Christian Wulff už není prezidentem lidu, nýbrž prezidentem BILDu
Redakce bulvárního plátku si vykračuje arénou s nejvyšším reprezentantem státu na vodítku.
Budu tak smělý a opět bych zdržoval čtenáře záležitostmi tuze nečeskými a pro Čechy pochopitelně zcela odtažitými. Ono se ale od mého minulého blogu leccos semlelo, trpce zábavného a snad i poučného:
Večer poté, co jsem na tomto místě kuse načrtl trapasy kolem německého prezidenta, byl ve všech německých mediích uveřejněn rozhovor, v němž pan Wulff slíbil vnést světlo do nechutné aféry. Ostatní televizní a rozhlasové pořady ustoupily stranou, otázky kladli dva vybraní, veřejnoprávní moderátoři. Žurnalisty zlé, posupně se pochechtávající a bez patřičného smyslu pro respekt pan prezident ovšem nepřipustil.
Za neobvyklé sledovanosti se pan prezident omluvil za všechny už nepopiratelně prokázané poklesky a poněkud lítostivě poukázal na to, že vlastně ani neměl dost času se ve svém novém úřadě náležitě rozkoukat. Nejpodstatnější výpovědí bylo, že se prý nikdy nesnažil zakázat BILDu uveřejnění nepohodlného berichtu, že jen žádal o jednodenní odklad, než se vrátí z Quataru. Do budoucna pak přislíbil maximální transparentnost svého konání.
Hned po interview se veřejné mínění obrátilo: 60 % národa již nežádalo okamžitou resignaci, nýbrž naopak, 60 % se vyslovilo pro to, aby pan prezident dostal druhou šanci. Obdobné vlnky soucitu se svého času dostalo i ministrovi zu Guttenbergovi. Neměla dlouhého trvání.
Ani se nestačila patřičně rozvinout diskuze, zda je správné, aby se piloti, chirurgové a prezidenti svému povolání začínali učit až v praxi, když tu pan Kai Diekmann, šéfredaktor BILDu chutě telefonoval do rozhlasu (Deutschlandfunk), že jemu obsah zvukového záznamu na mobilovém mailboxu vůbec tak nevyzněl, že by jako pan Wulff byl žádal o pouhý odklad.
A den na to se týž pan šéfredaktor zdvořile přeptal v prezidentské kanceláři, zda by v rámci přislíbené transparentnosti nebylo vhodné vyřešit spor otištěním notariálně ověřeného přepisu obsahu mailboxu, jehož kopii si panu prezidentovi dovoluje zaslat.
A pan prezident odpověděl ... že ne.
Představuji si, jakou radostí se redakce BILDu v tom okamžiku musela zatetelit. Výstavní šach mat.
Upejpavá zdrženlivost - u BILDu jev naprosto exotický - se kterou pan Diekmann dosud nezveřejnil inkriminovanou nahrávku je obzvláštní variantou hravého sadismu. Je přece každému jasné, že pan redaktor si obsah svého vlastního mailboxu může zveřejňovat třeba dvakrát denně, aniž by se musel kohokoliv ptát.
Ověřené přepisy ovšem neopoměl rozeslat redakcím jiných listů - bez povolení je otiskovat.
Národ se proto už po třetí den dohaduje, co na tom záznamníku jen může být, zda pan prezident v televizi lhal. Či snad nelhlal, ale odkladu se snad dožadoval nevhodně řvavým způsobem?
V každém případě mailboxový záznam působí coby ocelový kroužek v prezidentském chřípí. V nepravidelných intervalech prosakuje jedna doměnka za druhou.
A kupuje se hodně novin.
Matoucím momentem na celé aféře není, že pan prezident s úpornou vytrvalostí reaguje suboptimálně a prokazuje poněkud taktický vztah k pravdě – no bóže, takovejch tady už bylo a eště bude – pozoruhodné je, že palbu na konzervativce zahájil zrovna BILD.
