Co když včasná intelektuální kastrace cvičenců není pouhým nedopatřením?

Řikal jednou jeden policajt, že když nechcete aby Vám pravidelně vykrádali kvartýr, je třeba podívat se na fasádu očima lupiče: kudy se asi bude pokoušet proniknout, které okno mu bude nejvíce vyhovovat, na které římse se lze zachytit. Snadno přístupné štafle na dvoře jsou přímo výzvou k vloupání.

Tento princip preventivní empatie lze uplatnit i v jiných oborech.
Například: v jakých podmínkách se daří vyžírkovským nomenklaturám nejlépe?
Ano, v zemích požehnaných přírodními poklady s negramotným obyvatelstvem.
Vyhovují i státy bez přírodních zdrojů, zato s pracovitým a kušujícím obyvatelstvem, neschopným kritického myšlení. Občas se pakáž jedna sice trochu vzbouří, ale nedovede než neartikulovaně a mnohohlasně pokřikovat, takže lze na ně pohnat policii s vodním dělem a nakonec budou ještě vděční, že opět zavládl starý, bezalternativní pořádek. Nadále se bude domácky kušnit a zahlížet na sociálně slabší menšiny. A tak to má být.


Nepatřičné líhně povstalců

V poválečné západní Evropě se to náhle jaksi vymklo. Široké vzdělání bylo jeden čas považováno za všelék proti vzpourám nevzdělanců pod vedením mazaných demagogů, jaké se udály v první polovině dvacátého století.
Kdekdo z lidu obecného byl náhle připuštěn na univerzitu. Tam se scházela mládež z nejrůznějších vrstev a naučila se mezi sebou komunikovat. Vedle studia - mnohdy odtažitých, tržně neuplatnitelných oborů – bývalo dost času podvratně přemýšlet o všelijakých alternativách a, ač nápady byly mnohdy postpubertálně blbé, ohrozila výsledná revolta autority na dvou kontinentech. V Německu zapudila postnacistické ouřady, ve Francii neofeudální nadutce, v USA zvířila zbožně prolhané rasistické dědky a i jinde, mimo Sovětský Svaz, zanechal tzv. osmašedesátý stopy. Dával vzniknout protestním partajím, zabývajícím se právem černochů, ženských, delfínů a jiných zbytečných menšin. Stojí za porovnání, kolik povstání za svobodu a demokracii se vznítilo na alespoň trochu svobodomyslných kampusech, jak tomu bylo od pražkého jara po dnešní arabská a turecká jara, a z jakého prostředí povstává čpavý dým, který je dusí.

Nenápadné vykleštění vyžaduje značný fortel

A teď si všímám, že například v západním Německu bylo gymnázium zkráceno z devíti na osm let. Prý není třeba učit mládež zbytečnostem. Tzv. německý duální systém spočívá v tom, že státní školství přiučí žáky jakžtak číst a psát a průmysl si je po té sám vycvičí v krátkodobě potřebných pracovních postupech. Je to velice eficientní.

Obscéní výraz „demografická dividenda“ znamená, že na úbytek žáků v chronicky podfinancovaných školách lze reagovat dalším zredukováním financí, aby učitelů byl i nadále chronický nedostatek.
Bavorsko se chvástá výbornými výsledky na gymnaziích – dosahuje toho ovšem tvrdou selekcí, velký zbytek jde do duálního systému nebo rovnou okopávat brambory. Vzdělance pak Bavorsko importuje z ostatních bundesländrů, pročež si mnichované popravdě naříkají, že po městě je to samá naplavenina. Honduras je v tomto ohledu daleko pokročilejší. Honduras lze také velmi dobře ovládat.

Po celé Evropě je místo diplomu prosazován bídácký, úzkoprofilový „bachelor“. Prý se tím ušetří spousta peněz (a času), kterých je tolik potřeba na spoustu důležitějších věcí než je vzdělání.
Evropa sice potřebuje odborníky, ale hlavně to musejí být úzkoprofiloví specialisté, kteří po zhuštěném studiu, v němž jim nezbývá času na nic, než co se do školním způsobem zúženého zorného pole vejde. Jen žádný studentský život, který by mladé lidi mohl přivést na divné nápady, žádné tápání a možnost zvídavého rozhledu na vlastní zodpovědnost.

Kde jinde a kdy jindy se mají lidé naučit diferencovanému, kritickému myšlení než na dobré střední škole, která má hájit nezletilé před mentálním zakrsnutím v pokleslé mediální džungli, a nejpozději pak během duševního růstu na univerzitě? Ale ne na takové, kde se studuje na bachelorském vodítku a ne na gymnaziu kde není času než na drezuru diktovanou osnovami.

Dlouho se mělo za to, že tápavé a zpravidla špatné reformy školství, a to jak u nás v Německu, tak u nás v Čechách, jsou výsledkem jakési podivuhodné neschopnosti pověřených a nevysvětlitelnému nedostatku financí. Nemyslím si to již. Je snad nedopatřením, že systémově relevantním bankám je v mžiku oka poskytován mnohonásobek prostředků než je investováno do systémově zřejmě irelevantního vzdělání?
Kdepak, to nevypadá jako pouhý omyl – jedná se spíš o výsledek lítého zákulisního boje o příští generaci.



Nový ideál

Jaký typ vzdělání je dnes vůbec systémově relevantní?
Kdysi býval ideálem elity válečník. Kdo nevládl mečem, nebyl vzdělán. Na dvoře krále Davida prý bývala hra na harfu důležitá. Znalost evropských jazyků a svatého písma vyznačovala krále Karla IV (udatnost v boji samozřejmě také). Později se na čas stala znalost dějin, filozofie a přírodních věd známkou vzdělance.
Dnes je ideálem elity trhovník.
Ten určuje čeho je třeba a co je zbytnělé. Co je relevantní a co irelevantní.

