Macron v Athénách

13. 09. 2017 | 11:25
Přečteno 2562 krát
Ve čtvrtek 7. září představil v Athénách francouzský prezident svůj projekt obnovy Evropy. Tato iniciativa zasluhuje i naši pozornost a obsah Macronova projevu by se měl dostat k českému čtenáři v co nejcelistvější podobě. Nabízím zde výtah toho nejpodstatnějšího.


Prezident Marcon zahájil své tažení za novou Evropu na místě rozhodně symbolickém: „Protože právě tady, kde bylo poprvé přijato riziko té demokracie, která dává lidu do rukou vládu a která soudí, že zákon hodný respektu je lépe přijímat většinou než menšinou, je namístě se ptát: co jsme udělali my s demokracií?“

Po úvodní otázce, která je apelem na svědomí současných Evropanů a jejich představitelů, Macronovo tázání pokračuje, následováno výzvami k zamyšlení a přemýšlení nad tím, co bylo, co je a co by mohlo a mělo být: „Připomeňme si slova, která nedaleko odtud pronesl Périklés (nejvýznamější athénský státník žijící v 5.stol.př.n.l.) na paměť padlých vojáků, neboť tata slova mají dodnes váhu: „Svoboda“, prohlásil Périklés, „je princip Republiky a našich každodenních vzájemných vztahů. Podezírání a zaujatost tu nejsou namístě“. Ale co my, současní Evropané, ještě dokážeme jeden druhému věřit?

Na Pnyxu měla převahu chuť mluvit svobodně, debatovat a třeba se i přít. Také já dnes večer hodlám mluvit pravdivě, otevřeně a bez okolků: v Evropě jsou dnes v nebezpečí suverenita, demokracie a důvěra. Víte to lépe než kdokoliv, neboť se to vyneslo na plné světlo tím, co se nazývá „řecká krize“.
Nebyla to jen krize Řecka, byla to krize Evropy a dovolím si tvrdit, že šlo v jistém smyslu o selhání Evropy. Stačí se však spokojit s hořkým povzdechem a vzdát se evropského ideálu? Má se opustit boj jen proto, že jsme nedokázali být na výši evropského závazku? To by byl vážný omyl, chyba dvojnásobná.

V prvé řadě proto, že Evropa se vždy utvářela vítězením nad válkami a neúspěchy. Samotné Řecko dostalo možnost se připojit k Evropskému společenství, aby dokázalo obrátit stránku let vojenské diktatury. A Evropa neexistuje bez neutuchající vůle! Když se Evropa zastaví, zrazuje sebe samu a vydává se v nebezpečí rozkladu. Když všichni vidíme, jak se dějiny zrychlují, by bylo chybné ubírat každý den o něco více z pořádku, který byl ustaven před třiceti lety, když přitom nikdo nedokáže říci, jaký pořádek povstane z těch probíhajících proměn.

Tedy ano, ve světě, kde se spojenecké svazky včerejška drolí, kde vyvstávají nové hrozby a mění se země, které jsme pokládali za stabilní. Nové mocné síly přicházejí na svět, v němž naše vlastní hodnoty, které nás doposud utvrzovaly v jistotě, že nastolený řád je ten náš, jsou výrazně zpochybněny. Evropa je jedním z posledních přístavů, kde si společně živíme jistou představu lidskosti, práva, svobody a spravedlnosti. Dnes více než jindy potřebujeme Evropu. Svět potřebuje Evropu. V tomto ohledu by nemělo žádný smysl stavět si za program demontáž Evropy. Byla by to politická a historická sebevražda.

Jinou alternativu, kterou vám hodlám dnes večer nabídnout, je obnova Evropy, protože naše generace může nyní položit základy Evropy dneška a to radikální kritikou. Bylo chybou, že jsme ponechali kritiku Evropy těm, kterým se Evropa protiví a kteří ji nenávidí! Ti, kteří Evropu milují mají mít možnost ji kritizovat, aby ji napravili, usměrnili, zlepšili a obnovili!

Ano, jsem tu tento večer proto, abych mluvil o nadějích, o třech nadějích, o suverenitě, o demokracii a o důvěře.

Obnova naší suverenity je první nutností. Toto slovo nehodlám ponechat těm, kteří se nazývají „suverenisté“. Suverenita je hodnota, která se utváří tak, že si rozhodujeme sami za sebe, že si určujeme naše vlastní pravidla, že si volíme naší budoucnost a staráme se o náš svět. Suverenita není majetkem těch, kteří dávají přednost hraničním omezením.

Skutečná suverenita se utváří a musí se utvářet v Evropě a skrze Evropu. Takové suverenitě věříme a nosíme ji v mysli! Chceme takovou suverenitu, která spočívá na stmelování našich sil s cílem budovat evropskou mocnost schopnou nepodřizovat se tomu, o čem supervelmoci soudí, že dělají lépe než my!

