jako skupinová konformita. Z ní sice může vyrůstat pocit komunitní příslušnosti, solidarity s muslimy ve světě a ke ztotožňování se s problémy muslimů ve světě, kupříkladu ke stranění Palestincům v izraelsko-palestinském konfliktu, nikoliv však nutně fascinace pro teroristický džihád.

Kdo objevuje smysl života v teroristickém džihádu, v názoru, že islám přikazuje zabít a nechat se zabít a že džihád je nejvznešenější, pokud se při něm umírá, to není strana muslimů ve Francii, to je soubor jednotlivců či množina izolovaných buněk. Ve francouzských bezpečnostních a policejních složkách, stejně jako v armádě je dnes více muslimů než ve skupinách al-Káidy. Při posledních atentátech byli pokaždé mezi obětmi voják nebo policista muslim. Byli zabiti teroristy, kteří se odvolávali na islám. Terorismus není úchylkou muslimské populace, je to úchylka části mládeže, dokonce i mladých lidí, kteří z muslimského prostředí nevzešli a kteří k islámu konvertovali.

Jedná se o hnutí mladých, kteří nutně nemají profil lidí společensky vyloučených. Zadarmo a aniž by k tomu museli vyvinout větší úsilí se jaksi samospádem integrovali do zvyklostí většinové společnosti, leč od jistého momentu se z této společnosti sami rozhodli vylučovat. Máme co dělat s případy sektářské úchylky typů lidí, kteří mají fascinaci pro videa a filmy s válečnými scénami, kteří na internetu hledají nějaký návodný případ, velkou kauzu, které by se chytli a mohli přejít k osobní účastí v páchání násilí. Posléze se zjišťuje, jak se rádi fotografovali a filmovali se zbraněmi, v převlecích a s provokativními rekvizitami, jak si předem inscenovali a zkoušeli role hrdinů.

A nejsou to žádné zfabrikované případy. Do rádia volá nešťastná tetička: „My jsme katolická rodina a dva moji synovci byli v této kultuře vychováváni. A najednou se vše změnilo. Vyznávají radikální islám, nechali si narůst bradu a chodí v převleku salafistů. Nedá se s nimi o ničem mluvit a diskutovat.“ Anebo hovoří maminka: „Ano, mám muslimské kořeny. Ale my jsme přišli do Francie, aby se děti měly lépe a staly se Francouzi. My jsme s nimi o islámu nikdy nemluvili. Chtěli jsme, aby se z nich stali moderní lidé, kteří nepotřebují náboženství. A nyní stojíme před výčitkou, že jsme jim nedali výchovu, které by je poučila, že islám není vraždění, že jsme jim nepředali z islámu potřebnou náboženskou kulturu“.

Absence základních znalostí o náboženstvích je přitom jedním z neduhů současného školství a zřejmě nejen francouzského. Odtud může vycházet nejlepší obrana před náboženským fundamentalismem, integrismem, který zatahuje náboženské spory do veřejného a politického života, radikalismem a sektářstvím, obrana před vším, co zbavuje náboženství kulturního obsahu a činí z něho bojovnou, nesmiřitelnou ideologii. „Větší náboženská vzdělanost je základním očkováním proti extrémistům“, prohlašuje Thomas Mücke, vedoucí projektu boje s džihádizací mladých ve Frankfurtu n. M. A dodává: „Náboženští analfabeti se nechávají snadno přesvědčit radikály“. Už před více jak 15 lety navrhoval filosof Regis Debray zavést na francouzských školách výuku základů náboženství. Nápad se neprosadil, jednak z obavy, aby se z toho nestala náboženská propaganda, jednak proto, že chyběli pro takovou výuku patřičně kompetentní učitelé a na jejich přípravu chyběly, jako obvykle, finance.

Profesor dějepisu I. Roder z lycea v pařížské předměstské čtvrti Saint Denis, kde žije mnoho muslimských rodin, sděluje své zkušenosti ze dní následujících po atentátech. „Vyslechl jsem šokující názory jako „je to normální, co se stalo, neboť dotyční se dotkli proroka a byli za to potrestáni“. Slyšet se nechaly i násilnické názory: „Je dobře, že je zabili, neboť napadli islám, k němuž patříme“.