„Argument je prostý: vzdělávání musí přidávat hodnotu. Jakou hodnotu skutečně přidává, poznáme pouze z uplatnění na trhu, tj. z pracovního místa a platu.“ - dočetl jsem se u profesora Zeleného, jehož formulace bývají dokonale trefné a krásně bezelstné: „Uplatnění na trhu je tedy nejlepším vyhodnocením kvality vzdělávání.“

Tedy nejedná se o paranoidní obavu, to jsou už z dálky viditelné štafle opřené o zeď.
A ono jde ještě dál:

„Státnímu vzdělávání tedy zvoní hrana. Neumí (a nesnaží se) umístit své absolventy, jak ukazují ty deprimující statistiky z EU. Vzdělávání se musí posunout k tomu, co je třeba umět, ne jen vědět. Všichni víme všechno, ale neumíme nic. Tedy: podnikové univerzity, podnikatelské univerzity (které podnikají), jakož i podniky s vlastní univerzitou a univerzity s vlastním podnikem.“
Tak řekl pan profesor Zelený. Nelze než být vděčný za takovou upřímnost. On si to totiž nemyslí sám, ale málokdo se v Evropě odváží to takto otevřeně vyslovit. Ještě ne...

Na široké frontě postupuje soustavný tlak směrem ku zprivatizovanému vzdělávání a to nikoliv v samostatné člověky, nýbrž v drezírovaná ozubená kolečka. Jde o minimálně jednu celou generaci neschopnou myšlenkově vybočit z daného systému, jejíž jediným duševním majetkem mají být odborné znalosti s krátkým poločasem uplatnitelnosti. K čemu taky pracovníkovi schopnost sesmolit myšlenku mimo svůj zbachelorovaný obor, že?

Do této koncepce patří i volání po placeném studiu, zdůvodňované předestřenou starostí o finance a sociální spravedlnost, poslušně multiplikovanou užitečnými idioty: „Přece nebudeme z našich daní platit ty kafrající povaleče na univerzitách, že?“
(Dovede mi někdo říci, za jakou menší koninu lze utrácet veřejné peníze než za výchovu nové generace k samostatnému uvažování? A to zejména v době, kdy na praxi orientované znalosti mají trvanlivost kvasícího mléka?)
Výsledkem placeného studia ovšem bude, že méně majetní si buď nebudou moci dovolit studovat vůbec, nebo jen ve zhuštěné, intelektuálně bezcenné, ale krátkodobě tržně zpeněžitelné formě.

Samozřejmě tento osud není zamýšlen pro všechny studenty. Ti, jejichž rodiče si to můžou dovolit, mohou navštěvovat eltitní soukromou školu, kde mají být vzděláváni a hlavně propojováni v budoucí dědičné elity.
Nikoliv ve válečníky, nýbrž ve zdatné, elitní trhovníky, kteří se ale budou moci uplatňovat jen dokud se vrávorající tržní systém, k jehož obrazu jsou formováni, definitivně nezhroutí.


Titanická krátkozrakost

Kdyby se alespoň jednalo o promyšlenou lest nějaké ziskuchtivé, leč alespoň svéprávné elity, dalo by se s tím ještě žít.
Žel titáni trhů uvažují v horizontu kvartálů a po nich Titanik na doraz - jak názorně předvádějí ekonomické, ekologické a sociální krize globálního ražení.

Výstažný je příklad poměrně spokojených a mírných USA, se zakrslou vzdělanou hlavičkou na hypertrofovaném pologramotném těle, náchylném k bezuzdnému konzumu na pump a ochotném jít se na pokyn z Buše bít do vzdálené tramtárie za zájmy Halliburtonu, aniž by vědělo na který kontinent je vůbec posíláno.
Ale příklad to není výstražný dost!

Příšernější je představa, že by se střední Evropa, a to s přihlédnutím ke zde endemické agresivitě, nacionalismu a dosud značné bojeschopnosti (nic si nenamlouvejme), měla jednoho dne změnit ve smečku elitních trhovníků, snažících se ovládat zfachidiotštělé masy.

Ziskuchtivé kramářské duše kdysi poskytly Hitlerovi kapitál, půjčky i záminku, v domění že jej ukormidlí a že kápne zlatistá rendita. Kápla olověná.
Udělají to při nejbližší příležitosti znovu, dle krásného německého rčení: „Gier frisst Hirn“ (Chamtivost žere mozek).
Nebude-li v populaci dostatečně velké procento lidí vzdělaných nad úroveň infantilně trucujícího davu, a schopných snovat plány mimo „bezalternativní“ mantinely, nebude nikoho, kdo by katasrofu mohl odvrátit. Nebude šance jakžtakž civilizovaného přechodu na únosnější systém.

Šedesátosm let míru ve střední Evropě totiž není produktem Evropské Unie, jak se eurokrati drze chvástají. Naopak, Evropská Unie je nezdařilým produktem míru, který zdárně sestrojili neokleštěně uvažující žáci starých škol.

Jde o to, kolik mláďat bude připuštěno ke studiu, a hlavně k jak hodnotnému. Trhovníci to už velmi správně rozpoznali a je nejvyšší čas překazit jim plány.


Rodiče, hlídejte si děti!

----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tento vzteklý výkřik byl podnícen tuze poučným blogem pana profesora Zeleného:
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/milan-zeleny.php?itemid=20290
a poučením z opačně podnětného blogu :
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/robert-miller.php?itemid=20264