Zoologie pro otrlé se spoustou hezkých i ošklivých obrázků



Nadchází jaro. Průvodním jevem této doby bývají rozježděná zviřátka po evropských silnicích.
O živých i mrtvých takových se tu hodlám rozepsat. Všechny, kdož se o havěť slizskou nezajímají, snažně žádám, aby mé rozvleklé plky přeskočili a přečetli si ten odstavec na konci, v němž se budu snažit čtenáře pohnout, aby šetřili životy nevinných. Je označen slovem STOP.


Zájemcům bych rád načrtl problém obojživelničí migrace a zasvětil je do ropušího jazyka.



Jednu ze základních zoologických otázek, „what was first, the chicken or the egg“ s univerzální platností zodpověděl Charles Darwin. Vejce existovalo dřív než slepice. První kur se vyklubal z neslepičího vejce, první pták z dinosauřího, první obojživelník z rybího. První člověk se narodil z opičí matky – ať už tu hranici mezi dinosaurem, slepicí, opicí a blogařem definujeme kdekoliv.

Na druhou podstatnou otázku, jíž anglosasští myslitelé kladou „Why did the chicken cross the road“, tak univerzální odpověď dosud neexistuje. Říká se sice, že kuře přebíhá ulici, aby se dostalo na druhou stranu, ale to je odpověď až příliš plytká a na obojživelníky se takto aplikovat nedá. Jak ostatně víme i z vlastní zkušenosti, je i mnoho jiných důvodů, šlapat po silnici.

Nemá cenu si něco namlouvat: jde o žrádlo a sex, jak u lidí, tak u obojživelníků.
O televizi a alkohol žáby dosud zájem neprojevily, což je jedním z nejpodstatnějších rozdílů mezi jimi a námi.


Střety se silnicí v žabím životě, při nichž auta na celé čáře vítězí :



Začíná to krátce po metamorfóze, tedy ve střední Evropě mezi červnem a srpnem, kdy mladí skokánci a ropušky vylézají na souš a radiálně se rozcházejí na všechny strany od rodného rybníka nebo třeba i rygolu. Jsou velikosti vzrostlé borůvky a už tehdy si do mozečku velikosti špendlíkové hlavičky dovedou vrýt siluetu obzoru své rodné louže. Díky tomu a i zásluhou nesmazatelné pachové paměti, budou po celý svůj život schopni, se na toto místo vracet.
Zůstat v blízkosti vody nemůžou, protože jejich trávicí systém s metamorfózou přešel z pulčí potravy převážně rostlinné (sinice a podobně) na potravu výhradně živočišnou, nejmenšími chvostoskoky a červíky počínaje.
Aby se všechny pidižabky uživily a mohly vyrůst, musí se rozptýlit po lesích a lukách.

Onu část, jejichž cesta za první obživou vede přes nějakou silnici, můžete občas spatřit. Vypadají jako rozježděné borůvky. Je docela hezké zastavit se a třeba dětem ukázat při kraji silnice malinké žabičky dosud nerozježděné.
Pro mrňousky nic moc udělat nemůžete, protože už sebrat je ze silnice vyžaduje jistou zručnost, a i mrštnost, abyste nenásledovali jejich osud. Bývá jich mnoho a určité procento snad přežije.

Po první dva roky života se mladé žabky příliš často na silnici nevyskytují.
Ale už v druhém roce života se některá mláďata zůčastňují jarní migrace dospělých. Na cestách, kudy se ubírají velké ropuchy za účelem páření lze spatřit i dvouleté nezletilé, kteří tam vlastně nemají co dělat.
Do vody mezi pářící se dospělé také nikdy nelezou – před dosažením cíle se obracejí na cestu zpět. Jde jen o jakési cvičení na sucho.

Pohlavní dospělosti ropucha dosahuje v třech až čtyřech letech (samečci dříve). Pak už je jarní migrace povinnou, přičemž samičkám lze, dle tělesné kondice, povolit obroční přestávky. Zesynthetisovat a dovléct takový balvan vajec není žádná sranda – a to všechno před snídaní:
Na pouť za plozením startují totiž ropuchy obecné i skokani hnědí hned po ukončení zimního spánku a tedy na lačno. Před splněním této první povinnosti se o potravu nezajímají a pokud na to budete mít žaludek (myslím vlastní), můžete zkusit rozříznout nějaké už zajeté ropuše její žaludek a přesvědčit se, že je prázdný. Až na zpáteční cestě, po páření, je povoleno zdržovat se s dlabancem.