DIE BILDZEITUNG:
V dobách kolem roku osumašedesátého hleděla západoevropská pokroková veřejnost s rozhořčením na východ – ne snad do Čech, nikoliv na sovětské tanky, kdepák - mnohem dál, do Vietnamu, na hnusné americké agresory. A doma? Tam se uvědomělý odpor obrátil proti smrdutému výkvětu tzv. Springerpresse, zaprodanců to pravice.
Došlo to tak daleko, že pochlebovačům imperialistů vypálili chatrč, a to nikoliv obrazně. O květnovém odpoledni roku 1972 vyhodili soudruzi teroristi do povětří centrálu reakcionářů (Springer-Hochhaus v Hamburgu), právě když zaměstnanci tiskového magnáta Axela Césara Springera horlivě poklonkovali buržoazním kruhům.
Uznávanou pravdou je, že BILD nikdy nebyl prameništěm rozvážného intelektuálna, že radostně, a to způsobem podlým, zostouzí kdekoho a že je tendečně na straně pravé, podobně jako méně okatě a na nesrovnatelně vyšší úrovni „Die Welt“, zatímco „Die Zeit“ a „Spiegel“ jsou znatelně doleva. To je obecně známo a je to tak úplně správné a žádoucí. Kdo si ty které noviny kupuje, ví, na čem je a komu za ně platí.
BILD například až doposledka hájil Dr.jur.plag. zu Guttenberga, až srdce usedalo. Ovšem ještě víc než pravici, je BILD zaprodán vlastnímu nákladu, ochoten patřičně podupat i padlého konzervativce, ovšem zpravidla když už se nešťastník válí na zemi přičiněním jiných. A jelikož si dává majzla, aby neztratil popularitu u lidu prostého, stává se i hlásnou troubou sociálního pokroku (ovšemže jde jen o rafinovanou pravicovou kamufláž).
I s někdejším sociálnědemokratickým kancléřem Schröderem vycházel BILD překvapivě dobře a mediálně obratný Schröder se dal svého času slyšet, že prý nepotřebuje nic, než „BILD a Glotze (televizi)“.
Do listopadu byli BILDovci vítanými dvorními hlasateli z prezidentského paláce, a otiskovali líbivé rodinné fotografie mladého hodnostáře a jeho zánovní paní manželky...
Moje skromná spekulace je, že BILD prezidentovi do zad vpadnout vůbec nechtěl. Uprostřed vánočně okurkové sezóny, v bezpečné vzdálenosti od voleb, se pokusil vypustit vzduch z drobné hanebnůstky, která by byla bez následků vypšoukla, kdyby však nezralý prezident nezačal vyhrožovat trestním oznámením a tím si nenamíchl dosud tak přející mu redakci. A tak se BILD, vlastně neplánovitě, dostal do nezvyklé role vlajkonoše protipalácové revoluce, předvojem bojovníků za svobodu tisku.
Teď už se zdánlivě malý pupínek na prezidentské tváři rozdrbal a rozrostl v nevyléčitelný vřed.
Kdyby pan Wulff byl pouhým ministrem, už by se po něm dávno prášilo v modrých dálavách. Naivní hlasy žádají, aby jej paní kancléřka už konečně zapudila. Tomu paní Merkelová samozřejmě nemůže vyhovět. Sesadit prezidenta může jedině Ústavní soud nebo vrozený pocit studu.
A proč se vlastně o tom rozepisuju - co je Čechům po tom všem, vůbec?
Všiml jsem si, že reakce zdejších čtenářů se často zaměřují na to, jací padouši nám to vládnou, svrab a neštovice, co naplat, s tím zkrátka nic nepoděláš.
Domnívám se, že fokus by měl ležet drobátko jinde: totiž jací padouši že to tu píší do novin, a kdo všechno do nich nepíše a proč ne.