Proč takto stmelovat naše evropské síly? Protože úkoly, které před námi stojí, přesahují měřítko našich národů. Pohleďte na klimatickou změnu a katastrofy, které vyvolává! Pohleďte na starosti, které způsobila migrační vlna vyvolaná před dvěma lety, jaké dopady přinesla a jaké obavy zplodila. Pohleďte na terorismus, který do každé z našich společností, kde jsme si mysleli, že stojíme mimo dějiny, vnesl životy napadrť a uvedl nás v pochybnosti! Pohleďte na nukleární mocnosti, které se objevují tam, kde jsme soudili, že mohou povstat jen velmoci druhořadé!

Vystaveni takovému světu a všem těmto novým nebezpečím, vystaveni riziku ekonomických a finančních krizí, které na nás dolehly a trápí nás již deset let, co nás může ochránit? Jen samotné národy? Ale jděte, jsou lidé s takovým postojem rozumní? Chtějí svůj lid klamat i nadále? Nikoliv, národy mají nesporně svou váhu! Rozhodují demokraticky! Ale dobrý rámec je rámec evropský!

Během první let zóny eura jsme se dopustili řady omylů, z nichž některé pocházely z nepravd, ze lží, což je třeba zde přiznat pokorně a rozhodně. Občas se lhalo a klamal se národ. Ponechával se ve víře, že v Athénách lze žít stejně jako v Berlíně, aniž by se cokoliv změnilo, což ovšem nebyla vůbec pravda. Ale komu se to nechalo zaplatit? Politikům nesoucím odpovědnost, kteří lhali? Nikoliv, národu, který uvěřil nepravdám.

Řecký národ po všech těch letech, kdy se krize objevila a kdy se z krize finanční stala krize dluhová, nesl břemeno splátek. Po řadu let se chtělo vše usměrňovat politickými opatřeními, které vyvolaly, nemajíce důvěru, mnoho nespravedlností a nedorozumění. Pozbyli jsme tresť té chuti po společenské soudržnosti, to, co nás drželo pohromadě. Prohráli jsme, protože jsme prohráli v občanské válce uvnitř Evropy vedené silami, které zklamaly důvěru.

Taková je historie posledního desetiletí. Jakási forma vnitřní občanské války, kdy se poukazovalo na naše rozdíly, naše malé zrady a kdy jsme přestali vnímat svět, v němž se nacházíme. Dávali jsme přednost korigování malých rozdílů a malých zrad, zapomínajíce, že proti nám stojí radikálně jiné mocnosti a že zásadní otázkou eurozóny je, jak ji přeměnit v ekonomickou sílu, schopnou obstát vůči Číně a USA. Jak udělat z naší Evropy diplomatickou a vojenskou mocnost, která dokáže bránit naše hodnoty a naše zájmy proti autoritářským režimům, vyvolávající hluboké krize, které nás mohou rozvracet. Takový je náš úkol a žádný jiný.

Ano tedy chci, abychom usmířením Evropy, která ponovu dokáže spojit odpovědnost a solidaritu, znovu nalezli sílu suverenity, která není jen národní, ale plně evropská. K tomu se dojde přes společné cíle: vůli bránit to, čehož jsme dosáhli nezbytnými institucionálními reformami. Bude třeba Evropy, ve které si můžeme znovu dovolit hájit sociální a fiskální sbližování, protože to nás drží pohromadě a dovoluje vyhnout se neshodám, které nás rozdělují. Bude třeba vrátit eurozóně přitažlivost a najít silné vedení, která nás učiní suverény, se společným rozpočtem eurozóny, s plně zodpovědnou exekutivou eurozóny a parlamentem eurozóny, kterému se budou předkládat účty.

Čím by byla suverenita, ona schopnost národů rozhodovat o svém osudu, pokud by v ní neměl slovo lid, národ, který určuje směr, jímž se společně budeme ubírat? A jak nevidět, že ústup Evropy během posledních let je také ústupem demokracie?

Evropský projekt v návaznosti na rozšiřování Evropy během posledních více jak deseti let, rozšíření velké rozsahem a nesoucí rozmanitost, se stále zjevněji setkává s nesouhlasem ze strany lidu a národů. Stalo se tak v roce 2005 ve Francii a v Nizozemsku, že národy zakladatelských státu se rozhodli naráz dát najevo, že evropský projekt už pro ně není. Ano, tyto volby (o návrhu evropské ústavy) zastavily podnik, který se do té doby vždy odehrával pod záštitou vůle našich národů. Stavím se proti často byrokratickým úchylkám, které dělají dojem, jako kdyby Evropa chtěla postupovat prostřednictvím nařízení, kterým naši občané přestávají rozumět, které jako kdyby věřily, že Evropa půjde dopředu, zajímá-li se o sebemenší detail každodenního života, protože ztratila svou velkou a zásadní mapu. Dělám to a stavím se proti takové praxi proto, abychom vrátili evropské demokracii přitažlivost. Když bojuji za to, abychom upravili evropskou směrnici pro ty, kteří pracují v zahraničí a sjednotili se podmínky pro jejich zaměstnávání, bojuji proti té Evropě, která se spokojuje s tím, že vytváří absurdní směrnice takovým zpúsobem, že naše národy už nedokáží pochopit společnosti, ve kterých je chceme nechat žít.

