Oteplení na sebe stále dává čekat, zateplení bohužel ne.

„Hele, tamhle je to dost úzký - až budeš s tím kolečkem zahýbat, dávej prosimtě pozor, abys mi neurazil kus domu. Je to strašně choulostivý.“
Takto vece jeden známý při práci na zahradě.
Lehce jsem poklepal na zánovní fasádu a opravdu: zanělo to dutě, polystyrenově.
Dával jsem tedy pozor a odolnost nových fasád jsem si přešetřil až na nějakém už omšelejším a hlavně cizím domě , jehož hluboko zapuštěná okna budila dojem hradních střílen.
Vskutku, palec lze poměrně snadno zabořit dosti hluboko a na zem se drolí úlomky barvy. Prohlubenina v kulisovité omítce zůstává.
Nebyl jsem ostatně první, kdo v ní takto zanechal stopy. Fasáda musela být už přes rok stará a byly do ní vryty spousty řídítek odstavených biciklů a rycance, vzniklé z časti z lidové tvořivosti či z opilé vrávoravosti.
Co do vzhledu nebylo na domě stejně už co zkazit – byla to nevzhledná škatule už před zateplením. Ve vyšších etážích si v porézní vrstvě vytesali svá bydla strakapoudi, zvířátka stejně to pohodlná jako líná, protože záhy zjistila, že stromy vedle v parku jsou zbytečně tvrdé a nejsou ani zevnitř vyhřívané.
Ve větších městech již existují firmy specialisované na zapuzování datlů z izolace. Všude jsou také vidět tklivé (a marné) nápisy, že opírání kol o fasádu je zakázáno. (Samozřejmě marné, protože my cyklisti jsme ekologičtí pupkové světa neb jezdíme klimaneutrálně - tudíž se má každý cítit poctěn, když o něj křísneme řídítkem. Datlové jsou našimi přirozenými spojenci.)


Některé budovy ani tepelnou izolací na kráse netratí...


Jiných by bylo škoda. Tento energeticky neúnosný přežitek si bohužel přímo koleduje o update


Po té, co se Německo v Kjótu uvázalo snížit své emise CO2, načež následně začalo vypínat své jaderné elektrárny a stavět uhelné, zbývá už jen horečné zateplování jako ona zlatá cesta, jak zažehnat klimatickou katastrofu a zachránit ledovce. Zatepluje se nikoliv na popud rozevlátých ekoteroristů, nýbrž na základě přizpůsobení stavebních zákonů, zosnovaného ekonomoimperialisty z CDU a FDP.

Koneckonců ten nápad není tak zcestný: Karel IV, jak říka legenda, prý zachránil ekonomiku stavbou hladové zdi.
Proč by dnešní vláda nemohla podpořit konjunkturu „hladovým zateplením“, tedy tím, že přiměje lid oplácat si stavení polystyrenem při vědomí, že dělají něco tuze ekologicky i finančně prospěšného. Stavebnictví zajásalo nad zakázkami i při pomyšlení, jak zdrchaný styropór budou za pár let oloupávat, zplesnivělou budovu asanovat nebo dokonce bourat a stavět novou. Též chemická industrie plesá, neb fasádu nutno pravidelně skrápět neskutečnými jedy, aby se zamezilo bujení sinic, mechů a průnik pestré mykologie.

Vedlejším efektem je, že majitelům činžáků, kterým sociálně vyvážené zákony ztěžovaly neomezeně zvyšovat činže nebo se zbavit letitých a nevýnosných nájemníků (zejména z center měst, kde lze získat zámožnou klientelu), se nyní otevřela nová cesta: Dům se dá zateplit, vymění se okna a následně se drasticky zvýší činže a to zcela v souladu s novým zákonem. Na to babičkám nestačí penze a lze je tudíž nebyrokraticky vykopat.

Téměř zcela opomíjen je estetický dopad.
V Německu (a jak se mi zdá v Čechách též) již téměř vyhynuli jedinci schopní a ochotní stavět neohavně. Památková ochrana je v Německu odjakživa poměrně podvyvinutá a bezzubá. Německo bylo navíc zpustošeno válkou. Za své vzala tenkrát zejména krásná centra měst. Jakým způsobem a z jaké příčiny odumřel stavební vkus, to nedovedu říct.


