Včera odstoupil německý prezident Christian Wulff. Záhadou je proč - a proč zrovna teď a proč tak pozdě.

Dva důvody lze hned z kraje vyloučit:
Neodstoupil, protože by snad byl jednoznačně usvědčen z něčeho nezákonného. A bohužel také ne proto, že by konečně nahlédl svou nepřehlédnutelnou trapnost. K tomu mu prokazatelně chybí příslušný orgán.
Sám svou rezignaci prezident zdůvodnil mlhavými řečičkami, jimiž bylo prodchnuto celé jeho prezidentství: že je mu jaksi nemožno tento úřad vést, protože se mu tak nějak (z blíže nespecifikovaných důvodů) už nedostává veřejné podpory. A mimo to byl, spolu se svou ženou, raněn obhroublými ústrky ze strany medií.

Několik pádných důvodů k odstoupení nejméně dvou Wulffů jsem na tomto místě vylíčil minulý měsíc.
Od té doby se dodatečně událo toto:
Novináři jak pilní datlové nepřestali shromažďovat indicie pro různé prohřešky pana Wulffa a trýzněný prezident se zcela dle jejich očekávání trapně vymlouval. Ustálilo se to, co se v přírodních vědách nazývá dynamická rovnováha: tisk neúnavně metal drobné částice trusu v prezidentskou tvář a pan prezident si je rozmazával způsobem nemotorným. Některé bobky byly tak malicherně prťavé (jako že jeho děcku byl darován bobbycar), že i příslušná media se za to stala terčem satiriků.
Na druhé straně je pravda, že i ten ten bobbycar má vyšší hodnotu než 10 € a každý obecní policajt nebo středoškolský učitel by se vystavil nebezpečí disciplinárního vyšetřování z úplatnosti, přijal-li by dar o hodnotě nad 10 €. Okolnost, na niž tu a tam některý policajt či učitel neopomněli roztrpčeně poukázat.
Pan Wulff, ještě v úřadě zemského ministerského předsedy, přijímal dary o něco větší – sice jen od osobních přátel, kterým se ale dostávalo různých podpor a výhodiček od dolnosaské vlády.
Pomalu tak nabývala kontur podobizna prospěcháře, jenž nedovedl propást příležitost, človíčka, jemuž luxus jde nade všechno a nudníka, bažícího po členství ve výstřední společnosti.

Všeobecně rozšířený názor zní, že pan Wulff odstoupil, protože státní zastupitelství požádalo o zrušení jeho imunity za příčinou vyšetřování jeho pobytu v luxusním hotelu na Syltu. Ten si totiž dal zaplatit od filmového producenta Groenewolda – svého přítele. Hájil se tím, že prý mu ty peníze vrátil – z ručky do ručky ovšem. Když pak bylo odhaleno, že přítel dodatečně kvačil na Sylt, aby mu v hotelu byly vydány všechny účty, nemohla justice už déle zůstat nečinná, neb v takovém případě by v budoucnosti v Německu už nemohl být vyšetřován žádný případ korupce. Každý podezřelý by prostě prohlásil, že přijatý bakšiš v zápětí v hotovosti vrátil – přesně jak to dělává pan prezident.

Reálné nebezpečí domovní prohlídky v prezidentském sídle na zámku Bellevue snad byl onen poslední hřebíček. Jeho vypečenému poradci Glaesekerovi se takové prohlídky dostalo již koncem ledna.
Snad určitou roli hrála i vyhlídka, že v masopustní pondělí bude pan Wulff hlavní figurou na alegorických vozech v průvodu. Chtěl-li svou rezignací tři dni před kolínským karnevalem posměváčkům zkazit radost, nepovedlo se mu to. Tvůrci nactiutrhačných sousoší prý figuru prezidenta prozíravě vybavili klouby, aby maškaru mohli dle aktuálního stavu věcí dát do pozice vrávorajícího, nebo již padlého boxera.

Myslím, že pravý důvod, proč musel být s nebývalou sveřepostí médii udolán, tkví hlouběji.
Je to jeho švarná bezvýznamnost. Naslouchat jeho dokonale předvídatelným projevům, byť by i byly na zajímavé téma, je smrtelná nuda (českému prezidentovi přinejmenším tohle rozhodně předhazovat nelze). Pan Wulff je, ač urostlý, osobou mrňavou – ba i ten řadový domek, který si za vypůjčené peníze koupil, postrádá stopy vkusu. Jeho podvyvinutá schopnost reflexe vlastních nedostatků neskýtala naději, že by se postřelený z vlastní síly zacelil a stal se opět funkčním. Horký vzudch s tichým pískáním nezadržitelně unikal a budil v redaktorech nutkání, labužnicky ocitovávat dřívější nekompromisní výroky někdejšího Ministerpräsidenta Wulffa na adresu chybovavších spolupolitiků.

Bývá pravidlem, že po skandálem padlých se rychle slehne zem. Ovšem u pana Wulffa má hanba drobnou odnož, jež ještě může smrdutě vypučet. Jedná se o tzv. Ehrensold (čestná výsluha). To je ročních 199 000 €, které přináleží každému německému exprezidentovi. Už dva dny před rezignací vypukla značně hanlivá diskuze, že pan prezident snad odmítá odstoupit pro to, aby neztratil nárok na ty prachy. Že podobné by mu to bylo: „čestný žold“ se poskytuje jen prezidentům, kteří buď odkroutili svých pět let, nebo odstoupili ze zdravotních nebo politických důvodů. Nikoliv však těm, kdo ztratili úřad osobní vinou.
Jelikož se pan Wulff ve svém mlhavém projevu pečlivě vyhnul všemu, co by znělo jako sebemenší přiznání, a také proto, že už v jeho prospěch – tentokráte finanční - veřejně vystoupilo několik jeho přátel, lze se nadít, že v dalším kole ostudy už půjde jen o ten nuzný žold.

Hlavně, aby se další prezident vydařil. V přímé volbě by se jím stal nepochybně pan Gauck, pokud bude ochoten ...
Jsem velice zvědavý, zda paní Merkelová projeví tu lidskou velikost, že se sama zasadí o zvolení kandidáta, jehož minule odmítla. Byla by to sice už druhá facka, již by kvůli Gauckovi musela držet, nicméně by jí dopomohla k ještě větší popularitě, než už beztak má.
To ostatně dobře tuší i mazaný vůdce opozice, Sigmar Gabriel, a proto si pospíšil, pana Gaucka znovu navrhnout jako první.

Chci věřit, že paní kancléřka přesto podpoří Gaucka. Moje žena už zase zastává opačný názor a domnívá se, že kancléřka se bude snažit zbavit se do prezidentského úřadu své mladé a nebezpečné konkurentky von der Leyen.

Pro Německo by bylo lepší, kdybych tentokrát vyhrál já...