Tato uspěchanost má u ropuchy obecné a skokanů hnědého i ostronosého své opodstatnění. Tyto druhy nemají ve zvyku, každoročně hledat náhodné kaluže. Jdou na jisto, do své rodné vody. Což ovšem znamená, že povodí musí být spolehlivé, tedy zpravidla hlubší – a proto zpravidla i poměrně chladné. Tím se tito takzvaní „explosive breeders“ liší od jiných druhů, například od ropuch krátkonohých, které se spokojí s nahodilými, sluncem prohřátými loužemi, ve kterých se pak pulci vyvíjejí rasantním tempem. Tato strategie je ovšem riskantní, neb mělké louže vyschnou někdy dříve, než pulcům stačí narůst nožičky.


Obecné ropuchy jsou ochotny vlézt do odporně studené vody a ti nejotužilejší skokani se nezaleknou ani plovoucích kusů ledu. Jarní mrazíky bez újmy na zdraví přetrpí na dně, zahrabáni v bahné a listí.

V takovém teplotním fujtajblu se jejich zárodky vyvíjejí náležitě pomalu a proto je třeba začít časně v roce, aby letní borůvky měly čas, se do podzimku náležitě vykrmit.


Žabí páření je doprovázeno turnaji ve vodě i na souši. Zejména samci ropuchy obecné se snaží zajisit si samice už cestou. Způsob ropušího uvažovaní znázorňuje grafika:



Šťastlivci, držící na zádech samice jsou vystaveni útokům osamělých chlapců, číhajících podél cesty, jednotlivě nebo v hloučcích. Nejraději vysedávají uprostřed jízdní dráhy, protože je přehledná.

Následová sekvence ukazuje, že držitel si své děvče dovede uhájit, ač má velmi plné ruce.





Po páření se ropuchy stěhují na letní byty, kde se po půl roku poctivě živí drobnými členovci a slimáky. Přes léto lze ropuchu potkat v lese, na zahradě, v poli nebo i u prostřed města, aniž by kdo dovedl vysvětlit, jak se tam, tak daleko od vody, dostala. Skokan hnědý je poněkud vlhkomilnější a nejspíš se ukáže v lese nebo na vlhkých lukách.



Někteří jedinci se po páření vracejí přes tutéž silnici zpátky, jiní však putují dál a silnici překračují až zase na podzim, když vyhledávají svá zimoviště.
Znal jsem staré ropuchy, které rok co rok, večer co večer vysedávaly na stejném místě plus minus dvacet metrů. Když jsem takovou kamarádku zlomyslně odnesl o sto metrů dál, byla nejpozději do dvou dnů opět na svém místě (snad trochu naštvaná). Orientačně jsou ropuchy velmi nadané.

Ovšem mnohaleté kamarádšofty lze udržovat jen s ropuchami, které při svém každoročním cyklu nikdy nemusí křížit silnici.
Řádově se dá říci, že při překonávání silnic padne pokaždé zhruba polovina žab. Samozřejmě že je rozdíl mezi dálnicí a lesní cestou, ale i při sporadickém provozu jich zahyne dost velké procento, protože ropuchy se na silnici zdržují rády, nebezpečí si neuvědomujíc. Z toho důvodu jsou staré, bachraté, dvaceti- a víceleté ropušandy v silnicemi protkaném kraji už velmi vzácné. Stará ropuší bába může pokrýt dospělou dlaň. Ale to se nahledáte, než takovou v přírodě najdete! Průměrná ropucha se za svůj krátký život páří jen dvakrát.

V létě bývá na silnicích poměrně žaboprázdno, s vyjímkou těch smolařů, kteří z krajnice zmerčili na vozovce cos jedlého.

Kolem října, ba i ve zdařilém listopadu, se skokani i ropuchy vydávají do zimních kvartýrů, které často bývají už poblíž domovské vody. Na vozovkách bývá opět živěji i mrtvěji, i když ne tak intenzivně jako na jaře.
Ale není měsíce, kdy by se ropuchy a skokani na silnici nevyskytovaly. Za vyjímečně teplých nocí lze jednotlivé skokany a obzvláště odvážné ropušáky pozorovat i kolem Ježíška.


Počasí:

Můžu s konečnou platností dosvědčit, že žába počasí neumí předpovídat ani z bla. Viděl jsem na vlastní oči, jak ropušky na několikakilometrovém úseku doslova ustrnuly v nárazu studené fronty. Rychlostí silně mraženou se tenkou sněhovou pokrývkou belhaly ze své prekérní situace směrem k nejbližšímu úkrytu. (Tenkrát jsem je poklidil ze silnice, ale zahrabat se musely dle vlastního úsudku.)
A to prosím ten příchod sněhu ohlašovali v rádiu už od rána. Takže na onu tradiční rosničku se žebříčkem v zavařovačce nespoléhejte.
I úporný suchý vítr dovede ropuchy nemile překvapit a dokonce i zabít, dají-li se jím zastihnout v otevřené krajině.

Žabky masově vyrážejí, jakmile jim to vrozený budík a teplota dovolí. Rozhodující je cítěná teplota, tedy čím vyšší vlhkost vzduchu, tím líp. Za deště to bývá u ropuchy tak pět stupňů, u skokana hnědého postačí čtyři. Za suchého počasí se rozpohybují až tak od osmi stupňů nahoru. Vítr je žábam všech druhů silně proti srsti – dá-li se to tak vyjádřit.

Časování je různé nejen druh od druhu, ale i u populací téhož druhu. Horská ropucha vypadá úplně stejně jako nížinná. Nicméně by ji nenapadlo v sebeteplejší únorové noci vydat se na cestu. Byla by blázen, neb se lze nadít třeskutých mrazů. Má zkrátka jinou software. Takže přestěhujete-li ropuchu do jiné populace, bude se tam chovat nepatřičně. Například porýnské ropuchy si v únoru klidně vyrazí, je-li ovšem nadprůměrný únorový pařák, tak nad 10°C – v noci. Pěti stupni v únoru pohrdnou – nikoliv však koncem března. Podobně jako u lidí hraje tlak termínu rozhodující roli.

Odhadování, kdy ropuchy poprvé houfně vyrazí na jarní migraci je ošemetná věc a kdo tvrdí, že to dovede, kecá. Zejména pro to, že typická předpověd počasí tou dobou bývá: Teplota 2 až 6°C s místními přeháňkami – což znamená něco mezi nulou a pětisty žábami na štrece.

Dodnes mě fascinuje, jakým způsobem se ropuchy zjevují. Za večeního šera nevidíte ani jednu, jakmile světlo nebeské poleví natolik, že v něm akorát nepřečtete display (neosvětlený), ropuchy se na pokraji silnice z ničeho nic vyloupnou. Když pak později v noci teplota klesne pod bod nelibosti, najednou se kamsi vsáknou. Ještě nikdy jsem nepozoroval jak to dělají a nedivil bych se, kdyby přecejen disponovaly nějakými čarovnými prsteny.

O ropuším jazyku:

Jazyk slouží ropuše k přijímání potravy. Je přirostlý hned za spodní čelistí a svým volným koncem směřuje dovnitř – dalo by se říci, že ropucha spolkla svůj jazyk. Nedá se ale říct, že by držela jazyk za zuby, protože žádné nemá. Jazyk dovede se slabým mlasknutím trefně vymrštit směrem na oběť a lepkavě vrhnout zpět do tlamy. Effektivních zubů postrádaje, skousne žába potravu očima.
Žabí bulvy jsou, podobně jako u některých rychlých automobilů, zatahovací. Jelikož v kostěném patře jsou příslušné otvory, zasahují bulvy při mrkání hluboko do tlamy a zatlačují tak potravu do jícnu.
Už je to tak, ropucha jí i očima.


Střelbu jazykem zde dokumentuji na neotropické ropuše Aga (Bufo marinus). Líp se fotografuje, protože je větší a má delší jazyk. Princip je ovšem stejný. Tyto kamarádky sedávaly na kompostu za jednou honduránskou chýší a měly tu výhodu, že byly takřka bezedné, takže jsem mohl snímek opakovat znovu a znovu, dokud se netrefila ropucha i já. Naštěstí jsem disponoval nepřeberným počtem macatých švábů, pro které jsem si chodil do kuchyně na pánev s tukem na opékání slaniny. Byla to jak pro mne, tak pro ropuchy win-win situace, jen švábi ostrouhali a to právem. Neměli nám oslintávat snídani.


Různé následky zajetí autem:

Každá žába zasažená pneumatikou na tvrdém podkladě je de facto odsouzena k smrti. Ještě tak nejlépe jsou na tom ty rázně rozválcované náklaďákem. Hnusnější je osud těch, jimž byly přejety nohy. Občas se doplazí mimo vozovku, kde pomalu pojdou, zaníceně nafouklé. Trvá to až tři dny.
Žáby, ač velmi zranitelné, mají tuhý život. I vyhřezlých vnitřností si bez palliativní pomoci užívají po několik hodin. Nejdéle to trvá těm, které přišly o jazyk. Jak patrno z výše řečeného, je žabí jazyk důmyslný mechanismus. Překvapivě velké procento žab přežije přejetí přes hlavu, ale jejich jazyk pozbyde funkce. I když se jinak vše zahojí, zahyne obojživelníček během následujících měsíců hlady.





