Druhého dubna započala krutá válčička.

Bylo to před třiceti lety a šlo o Falklandské ostrovy. Argentina přepadla britskou državu v jižním Atlantiku, kterou sama nazývá Malvinas.
Útok byl nutný, protože argentinská diktatura generálů byla ve vnitropolitické tísni: docházely jim peníze a ještě k tomu matky umučených a zmizelých oponentů, tzv. desaparecidos - bylo jich něco mezi dvaceti a třiceti tisíci - vládu každý čtvrtek otravovaly na Plaza de Mayo svými drzými protesty.

Vyvolání ozbrojeného konfliktu bývá v kritických situacích osvědčeným prostředkem. Zářné vítězství by přišlo nesmírně vhod a eventuelně by umožnilo zbavit se nenápadně i těch umíněných matek.

Nikdo nepochyboval o tom, že Argentina zvítězí.
Už proto, že západní demokracie se nebude pouštět do nepopulární války o mrňavé, trávou a ovcemi pokryté ostrůvky s ne více než třemi tísíci anglicky mluvícími obyvateli. Bývalo přece spolehlivým obyčejem, že změkčilí demokraté v zájmu míru před diktatůrou couvají.

Nepříjemné překvapení připravila Margaret Thatcherová diktátorovi Galtierimu, když proti výslovné radě západoevropských spojenců, ba i Ronalda Reagana, vypravila k okupovaným ostrovům válečné loďstvo.
Cesta přes Atlantik trvala tři týdny, dost času tedy, aby se mírové uvědomění v západní Evropě, zejména pak v Německu, stačilo náležitě rozpučet. Pamatuji se, jak jsem mezi studentstvem tvořil osamělou frakci válečného štváče. Byl jsem ovšem částečně omluven, protože jakožto východní běženec (snad i napůl Rus? – zkrátka poloasiat) jsem pochopitelně postrádal útlocitné mírumilovnosti svých vrstevníků.

Došlo k zajímavým koalicím: levicoví zastánci mírového soužití si notovali s fašistoidní argentinskou vojenskou juntou, že ti praví váleční štváči sídlí v Londýně. Nenávist pacifistických studentíků vůči zatvrzelé premiérce Thatcherové si nezadala s odporem kornatějících skopčáků, kteří už přes čtyřicet let nemohli přijít na jméno zavilému Winstonu Churchillovi. Bok po boku s nimi – odělen jen tenkou železnou oponou - stál socialistický tábor míru, kde se Falklandy nenazvaly jinak než Malvíny, přesně tak, jak to fašistická generalita v Buenos Aires ráda slyšela.

Nakonec došlo k tomu, před čím celosvětové mírové hnutí varovalo – Anglie zvítězila. Padlo téměř 655 Argentinců, 253 Britů (včetně tří Falklanďanů) a další stovky vojáků utrpěly těžké psychické škody v důsleku válečných krutostí, na něž nebyli zvyklí. Odhaduje se (dle německé stránky Wikipedie), že posttraumatické stresové poruchy vedly ke třem stovkám sebevražd britských veteránů.

A to všechno jen aby se tři tísíce Falklanďanů nemuselo učit španělsky, nedostalo se do argentinských převýchovných táborů nebo prostě osvědčeným způsobem jaksi nezmizelo ...

V důsledku prohrané války fašistická argentiská diktatura záhy uchřadla a přestala házet své vzpurné občany z letadel do Atlantiku. Došlo to tak daleko, že Galtieri, Videla a další juntisté za své nepěkné skutky stanuli před soudem a Argentici se museli učit čelit nástrahám demokracie.

Ještě štěstí, že demokratické vlády nebývají vždycky tak prchlivé.
Jak by to bylo dopadlo, kdyby se československá vláda spolu se svými tenkrát zbabělými spojenci byla kdysi unáhlila vůči Hitlerovi kvůli oněmu bezvýznamnému proužku Sudet. Kolik zbytečných obětí by taková nedůtklivost tenkrát mohla zapříčinit.

Dodnes bychom si to asi museli vyčítat.