Vyberme si jinou cestu, vynalezenou na tomto místě, kde se právě nacházíme, cestu, která nebyla a není cestou demagogie, leč cestou demokracie, názorového střetávání, diskuse a konstrukcí vytvářenou kritickým myšlením a dialogem.

Chci proto během první poloviny roku 2018 ve všech zemích našeho kontinnentu, naší Evropy povzbudit chuť pro to, co bylo vynalezeno tady, kde se právě nacházíme, v řeckých Athénách, a odhalit znovu tresť toho, co vytvořilo naše demokracie. V rámci demokratických konventů po celé Evropě po dobu šesti měsíců debatujme o budoucí cestovní mapě pro Evropu. Po té se znovu setkejme, abychom debaty na všech úrovních, včetně občanských a těch na sociálních sítích se odehrávajících, shrnuli. Na této bázi pak vytvořme to, co bude základem pro obnovu naší Evropy pro příštích deset, patnáct let.

Vrátit se k řecké demokracii, to znamená objevit silu této demokracie a otevřené debaty. To je také důvod, proč hodlám pro příští evropské volby obhajovat nadnárodní kandidátky. Naši britští přátelé se rozhodli nás opustit a my se nyní nesnažme přerozdělovat národ po národu poslanecká křesla, která se v evropském parlamentu uvolňují. Uvažme, že konečně můžeme mít evropskou diskusi, evropské kandidátky, skutečně evropskou demokracii, která bude žít bezhraničně a skrze celý kontinent. A napříště, budeme-li chtít zcelenejší eurozónu, jakési srdce Evropu jako předvoj, dejme více místa demokratickým silám, vytvořme parlament eurozóny, který umožní stanovit pravidla demokratické odpovědnosti pro ty, kteří rozhodují, což není případ dneška.

My jako Evropané máme jednu historii a jeden osud. Když se vrátíme k linii této cesty, dokážeme obnovit vzájemnou důvěru. Pohleďte na místo, kde se nacházíme, obraťte zraky na vrch s Akropolí, který je ještě vidět za mnou v přicházející noci. Ano, athénská Akropolis, to je zrcadlo nastavené naší evropské identitě, tam se poznáváme, tam čteme náš společný osud. Kdysi to byl chrám antických bohů a i když dnes už se představy, které to stvořily, zmizely, stále mám v mysli vědomí té síly. Ještě dnes cítíme její postvátnost.

Jak řekl někdy před šedesáti lety právě zde André Malraux, tajemné Řecko spočívá v srdci všech lidí Západu.

Přeji si, aby v tom, co navrhneme jako cestovní mapu pro příštích deset let, se odrazila odvaha a hluboce založený záměr obnovir z hloubky tuto Evropu kultury, poznání a sdílení a souznění jazyků. Potřebujeme také Evropu historického dědictví. Zmínil jsem se o Akropoli, jejíž oprava a nové muzeu stály nemálo prostředků. Vše, co představuje naši společnou minulost, umění řecké, románské, středověké, od baroka až ke klasicismu, všechny tyto budovy, všechna tato díla, jsou podstatou naší paměti a našeho bytí.

Chránit tyto hmotné památky a nechat je žít musí být starostí všech Evropanů. Pokud je napadána civilizace, útočí se na její kulturu a její kulturuní dědictví. Podívejte, co se děje všude na Blízkém a Středním východě nebo v Africe! Naše dědictví musíme bránit, udržovat, obnovovat a opakovaně si ho osvojovat, neboť to je naše identita a naše budoucnost.

Hodina, kterou tu sdílíme, je okamžikem, o němž Hegel říkal, že v něm vzlétá Minervina sova. Je to chvíle příjemná, protože je něčím pohodlná a uklidňující. Minervina sova přináší moudrost, ale zároveň se obrací dozadu. Nezastavujte se jako Minervina sova, mějte bláznivou ctižádost chtít znovu Evropu silnější, demokratičtější, obnovenou svou kulturou a tím, co nás spojuje! Žádám od vás a zvláště od vás, mládeže Evropy, abyste měli tuto silnou snad i trochu bláznivou tužbu!
To, v co doufáme, je v našich rukách, přejme si to pro nás a pro naše děti! A já vám slibuji, že to dokážeme! Mějme přitom na paměti slova, která napsal básník Georges Séféris: „ Hledá-li se zázrak, je třeba roznést jeho krev do čtyř větrných stran, neboť zázrak není někde mimo, ale proudí v žilách člověka“. Dejme šanci tomuto zázraku společně pro naši Evropu!“




Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza C Cimburek Ludvík Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav O Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy