V návaznosti na minulý blog o Hesselovi, docela aktuální dodatek k jeho tématice omezení nezdravé moci finančníků:

Od včerejška hlásí zprávy v Deutschlandfunku (české taky?), že Švýcaři si dvěmi třetinami (68%) odhlasovali, že obludně vysoké bonusy, jimiž se bankéři a manažeři mezi sebou obšťastňují, budou zákonem omezeny, neboť v budoucnosti o jejich výši budou rozhodovat akcionáři a ne dozorčí rada z nedobytných etáží a bez veškeré kontroly.

Tady nejde o plytkou závist (i když o tu asi taky, co si budeme nalhávat...)
Tyto bezuzdné odměny jsou totiž jedním z vábidel, pro něž jsou manageři ochotni prospekulovat jakýkoliv jim svěřený obnos. Když se sázka podaří, inkasují obrovitý bonus, když hazard nevydje, následuje odměna taktéž, ale ve formě jen trochu méně tučného odstupného nebo macaté penze.
Postih za spálenou hromadu cizích peněz toliko žádný. Prohra privátního podniku se socializuje.*)

Argumentace proti omezování této svobody zněla, že bez mnohamilionových odměn finanční instituty nebudou schopny přilákat dostatečně odvážné machry.

A vida, švýcarský volič se náhle usnesl, že přes tyto nesnáze se panstvo musí nějak přenést, neb systém takto perverzní není už dále únosný.

A ještě více vida:
Tohoto průlomu se okamžitě chytla německá politika. Ne ta levicová a zelená - ta to má na programu už dávno a pan Poß (SPD) správně prohlašuje, že explodující manžerské platy ničí akceptanci sociálního tržního hospodářství a Steinbrück je Švýcary už dávno nemilován za nediplomatcké výroky proti jejich bankovnímu systému.

Pozoruhodné je, že švýcarské rozhodnutí náhle a nečekaně okouzlilo i Patricka Döringa z FDP, generálního sekretáře partaje bankéřů (a zubařů). On totiž dobře cítí dožranou náladu v zemi, flikující prohořelé díry ve financích toliko daněmi z poplatníků ždímanými. FDP tuší, že ještě jedno nevhodné slovo a od podzimka už nebude v novém parlamentu vůbec zastoupena.

Zatím se vláda CDU/FDP snaží zahrát odpovědnost za omezení managerských bonusů do Brusselu, v tiché naději, že tuzemskou (vynucenou) iniciativu brusselští zástupci některých jiných států tiše zatlučou.
Doufejme že to takto nevyjde. Švýcaři poskytli zářný vzor, jaký do podzimních voleb asi už nepůjde zakecat.

Nejsem odborníkem přes finance a managerství – tento příklad uvádím jen protože illustruje, že hybnou silou nejsou umoudřivší se nositelé perverzního systému. Samozřejmě že ne.
Ani političtí reprezentanti, kteří monstrozitu ovšemže taktéž vidí, ale nechtějí - nebo chtějí a nedovedou – na ní po leta už nic měnit.

Změnu může přinést jen dostatečně rozhořčený občan. Byť v některé menší zemi, mimo EU.
Blahodárné nákazy se totiž také můžou šířit, nejen ty zhoubné.
Doufejme.


---------------------------------------------------
*) Dosud neúplně zapomenut je příklad výtečníka pana Klause Essera, jehož jedinou zásluhou po roce šéfování Mannesmannu bylo, že svěřený koncern zničil a vydal roku 2000 v plen Voodafonu. Za tuto „prohru“ inkasoval odměnu 60 Mio tehdá ještě Marek.
O drobné sociální nerovnalůstky s povyházenými zaměstnanci se pak postaral poplatník.
Ale tehdy to ještě šlo – bylo možno argumentovat, že soukromé vlastnictví je soukromé vlastnictví.
Velice kontraproduktivním se stal až pojem „systemrelevante Banken“, tedy soukromé podniky, které musí být udržovány při životě za libovolně vysokou cenu, kterou bude splácet daňový blbec a jeho děti.