Kdyby snad nějaký badatel působil pokusné žábě nebo kterémukoliv laboratornímu obratlovci podobné trýznění, jaké zcela legálně a všedně působíme my, chráněni svou neznalostí, zvířatům všeho druhu, dostal by se do vážného konfliktu se zákonem a zavřeli by mu laboratoř a potažmo i jeho.
Na usmrcování zvířat jsou předepsány rychlé a bezbolestné postupy. S jistými rozpaky tu popíšu jeden způsob, proveditelný bez laboratorního vybavení. Mezi jiným proto, že se jeden ze čtenářů kdysi o rozpacích při milosrdném zabíjení ropuch zmiňoval.

Budeme na to potřebovat stabilní nůžky – nikoliv zahradní ale taky ne ty prťavé na nehty.
S omračováním zajeté ropuchy si zpravidla už hlavu dělat nemusíme. Obemkneme ji rukou a mezi palec a ukazováček téže ruky uchopíme hrdelní lalok a táhneme, aby se čelisti nepatrně pootevřely. Spodní čelist tvoří elastické kůstky, jež se při tahu poddají i když žába drží čelisti křečovitě sevřené. Skulinkou prostrčíme ze strany spodní nožičku nůžek, vodorovně, tak aby ostří směřovalo z tlamy ven. Pak je obrátíme na štorc a jedním odhodlaným střihnutím oddělíme přední část hlavy těsně za očima. Toť nejrychlejší a nejhumánnějsí způsob zabít těžce raněného obojživelníka. Potom si nesahejte do očí dokud si ruce neopláchnete, protože z kůže převálcovaných ropuch prýští dráždivý sekret.

Zákrok vyžaduje jisté množství soucitné otrlosti a ani při opakování si na to asi nezvyknete. Přesto to považuji za projev větší útlocitnosti než sveřepé ignorování všeho, co po nás na vozovce zůstává.

Stručné pozvracení je za takových okolností snad vhodné, ale ono štítivé kvičení řidičů, jimž do okénka ukazuju, že ty fleky na silnici nejsou jenom listy, považuji za změkčilost.





STOP
Tady Vás chci konstruktivním způsobem ovlivnit:

Z hlediska hynoucích obojživelníků by od nás lidí bylo velmi pozorné, kdybychom dobrovolně vyhynuli nebo nám alepoň došel benzín. Na rozdíl od nás, obojživelníci tomuto vývoji nikterak nenapomáhají.
A než se to lidstvu svornými silami podaří, myslím, že bychom mohli chudáčkům pomoci tím, že je budeme zajíždět trochu méně.

Jde to, mám to vyzkoušené a funguje to na poměrně málo frekventovaných silnicích následovně:
Když v noci, na vlhké vozovce uvidíte roztroušené, zpravidla nehybné objekty velikosti dětské pěsti, bývají to listy, kusy bláta, krabičky od cigaret, střepy nebo, pokud mají při bližším ohledání nožicky a očička, žáby.

Těm posledním dvěma kategoriím by bylo vhodné se vyhnout, což je často bez větších okolků možno. Bude Vás to stát trochu času, neb budete muset zpomalit, a trochu soustředění, jako při méně náročné kompjůtrové hře. Nejlépe Vám to půjde, když si představíte, že to jsou samé rozbité lahve od piva a nášlapné miny.



Pokud máte na vybranou, nejezděte po opuštěných silničkách - tedy v noci, za deště, na jaře - vemte to raději frekventovanou štrekou. I přes ty sice žáby putují, ale tam nemají šanci ať tamtudy pojedete nebo ne.

Dříve jsem argumentovával tím, jak žáby jsou užitečné, kolik hmyzu a plžů požerou, sami čápům a jiným živočichům za potravu poslouží atd.
Už mě to nebaví.

Copak jako důvod k troše pozornosti z naší strany nepostačí, aby nějaké zviřátko malé nemuselo za sebou hodiny tahat vyhřezlé vnitřnosti, než se mu konečně podaří bídně zdechout?

Konec ovlivňování

Závěrem:
Jisté je, že obojživelníci se dají spíš vyhubit, než aby se naučli nelézt pod auta. To vyplývá z jejich duševního vybavení, o němž jsem se rozepsal v kusé žabí psychoanalýze v březnovém vydání časopisu KRAUS.

Ono by se toho o té havěti slizké, suché, ba i šupinaté dalo naplkat hodně, ale ani nevím, zda-li jsem se tu vůbec trefil do patřičného fora.