Západní esejisté si dělají vrásky a dávají najevo zneklidnění. Liberální demokracie stůně. Řadu měsíců se množí texty na téma její krize. Přežije tento model vládnutí a kdo a co za to může?


Komentátor David Brooks píše v listu New York Times dne 14. ledna 2018 článek s názvem „Jak hynou demokracie“. Následující den v témže listu publikuje Ross Douthat vedle portrétu Alexise de Tocquevilla komentář s titulem: „Existuje život po liberalismu?“ V listu Le Monde s datem 19. ledna 2018 sděluje komentátor Alain Frachon, že „liberální demokracie se od roku 1989 v Evropě i v USA vzdává“.

V roce 1989 po pádu Berlínské zdi se liberální demokracie stala spolu s tržní ekonomikou nutnou formou politického horizontu, uvádí francouzský novinář. Každá země procházela svým způsobem a tempem transformací a ti, kteří takovou snahu neměli, dělali něco na oko, aby se zařadili. Počet demokracií skokem narostl. Od invaze v Iráku v roce 2003 přes ekonomickou krizi, která přišla v roce 2008, se lesk modelu liberální demokracie silně vytrácí. Od roku 2000 zmizelo ve světě na dvacet demokracií, které přešly k formě více či méně silného autoritářství. Pokud dějiny mají nějaký smysl, pak se zřejmě změnil, dodává Frachon.

Panují-li obavy ohledně liberální demokracie za Atlantikem, nemenší zneklidnění je cítit v Evropě a v Evropské unii. Dvě její členské země, Maďarsko a Polsko jsou podle Frachona na cestě k „demokracii illiberální“, což je pojem politologa Fareeda Zakariy. Pro tyto země, které tvořily slovy Milana Kundery Sovětským svazem „ukradený Západ“, znamenal návrat do západního tábora tři věci: svobodné volby, právní stát a tržní hospodářství. Volby a tržní hospodářství zůstávají. V ohrožení se ocitá právní stát. Jacques Rupnik píše v revue Commentaire, že „v Polsku jsme svědky rozebírání právního státu“ a „v Maďarsku jeho boření“. A pokračuje: „Autoritativní úchylka zasahuje do dělby moci, nezávislosti médií a do politické neutrality veřejné správy“. Na DNA liberálního právního státu útočí režim strany Fidesz Viktora Orbana v Budapešti a PiSu Jaroslawa Kaczynskiho ve Varšavě. Jsou tu „blíže Rusku Putina nebo Turecku Erdogana než EU“ soudí Rupnik

Princip „illiberální demokracie“ je jednoduchý: strana, která vítězí ve volbách se stává vlastníkem státu. Státní správa, justice, Ústavní soud, policie, veřejnoprávní sdělovací prostředky, to vše přechází na stranu volebního vítěze. Zprostředkující útvary jsou zastrašovány, pravidlo rovnováhy mocí se narušuje, na vyšší úředníky a soudce se uvaluje dohled.

Jak se opakovaně potvrzuje, na znejistění liberální demokracie se nemalou měrou podílí americký prezident Donald Trump. „Dělá práci pro ty, kteří pohrdají liberální demokracií“, soudí Alain Frachon. Žádné z jeho vystoupení není obranou modelu liberální demokracie. Trumph se chová a jedná způsobem, který liberální model ohrožuje a téměř denně přidá to, co přitažlivost liberální demokracie oslabuje a co ji rozkládala. Americký prezident by měl být vrchní vestálkou amerických institucí. Měl by o ně pečovat a udržovat jejich věčný oheň. Avšak Trump je kritizuje, jednu po druhé, a podrývá jejich legitimitu. Nehledě na to, že používá lež jako jeden z nástrojů vládnutí. To není nic neutrálního. Není jasné, o jaký typ demokracie Trumpovi jde, o liberální demokracii většinou nikoliv. Navíc dodává svými projevy a výroky odvahu těm, kteří liberálně demokratický model na mezinárodní scéně zpochybňují a nezakrývají své pohrdání vůči liberálně demokratickému způsobu vlády.

Každý nový výstřelek Donalda Trumpa musí potěšit přinejmenším dva z jeho „pobratřenců“ Vladimíra Putina a Si Ťin-pchinga. Jeho poslední „elegantnost“ v podobě okřiknutí Haiti
i a několika afrických států, jejichž občané emigrují do USA, jako „shit-hole countries“, byla jistě v Moskvě a Pekingu vítaná. Ruská a íránská média v arabštině hovořila oslavně o poslední z „trumpovin“. China Global Televison Network nezůstávala pozadu ve vysíláních směrem do Afriky a Asie. Světem se tak neslo poselství, že americký prezident je rasista.

Nelze popřít, že „Číňané a Rusové vedou ideologický zápas na obranu politické autokracie“, uvádí komentáror listu Le Monde. Odehrává se v sálech OSN formou soustavné kritiky západní demokracie. Je to způsob, jak znevěrohodněním liberální demokracie posilovat oprávněnost autoritativního vládnutí. Prosazují se rozdílné interpretace Všeobecné deklarace lidských práv s dvojím poselstvím: naše „interpretace“ je stejně hodnotná jako vaše a vaše hodnoty neplatí pro všechny. Má z toho vyjít pro váhavé a nerozhodnuté nebo arabo-muslimské země, pro které je demokracie těžko stravitelná, závěr, že liberální demokracie je vlastně jen pokrytectví, které praktikují země a národy v úpadku, navíc takové, které by si vzhledem ke své ambivaletní historii neměly činit nárok kohokoliv poučovat.

Na jedné i druhé straně Atlantiku se dává ústup liberální demokracie do souvislosti s obdobnými důvody a příčinami. Imigrace, pocit vnucování multikulturalismu na úkor národních kultur, rozhodný až radikální individualismus, rozpad společných zájmů, narůstající sociální nerovnosti a chaos vyvolaný technologickým rozmachem. Ve Francii jsou slyšet hlasy, že liberální model potřebuje renovaci. Měl by prokázat platnost své schopnosti se regenerovat. Konstatuje se přitom, že současný americký prezident této linii nepřispívá a dává přednost opaku. „Trumpova historická úloha“ tak bude jednou možná spojována s dokonáním ztráty lesku liberální demokracie a s úpadkem tohoto modelu vládnutí.