Stojí třeba za povšimnutí, že hlavní fronta neprobíhá mezi prezidentem z CDU a opozicí – samozřejmě že opozice poštěkává jak zákon káže, nakonec je to její úkol, ale citelně se zahryznout do prezidenta nemůže. Hlavní zákopy se vinou mezi prezidentem a svobodným tiskem.
Dále je pozoruhodé, že veřejná diskuze v Německu se vůbec nestáčí směrem, proč jako smečka zlomyslných pisálků smí vrhat kal na hlavu státu. - Ona to totiž jen tak nemůže. Kdyby se byli pustili do pana prezidenta, aniž by disponovali dostatečně vydatným kýblem bahna, byli by sami rozneseni na kopytech konkurenčních pisálků, neméně zlomyslných.
Mám dojem, že v českých mediích panuje až nebezpečný nedostatek aktivních, zavile nenechavých hnidopichů a zároveň – a to především – občanů, ochotných to číst a svědomitě rozlišovat, kdy se jedná o bezpředmětný tlach a kdy o naštvánísehodný skandál. Po zbudování nebojácné žurnalistické mučírny (nikoliv tedy mučírny pro žurnalisty, jenž se právě buduje vedle v Maďarsku) se čistota na politické scéně namane jaksi mimoděk. O tom téměř nepochybuji. Proto by snad bylo dobré napříti své úsilí tímto směrem a konzumenti médií by se snad měli pozamyslet nad vlastní recepcí žurnalistických produktů a nad svou ochotou na ně vhodným způsobem reagovat.
-------------------------------------
Školáci, učící se němčině, si mohou do svého slovníčku zanésti nové německé sloveso: „wulffen“.
ich wulffe, du wulffst, er, sie, es wulfft – ich wulffte, wir werden wulffen, sie werden gewulfft haben...
Znamená to „nemístně žvanit na mobilový záznamník“.
Příklad: „Du hast mich gestern wieder zugewulfft = Nakecal’s mi včera zas plnej mailbox.“
Naproti tomu sloveso „köhlern“ se nevztahuje na ex-prezidenta Horsta Köhlera, nýbrž na uplatňování Köhlerových pravidel v mikroskopii (správné nastavení clony kondenzoru atd.).
Budu tak smělý a opět bych zdržoval čtenáře záležitostmi tuze nečeskými a pro Čechy pochopitelně zcela odtažitými. Ono se ale od mého minulého blogu leccos semlelo, trpce zábavného a snad i poučného:
Večer poté, co jsem na tomto místě kuse načrtl trapasy kolem německého prezidenta, byl ve všech německých mediích uveřejněn rozhovor, v němž pan Wulff slíbil vnést světlo do nechutné aféry. Ostatní televizní a rozhlasové pořady ustoupily stranou, otázky kladli dva vybraní, veřejnoprávní moderátoři. Žurnalisty zlé, posupně se pochechtávající a bez patřičného smyslu pro respekt pan prezident ovšem nepřipustil.
Za neobvyklé sledovanosti se pan prezident omluvil za všechny už nepopiratelně prokázané poklesky a poněkud lítostivě poukázal na to, že vlastně ani neměl dost času se ve svém novém úřadě náležitě rozkoukat. Nejpodstatnější výpovědí bylo, že se prý nikdy nesnažil zakázat BILDu uveřejnění nepohodlného berichtu, že jen žádal o jednodenní odklad, než se vrátí z Quataru. Do budoucna pak přislíbil maximální transparentnost svého konání.
Hned po interview se veřejné mínění obrátilo: 60 % národa již nežádalo okamžitou resignaci, nýbrž naopak, 60 % se vyslovilo pro to, aby pan prezident dostal druhou šanci. Obdobné vlnky soucitu se svého času dostalo i ministrovi zu Guttenbergovi. Neměla dlouhého trvání.
Ani se nestačila patřičně rozvinout diskuze, zda je správné, aby se piloti, chirurgové a prezidenti svému povolání začínali učit až v praxi, když tu pan Kai Diekmann, šéfredaktor BILDu chutě telefonoval do rozhlasu (Deutschlandfunk), že jemu obsah zvukového záznamu na mobilovém mailboxu vůbec tak nevyzněl, že by jako pan Wulff byl žádal o pouhý odklad.