Německá stavební historie v kostce:
Napravo původní hrázdění, zepředu ozdobené vkusnými eternitovými deskami z doby poválečného hospodářského rozkvětu
Vlevo ekologicky uvědomělý izolační obal s obytnou prostorou


Daleko nejvíce obcí nebylo zničeno spojeneckými nálety. Byly zhyzděny až v letech poválečných, kdy se napřed stavělo šerdně z pouhé nouze a později, a to ještě hůře, za dob Wirtschaftswunderu, kdy lid nabyl prostředků, aby mohl uplatnit svůj hovězí vkus velkoplošně a neomaleně. Zejména pak po vsích a městysech. Zemědělci se náhle zastyděli za svá starobylá hrázděná stavení a okrášlili je eternitovými deskami nebo je rovnou zbourali a nahradili tím, o čem jim bylo řečeno že je to krásné a moderní. Namalovali si na to říjící jeleny nebo fasádu podrásali hráběmi, aby to bylo, jak se v kraji říká "rüštík" a zasadili hliníkové dveře s prosklenými kosočtverci. Snad každá ves, každé městečko bylo následně zvelebeno filiálkou Sparkasse a nákupním centrem s nádherně lesklým šprdlením, které co do zhůvěřilosti předčí i ty nejzhoubnější fantasie prostého sedláka.
Až teprve v letech devadesátých bylo tu a tam viděti po Německu bystré venkovany (nebo spíš městské naplavence), jak kladívkem opět obnažují a restaurují původní, syntetyckým nánosem zubožené hrázdění a snaží se odčinit nedávné renovační hříchy.

A do toho dnes ta tepelná izolace:
Ta už není přenechána iniciativě přičinlivého soukromníka. Na to máme DIN-normy, jsou vypsány podpory, vše regulováno stavebním zákonem a hlavně je to opředeno mýtem, že kdo zatepluje, zachraňuje klima, lední medvědy a svět.
V dnešní době jsou po celém Německu esteticky dorážena poslední zákoutí, jež spojenecké letectvo a příbojové vlny domácího nevkusu dosud nezdolaly. Lze se nadít, že epidemie se bude šířit i do sousedních států.


Zářné barvy ladí s dosud neizolovanou částí dříve poctivého vesnického stavení.



Je nerealistickou útěchou, že umělohmotné desky snad brzo zvetší, že je udolá aliance myší, datlů a cyklistů.
Že snad obyvatelé zatuchlých stavení, opuchlí všelikými alergiemi, se sami rozhodnou je oloupat a navršit v obrovité hromady na nějakém vzdáleném smetišti (nejspíš v Africe) a tím že vrátí svému starému domečku jeho původní vzhled.

Instinkt i zkušenost napovídají, že se to odehraje jinak:
Domy budou napřed prodchnuty fungicidy až po střechu - načež stejně zhnijou.
Na záplavu alergií a chronických otrav bude stát reagovat obdobně, jako kdysi na asbest nebo formaldehyd (nebo na prachové částice z dieselových motorů, dříve to vozidel ekologicky uvědomělých občanů): vydáním nekompromisních zákonů.
Na dveře budou zvonit týmy kontrolorů s měřícími fidlátky, tak jako zvoní už dnes s infračervenými kamerami, aby přešetřily únik tepla, doporučily vhodný způsob zateplení a vystavily zákonem požadovaný „Energiepass“ .
Jenže tentokrát se bude měřit zatížení spóry a fungicidy a bude se v zájmu ochrany zdraví a životního prostředí požadovat okamžitá náprava, spočívající v demolici a znovuvýstavbě celého objektu a nákladnému odstranění (do Afriky) kontaminovaného materiálu. Což opět povede k oživení stavebního i recyklačního průmyslu.

A pak ať někdo řekne, že zateplování není věcí do důsledku hospodářsky promyšlenou.
Kam se na nás hrabe Karel IV se svou hladovou zdí ...