Leč pan profesor je na takové věci zvyklý: „Pro mne to není nic nového, podobné řeči jsem vyslechl u žáků po 11. září 2001 a opakovaně slyším stejné sexistické, homofobní, antisemitské výroky již 15 let. Stejně tak narážím na názory, že to vlastně bylo jinak, než se oficiálně tvrdí. Pro teorie komplotu mají mladí otevřené uši dokořán. Děti jsou zahlcovány informacemi ze sociálních sítí, z internetu a nejsou vybaveny intelektuálními prostředky, aby dokázaly informace hierarchizovat, třídit a chápat. My učitelé máme velkou potíž v tom, že naše slovo už nestojí nad tím, co říkají jiní, nýbrž se z něho stává jen jeden názor mezi jinými, nejčastěji převzatými z internetu. Pro učitele je dnes těžké předávat žákům vědecký, poučený názor. Pochybují absolutně o všem, počínaje výroky učitelů, a dávají přednost názorům, které slouží, neví se čemu a komu, a pravděpodobně se i slyší v některých rodinách názory, které nejsou ve shodě s hodnotami republiky, které jim ve škole vštěpujeme“.

„A jak na to reagovat, pane profesore?“, ptám se. „Poslouchat je a brát vážně to, co říkají. Přeformulovat s nimi, co řekli, ptát se, zda to, co bylo vysloveno, odpovídá skutečně tomu, co se stalo. Zda je odpověď na danou otázku správná. Dávat to, co vyslovují do perspektivy, v níž vidíme naší společnost, když žijeme a chceme žít pospolu, když bereme v úvahu naše zákony a naše hodnoty. Práce, pravda, pro Sisyfa. Leč není jiné cesty“.

„A co sankce, pro ty nejste?“ „Apriori nikoliv, leč ve škole mají své místo, jsou součástí výchovy. Je třeba umět vymezit hranice, vyznačit meze, jejichž překročení nelze tolerovat. Já musím brát v úvahu reálný stav věcí. Dnešní žáci mají zhusta potíže říci něco souvisle, chybí jim schopnost cokoliv srozumitelně a logicky vysvětlit, postrádají znalost smyslu slov, i když ta slova používají. Mnohdy jen opakují to, co někde zaslechli. Když v roce 2012 v Toulouse Mohammed Merah vraždil v židovské škole, dráždilo mé žáky, že se mluví jen o Židech, zatímco rasistické akty a Palestina, to prý nikoho nezajímá. Leč to jsou jen nezralé názory, s nimiž je třeba soustavně polemizovat, je třeba s žáky hovořit. Týden po atentátech v Paříži jsem šest dní při vyučování nemluvil o ničem jiném. Je dobré, když moji žáci odsuzují vraždění, protože podle nich se ve jménu islámu nezabíjí. I když jim zatím nedochází, že celý případ má širší souvislosti, kupříkladu, že nesouhlas s názorem se netrestá násilím, není to se současnou školou úplně apokalyptické“.

Zkušenost z jedné školy se bere na vědomí, ale netřeba ji absolutizovat. Obdobných případů nebylo a není málo, leč v celkovém počtu francouzských škol jde o nízké procento. Jedná se o lokální křeče, které se objevují tam, kde je ve školách vysoký počet žáků z sice muslimských rodin. Jsou to křeče spíše identifikační než náboženské. Mladí si stěžují, oponují tomu, co se jim jeví jako moralizační konformismus. Je to projev protestní, nikoliv náboženský. Islám se hodí jako identifikační prostředek, neboť po selhání revolučních ideologií třídního boje nebo protikoloniálního zápasu porobených národů je nejdostupnější, je již řadu desetiletí na vzestupu a má potřebný mobilizační náboj. Dokáže strhávat masy, což uchvacuje a láká prosté duše i nejrozmanitější politické šarlatány.

Ve Francii neexistuje muslimská komunita ve smyslu populace, která se organizuje a sdružuje podle náboženství. Chybí zde legitimní vedení pro všechny muslimy. Organizace, které se vydávají za reprezentativní mluvčí muslimů, nejsou ve skutečnosti reprezentativní. Většinou bývají organizovány a vybrány vládou domácí nebo je sponzorují vlády cizí, alžírská, marocká a trochu i turecká. Muslimská populace nikdy ve většině neprojevovala zájem se předvádět na politické scéně skrze nějakou náboženskou stranu. Může to být vyhlídka snad nejdříve pod několika příštích desetiletí. A pokud se muslimové zajímají o politiku, dávají hlasy všem stranám, včetně Front national Marine Le Penové.