A den na to se týž pan šéfredaktor zdvořile přeptal v prezidentské kanceláři, zda by v rámci přislíbené transparentnosti nebylo vhodné vyřešit spor otištěním notariálně ověřeného přepisu obsahu mailboxu, jehož kopii si panu prezidentovi dovoluje zaslat.
A pan prezident odpověděl ... že ne.
Představuji si, jakou radostí se redakce BILDu v tom okamžiku musela zatetelit. Výstavní šach mat.
Upejpavá zdrženlivost - u BILDu jev naprosto exotický - se kterou pan Diekmann dosud nezveřejnil inkriminovanou nahrávku je obzvláštní variantou hravého sadismu. Je přece každému jasné, že pan redaktor si obsah svého vlastního mailboxu může zveřejňovat třeba dvakrát denně, aniž by se musel kohokoliv ptát.
Ověřené přepisy ovšem neopoměl rozeslat redakcím jiných listů - bez povolení je otiskovat.
Národ se proto už po třetí den dohaduje, co na tom záznamníku jen může být, zda pan prezident v televizi lhal. Či snad nelhlal, ale odkladu se snad dožadoval nevhodně řvavým způsobem?
V každém případě mailboxový záznam působí coby ocelový kroužek v prezidentském chřípí. V nepravidelných intervalech prosakuje jedna doměnka za druhou.
A kupuje se hodně novin.
Matoucím momentem na celé aféře není, že pan prezident s úpornou vytrvalostí reaguje suboptimálně a prokazuje poněkud taktický vztah k pravdě – no bóže, takovejch tady už bylo a eště bude – pozoruhodné je, že palbu na konzervativce zahájil zrovna BILD.
DIE BILDZEITUNG:
V dobách kolem roku osumašedesátého hleděla západoevropská pokroková veřejnost s rozhořčením na východ – ne snad do Čech, nikoliv na sovětské tanky, kdepák - mnohem dál, do Vietnamu, na hnusné americké agresory. A doma? Tam se uvědomělý odpor obrátil proti smrdutému výkvětu tzv. Springerpresse, zaprodanců to pravice.
Došlo to tak daleko, že pochlebovačům imperialistů vypálili chatrč, a to nikoliv obrazně. O květnovém odpoledni roku 1972 vyhodili soudruzi teroristi do povětří centrálu reakcionářů (Springer-Hochhaus v Hamburgu), právě když zaměstnanci tiskového magnáta Axela Césara Springera horlivě poklonkovali buržoazním kruhům.
Uznávanou pravdou je, že BILD nikdy nebyl prameništěm rozvážného intelektuálna, že radostně, a to způsobem podlým, zostouzí kdekoho a že je tendečně na straně pravé, podobně jako méně okatě a na nesrovnatelně vyšší úrovni „Die Welt“, zatímco „Die Zeit“ a „Spiegel“ jsou znatelně doleva. To je obecně známo a je to tak úplně správné a žádoucí. Kdo si ty které noviny kupuje, ví, na čem je a komu za ně platí.
BILD například až doposledka hájil Dr.jur.plag. zu Guttenberga, až srdce usedalo. Ovšem ještě víc než pravici, je BILD zaprodán vlastnímu nákladu, ochoten patřičně podupat i padlého konzervativce, ovšem zpravidla když už se nešťastník válí na zemi přičiněním jiných. A jelikož si dává majzla, aby neztratil popularitu u lidu prostého, stává se i hlásnou troubou sociálního pokroku (ovšemže jde jen o rafinovanou pravicovou kamufláž).
I s někdejším sociálnědemokratickým kancléřem Schröderem vycházel BILD překvapivě dobře a mediálně obratný Schröder se dal svého času slyšet, že prý nepotřebuje nic, než „BILD a Glotze (televizi)“.
Do listopadu byli BILDovci vítanými dvorními hlasateli z prezidentského paláce, a otiskovali líbivé rodinné fotografie mladého hodnostáře a jeho zánovní paní manželky...
Moje skromná spekulace je, že BILD prezidentovi do zad vpadnout vůbec nechtěl. Uprostřed vánočně okurkové sezóny, v bezpečné vzdálenosti od voleb, se pokusil vypustit vzduch z drobné hanebnůstky, která by byla bez následků vypšoukla, kdyby však nezralý prezident nezačal vyhrožovat trestním oznámením a tím si nenamíchl dosud tak přející mu redakci. A tak se BILD, vlastně neplánovitě, dostal do nezvyklé role vlajkonoše protipalácové revoluce, předvojem bojovníků za svobodu tisku.
Teď už se zdánlivě malý pupínek na prezidentské tváři rozdrbal a rozrostl v nevyléčitelný vřed.
Kdyby pan Wulff byl pouhým ministrem, už by se po něm dávno prášilo v modrých dálavách. Naivní hlasy žádají, aby jej paní kancléřka už konečně zapudila. Tomu paní Merkelová samozřejmě nemůže vyhovět. Sesadit prezidenta může jedině Ústavní soud nebo vrozený pocit studu.
A proč se vlastně o tom rozepisuju - co je Čechům po tom všem, vůbec?
Všiml jsem si, že reakce zdejších čtenářů se často zaměřují na to, jací padouši nám to vládnou, svrab a neštovice, co naplat, s tím zkrátka nic nepoděláš.
Domnívám se, že fokus by měl ležet drobátko jinde: totiž jací padouši že to tu píší do novin, a kdo všechno do nich nepíše a proč ne.
Stojí třeba za povšimnutí, že hlavní fronta neprobíhá mezi prezidentem z CDU a opozicí – samozřejmě že opozice poštěkává jak zákon káže, nakonec je to její úkol, ale citelně se zahryznout do prezidenta nemůže. Hlavní zákopy se vinou mezi prezidentem a svobodným tiskem.
Dále je pozoruhodé, že veřejná diskuze v Německu se vůbec nestáčí směrem, proč jako smečka zlomyslných pisálků smí vrhat kal na hlavu státu. - Ona to totiž jen tak nemůže. Kdyby se byli pustili do pana prezidenta, aniž by disponovali dostatečně vydatným kýblem bahna, byli by sami rozneseni na kopytech konkurenčních pisálků, neméně zlomyslných.
Mám dojem, že v českých mediích panuje až nebezpečný nedostatek aktivních, zavile nenechavých hnidopichů a zároveň – a to především – občanů, ochotných to číst a svědomitě rozlišovat, kdy se jedná o bezpředmětný tlach a kdy o naštvánísehodný skandál. Po zbudování nebojácné žurnalistické mučírny (nikoliv tedy mučírny pro žurnalisty, jenž se právě buduje vedle v Maďarsku) se čistota na politické scéně namane jaksi mimoděk. O tom téměř nepochybuji. Proto by snad bylo dobré napříti své úsilí tímto směrem a konzumenti médií by se snad měli pozamyslet nad vlastní recepcí žurnalistických produktů a nad svou ochotou na ně vhodným způsobem reagovat.
-------------------------------------
Školáci, učící se němčině, si mohou do svého slovníčku zanésti nové německé sloveso: „wulffen“.
ich wulffe, du wulffst, er, sie, es wulfft – ich wulffte, wir werden wulffen, sie werden gewulfft haben...
Znamená to „nemístně žvanit na mobilový záznamník“.
Příklad: „Du hast mich gestern wieder zugewulfft = Nakecal’s mi včera zas plnej mailbox.“
Naproti tomu sloveso „köhlern“ se nevztahuje na ex-prezidenta Horsta Köhlera, nýbrž na uplatňování Köhlerových pravidel v mikroskopii (správné nastavení clony kondenzoru atd.).