Trapas okolo německého prezidenta Christiana Wulffa nabírá obrátky.

Moje žena přecejen možná vyhraje. O čtvrtém adventu prohlásila, že nejpozději do týdne po silvestru pan Wulff abdikuje.

V roce 2008 byl ministerský předseda Wulff v zemském parlamentu v Niedersachsen tázán, nemá-li nějaké obchodní vztahy se svým přítelem, podnikatelem Geerken.
Dle pravdy odpověděl, že nemá. Pouze opomenul upozornit, že mu jeho dobrý starý přítel půjčil půl millionu € na koupi nemovitosti. Jelikož půjčka běžela na jméno jeho ženy, vlastně ani nelhal, jen drobet pozapoměl.

13. prosince 2011 tuto nesrovnalůstku upozornil bulvární list BILD.
Vznikla předvánoční diskuze mezi mravními puristy, zda by nebylo bývalo správné, kdyby pan Wulff jaksi sám od sebe na půjčku upozornil, ježto politici, zejména pak prezidentové by se neměli dopouštět ani těch nejmenších švindlíčků.
Nicméně půjčka byla korrektní, úroky spláceny, mít přátelé je legální, takže veřejné mínění se přiklánělo k názoru, že jde o prkotinu.
A to i po té, co BILD týden na to uveřejnil, že si pan prezident dal financovat reklamní kampaň pro svou knihu jiným svým přítelem, podnikatelem Maschmayerem. Titul knihy zní: „Besser die Wahrheit“ – „Raději pravdu“.
Vrtalo nám hlavou, proč si ausgerechnet BILD, dosud prezidentovi spíš nakloněný, na chudáka tak zasedl.

Od této doby nebylo chyby, jíž by se pan prezident byl nedopustil:
Místo aby se vyčerpávajícím způsobem veřejně vyjádřil, poslal do přední linie své advokáty, sám se v neutuchající mlčení halíc, a když už něco vysoukal, pak jen to, co už bylo nepopiratelné.

Tehdy pravila moje žena: Vánoční projev musí ještě držet a pak končí.
A to ani netušila, že jeho nejhorší přehmat vyjde najevo až po silvestru...
-----------------------------------------------------------------------------------------

Krátké vysvětlení, kterak že pan Wulff k prezidentování přišel:

Trapným způsobem.
Vloni bylo nutné, najít nového prezidenta po té, co pan prezident Köhler (CDU) unáhleně odstoupil. Dalo by se říci, že svým úřadem zvučně praštil, byv sepsut svou vlastní partají za prosté konstatování pravdy ohledně německého angažmá v Afghanistanu. Paní Merkelová was not amused, zejména když se sociálnědemokratická opozice vytasila s kandidátem nesmírně populárním: panem Gauckem.
Pan Gauck, starý dissident z DDR, jenž zbudoval a po léta moudře vedl tzv. Gauck-Behörde, která zpracovává nepřeberná StaSi-akta a zpřístupňuje je veřejnosti, se stal partajně nepřitesaným mravním pilířem. Jeho popularita byla a je všeobecná a veliká, s vyjímkou u skalních komunistů z PDS, jejichž tajné kartotéky tak bezohledně zveřejňoval. Kromě toho je slova mocný a stojí za to, mu naslouchat.
A takového Gaucka, značně pak oblíbeného i v řadách CDU, postaví SPD coby kandidáta, čímž konzervativce parádně převezla.
Kancléřce vlastně nezbývalo, než připojit se k opozici vzdát se vlastního kandidáta.
Nicméně se rozhodla jinak a pokusila se zabít dvě mouchy jednou ranou: Vybrala mladého, usměvavého, pohledného ministerprezidenta Wulffa, o němž se říkalo, že je snem každé tchyně. Wullf se totiž mohl stát nebezpečným jí samé, jakožto možný vnitropartajní sok. Na místě hlavy státu by byl zneškodněn.
Tento pragmatický přístup k výběru prvního reprezentanta zazlívala kancléřce zejména její vlastní konzervativní partaj. Polohlasně. Pana Wulffa totiž zvolit museli, nechtěli-li ohrozit svou vlastní vládu. Učinili tak až ve třetím kole, což byla největší možná facka, jíž mohli své kancléřce udělit za znevažování nejvyššího úřadu.

Od té doby bylo až do prosince celkem ticho. Ustálil se názor, že je to hodný chlapec, který k úřadu přišel z vůle kancléřky a jak slepej k houslím. Jsa rétoricky nenadán, ševelíval nezáživné řeči o tom, že by se jako lidi měli mít rádi atd. – ba ani svou rádoby provokantní řečí, že Islám patří k Německu, hladinu příliš nezčeřil. Stal se ozdobou při státních návštěvách a recepcích, vychovaně jedl příborem a říkal to, co tak prezidenti říkají.

Nejinak bezbarvě si však počínal i ve svém, s napětím očekávaném, vánočním projevu – znovu v dojemném aranžmá s migranty zdůraznil, jak mu integrace leží na srdci, aniž by slovem zavadil o to, vodkud dostal ty prachy a za co, sakra. I objevily se záhy v internetu zdařilé parodie a od té doby se pan prezident stal „Witzfigurou“.
Originál : https://www.youtube.com/watch?v=Uzw9aJ6y7Kk
na pokochání: https://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=h3CluLc_r9A

-----------

Až podsud to byla sranda. Ovšem v pondělí vyšla najevo další povahová stránka: on je pan prezident taky vztekloun. On se pokusil už 12.prosince celou aféru zadusit v zárodku, telefonovav do redakce BILDu z pohrůžkou, že to dá advokátovi, esi ho budou pomlouvat.
K dovršení své nešikovnosti to celé to namluvil na mailbox, takže existuje záznam, jehož uveřejnění se horoucně očekává. (Týž večer pak držel v Qataru krásnou řeč o svobodě tisku.)
Teď nám teprve svitlo, proč byl BILD den na to na prezidenta tak ošklivý.

Když se pak prezident hájil tím, že prý se u BILDu omluvil, poslintal mnohý internetový posměváček svou klávesnici v konvulzích řehotu. Je celkem bezvýznamným detailem, že, jak zjistilo, soukromá půjčka byla záhy přeměněna v bankovní půjčku za úrok, o kterém se občanu obecnému ani nezdá.

Ať to dopadne jak chce, tento pan Wulff se už nikdy nestane mravní institucí, jíž by v této době bylo tolik třeba. Cokoliv řekne, i kdyby mu to třeba napsal pan Gauck, pan Weizsäcker nebo z nebes seslal pan Havel sám, budou slova v jeho podání budit posupný posměch a uculování.

Veškeré demoskopické pranostiky jsou momentálně obsoletní, neb Wulffova vážnost se drolí takřka lavinovitě.

Pro pana Wulffa je zejména ponuré, že se, těsně před Ježíškem, už během aféry, neobratně a zbytečně, vzdal svého velevýhodného úroku, takže když teď odstoupí, bude platit stejně jako my, řadoví troubové.


Chronologie aféry, v němčině ovšem:
http://www.dw-world.de/dw/article/0,,15642307,00.html