Do této mozaiky jako kdyby ovšem nezapadala aktuální situce, kdy se muslimové cítí inzultování karikaturami proroka islámu. Protestují, v samotné Francii sice jen verbálně, leč ve světě velice rozhodně a s jasně protifrancouzským akcentem. Jedná se o reflex, který není výlučně islámský, nýbrž obecně náboženský. Katolická církev si opakovaně stěžovala na karikatury v Charlie Hebdo, podobně jako na zpodobňování Krista výtvarníky, divadelníky a dalšími umělci, neboť to pokládala za projev rouhání, urážku či bezohlednost vůči věřícím. Katolická církev ve Francii nakonec přijala princip názorové svobody. Pokud se cítí ponížena, zesměšněna, pořádá večerní modlitební shromáždění, nikoliv rozhořčené demonstrace na ulici.

Cesta k vyrovnávání se s realitou nenáboženskosti veřejného života ve Francii a s principem laickosti francouzské republiky byla dlouhá, nesnadná a někdy i prostoupená násilnostmi. Procesem přizpůsobování prochází nyní i islám. Je to náboženství dynamické, mladé, vystavené nově zcela specifické situaci, kterou představuje francouzská laickost. V USA nejsou karikatury typu Charlie Hebdo vůbec myslitelné. Netýká se to jen islámu, nýbrž i karikování vůbec. Nelze zesměšňovat cokoliv bez autocenzury autora vůči „politické korektnosti“ a s respektem k náboženství.

Samotný islám a korán zobrazování Muhammada neodmítají přímo. Máme řadu příkladů zobrazování proroka z minulosti. Odmítání obrazu vychází z původní zásady nepřidružovat něco, co by mohlo sloužit jako idol k Alláhovi a zpochybňovat tak jeho jedinost. Současná vyhraněná citlivost muslimů na obraz proroka je uměle pěstovanou konstrukcí politickou. Využívá se k účelové mobilizaci mas muslimského světa. Je patrně lákavá tím, že vytváří pocit jednoty většiny muslimů, jinak se dělících do rozmanitých směrů, nezřídka se vzájemně velmi nenávidících. Před dvěma desítkami let se prodávala na trhu v Pákistánu podobizna mladého muže, ve skutečnosti fotografie mladého Araba z Túniska z let francouzské koloniální zprávy v 19. století, která byla prezentovaná jako zobrazení proroka. To samo dokazuje povrchnost módy mezi muslimy nyní rozšířené vyhledávat si záminky, jak se předvádět a jak si hrát na jednotu.

Na tyto noty hraje fundamentalismus a jeho dynamická forma salafismus. Přestože se dá těžko o něco opřít údajné rohačství při zobrazování proroka, je snahou salafistů oslabit kulturnost ve vědomí věřících, aby se konzervativní zjednodušená podoba islámu stala normou a měřítkem islámskosti co největšího počtu věřících. Mohou využívat ignorance mládeže, která neví, co je to tradiční, kulturní islám, a raději než názory, rodičů, učitelů a skutečných znalců islámu, lapají na internetu lákavé radikální fráze. Mládež si znovu buduje islám, vlastní islám, islám samouků, poučených z pochybných webových stánek. A forma islámu, které nejvíce „letí“, má nejnormativnější, nejvíce příkazovou a zákazovou podobu, a je to islám vyprázdněný a zbavený břemen náboženské kultury.

Pařížské atentáty z počátku ledna 2015 odhalily několik Pandořiných skříněk, které leží v různých patrech a regálech francouzské společnosti. Atakovat všechny naráz je riskantní. Urgentní je začít alespoň s jednou velice podstatnou. Nachází se ve škole a mezi mládeží. Zastavit jejich postupující „dekulturaci“ je prvním potřebným krokem k tomu, aby Francie vrátila svým občanům klidný spánek.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novotný Martin O Obluk Karel · Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy