Šroubováním na demokracii nelze suplovat neschopnost vybírat si do politiky slušné lidi. Až bude občanská společnost mít dostatek přímých demokratů, nebude přímou demokracii potřebovat.


Úvodem:
Ukvapené volání po přímé demokracii lze pochopit ve světle naivního úžasu, odkud že se objevili ti křiváci, lháři, tuneláři, papaláši, kteří se dokonce s blivnou chucpe posmívají čtenářům v larmoyantních blozích. V Parlamentu byly, jsou a budou, protože je tam kdosi zvolil. A teď jim prý musíme jaksi ručně zabránit v nejhorším, nějak je zapudit - jenže ono to nejde. Drží se tam silou vší.

Summary:
Myslím, že je jednodušší vybrat si dobré řidiče státu, než aby pasažéři těm špatným museli před každou zatáčkou sahat do řízení.
Dokud existuje zvyk, tvrdošíjně nalétávat zlojedům, populistům, chamtivcům a ješitům, nemá smysl reformovat demokracii. Stejně jako nemá smysl reformovat jízdní řád, když řidič je neřád.
V demokraticky nezpůsobilém prostředí lze nástrojů přímé demokracie zneužívat, čímž vzniknou jen další rizika a nevyřeší se nic.

V krizi není v první řadě stát, ani politika, ale mravný občanský rozum. Neschopnost naverbovat poctivé, schopné, ale ne všeho schopné lidi do důvěryhodných stran, na tom to vázne! Najít takové, od nichž bude možno akceptovat i nepopulární rozhodnutí ve víře, že jsou nutná a nikoliv motivovaná špatností.

Praktický příklad - Zpět na nádraží:
Sám jsem zakusil jen slabý, leč poučný poryv přímé demokracie, která u nás v Němcích není vážným tématem*. Tenkrát šlo o to, že ve Stuttgartě byla koruptní zemskou vládou prosazena stavba nového nádraží, proti vůli Štuttgartských. (Téma mého vůbec prvního blogu.) Po těžkých pouličních rozbrojích byla mediace celé aféry přenášena live v televizi za živého zájmu celého jihozapádu.
V průběhu mnoha a mnoha hodin vyšlo najevo (kromě některých skandálních rozhodnutí, za něž byla tehdejší vláda posléze odvolena), jak nesmírně košatá je problematika kolem jednoho jediného usmoleného nádraží. Ke kolika aspektům,včetně geologického základu, je třeba přešetřit kolikero různých názorů a expertíz, dobrých i zjevně špatných, a i nezjevně a šikovně manipulovaných – kolika mlžnými žvásty lobbyistů se nutno prodrat, zkrátka kolik cihlových zdí je třeba zodpovědně prokouknout.

Dále se stalo patrným, jak trivializované byly ony plakativní slogany - a to pro i kontra! - šířené v předchozích kampaních (když se ještě nevědělo, k jaké eskalaci dojde a že důkladné veřejné prošetření bude nutné).


Dva základní prvky:
Čirá přímá demokracie ve státech větších než antivkýh Atén už z organizačních důvodů asi existovat nemůže. Možné je ale přimísit do reprezentativní demokracie basisdemokratické prvky z těchto dvou velkých kategorií:

1. Přímé rozhodování o zákonech (referenda, plebiscity):
Jde o konkrétní rozhodnutí buď o zákonech předložených vládou, nebo o iniciativách vycházejících z občanské společnosti.

Kdo si něco takového přeje, zavazuje se současně, že bude ochoten před každým rozhodnutím podstoupit namahavou cestu k jádru daného problému, všech jeho aspektů, a že sám prokoukne mámení lobbyistů a zájmových skupin. Zavazuje se, že nebude hlasovat z momentální nálady a nebude nálepkovat, že nebude žrát slogany nabízející patentní řešení a apelující na nízké pudy

Zavazuje se, že se zdrží hlasování ve všech záležitostech, které neměl čas, chuť nebo schopnost si náležitě prostudovat a propočítat - což si sám bude umět poctivě přiznat.

Rizika referend:
Kdo si přeje přímé rozhodování o zákonech, protože se mu zrovna některá rozhodnutí vlády nelíbí, slibuje tím, že bude ochoten, s náležitou zodpovědností rozhodovat o všem.
Když se totiž bude příliš často ulejvat z rozhodování o věcech jemu podružných, budou opět rozhodovat dobře olobované zájmové skupinky a ještě k tomu s maximální demokratickou legitimací. To tedy v případě, že kvórum bude nastaveno nízko.

Při vysokém kvóru, nebudou mít menšiny šanci uhájit své oprávněné zájmy. I to je nebezpečné. Partaje, usilující o procenta a nejsou blbé, mají ve zvyku, brát ohledy na všeliké zájmové skupiny, do nichž patří různým způsobem vlastně kdekdo. V psychice neliberální většiny je naopak zakotvena značná netolerance k nekonformitě a připravenost kecat lidem do věcí, po nichž nikomu nemá co být. My psa nemáme, zakažme tedy šmahem chov velkých psů, mohli by někoho kousnout. Vy také nechodíte do divadla? Škrtnout subvence. Nejste homosexuál? Jen do nich, do úchylů! „Nerozumné“ sporty zakázat, skateboardy tu nepotřebujeme.
A tako se společnost, dosud neuvyklá brát ohledy na své menšiny vzájemně dobuzeruje do šedého, zakazovacího mainstreamu.

K tomu přistupuje problém, kdo bude vůbec formulovat, kombinovat a provazovat otázky jak v referendech, tak v plebiscitech. Budou-li toto opět určovat ti nesprávní, bude dosavadní problém vybírat si z neatraktivních bezpáteřních kandidátů jen obohacen o problém výběru z neatraktivních nebo gumových alternativ. Ale to doprovázeno maximální legitimací přímého rozhodnutí lidu.

Kdo bude určovat okruh dotazovaných? Bude třem nejbližším vesnicím dovoleno rozhodovat a celonárodním projetku? Nebo bude celý národ naopak demokraticky rozhodovat, která vesnice má smůlu a musí se smířit s deponií chemického odpadu za humny?

Čímž jsme opět u jadérka problému:
I referenda lze praktikovat dobře nebo špatně. Od voličů vyžadují větší expertizu a disciplinu. Zodpovědný a bystrý národ, který splňuje základní požadavky demokracie, si zpravidla dovede i do svého parlamentu povolat spolehlivé zástupce, kteří budou rozhodovat moudře a v jeho zájmu a zpravidla bez referend.


2. Imperativní mandát, tedy možnost odvolat špatně zvoleného zástupce:
Tento nástroj je užitečná nouzová brzda, když se proti veškerému očekávání do úřadu velhal rafinovaný padouch nebo šílenec.

To ovšem není podstatou momentálních těžkostí republiky.
Z kolika zdánlivých poctivců se zcela neočekávaně vyklubal padouch?
Jakým konkrétním způsobem se křiváctví projeví a jak záhy po volbách (a nejen těchto), to nemohl sice nikdo tušit, ale že k tomu dojde, musel přece vědět každý předem.
Padouši bývají voleni s plný vědomím, neb jejich charakter je již předem očividný. Jejich podrazy bývají akcepovány v naději, že takto zdatný borec s těmi druhými náležitě zatočí a v bláhovém očekávání, že tak bude činit v našem zájmu a nikoliv výhradně ve svém. V nejhorším jsou neřádi voleni ze (zdánlivého) nedostatku lepších alternativ, jakoby zlojed byl alternativou k čemukoliv.

Co lze tedy získat možností střídat neřády a zlojedy v neustálém kolotoči? Profici si stejně už dávno zvykli, že každý chvilku tahá pilku za společné blaho – tedy ne to Vaše. To jejich.
Odvolatelností politiků se zrádný kolotoč jen urychlí, ale nezastaví.

Nebezpečí zneužití:
Už v antických Aténách se demagogové naučili instrumentalizovat ostrakismus k nekalým účelům.
Skvělá možnost, jak jiné strany připravovat o příliš schopné, tudíž svým protivníkům nepohodlné osobnosti. Tak se třeba zdaří, aby levičáci zapudili vůdčí konzervativce a aby katolíci exkomunikovali z parlamentu neznabožské socany.

Zapuzení vyhraněných osobností je spíš nežádoucí. Tedy takových, kteří se korupce nedopouštějí, ústavu neporušují, ale provokativními názory popudí dostatečně velkou část populace – například kritikou zločinů církve, zločinů komunismu, radikálně zelenými, modrými nebo radikálně sociálními názory.
Takto se může přihodit, že v parlamentu se bude shromažďovat jen pasívní blivajz, ulízaný dle mainstreamu. Nikdo, kdo nesdílí většinový názor v koaličních vládách nebude zastoupen a nezbytné kontroverzy se budou odehrávat zcela mimo parlament.

Hrozba okamžité přímé odvolby může systematicky bránit rozumným ve vyslovování nepohodlných pravd a prosazování nutných, ale nepříjemných opatření. Obvykle bývají v dobrých demokraciích první dva, tři roky po volbách chráněným prostorem pro rozumné vlády, aby prováděly smysluplné ukrutnosti, aniž by je populisté opojných rohlíků mohli bezprostředně zůročit u rozmazlených občanů. Stálá možnost přímé odvolby by od odvoličů vyžadovala vyzrálou disciplinovanost, aby ostře rozlišovali mezi bolestivými, leč nutnými zákroky a pohodlnými nepravdami vedoucími k populárním příjemnostem s dlouhodobě zhoubným účinkem.


Politicko-selský závěr:
Řekl bych, že přímou demokracií nelze nahrazovat nedostatečnou demokratickou praxi. Nebude fungovat ani jako nouzová brzda proti podvodníkům, dokud příliš mnoho lidí je ochotno akceptovat uznávaného šejdíře libých slibů (podívejte se, jak se v blozích i pod blogy zcela vážně diskutuje o výrocích prokázaných křiváků, jako by bylo v nejmenším relevantní, jak lhář argumentuje).
V rukou bezelstných je přímá demokracie pouze cestou, jak podvodníky střídat v rychlejším sledu, jak jim sedat na lep dosud neotřelým způsobem a vynášet za ně a v jejich smyslu blbá rozhodnutí vlastní rukou.

Tudíž bych skromně doporučil, napřed se procvičovat v umění zrekrutovat a zvolit si dobré parlamentní zastupitelstvo. Třeba i ve třech fázích:
A) začít dodržovat pravidlo presumpce nevinny i vůči zastáncům odlišných názorů. (Někdy jsou to i docela fajn lidi, kupodivu.) Naopak nevítat podporu pro vlastní názory ze strany neřádů. Ctít svobody a nekonformní zájmy menšin.
B) nahradit profesionální zlojedy poctivými amatéry a prosadit princip lokální demokracie (subsidiarity) v ČR (což sice znamená nenechat si kecat do lokálních záležitostí, ale zahrnuje též ochotu přinášet lokálně jisté oběti v zájmu celku)
C) nahradit poctivé amatéry věrohodnými profesionály, schopnými namíchat takovou směs kompromisů, aby všichni byly přibližně stejnou měrou nespokojeni. Pak prosadit princip subsidiarity vůči EU.

Švýcarům se zdařilo dospět ke svému systému za vyjímečně příhodných podmínek, chráněni nedobytným pohořím, kde si mohli přímou demokracii nacvičovat po přehledných údolíčkách a slévat je postupně ve větší celek. V dnešní Evropě tento postup asi nelze kopírovat. Přímá demokracie nejspíš nezačne fungovat na povel, tak jako nezačala ta reprezentativní.
Teprve až základní mechanismy budou fungovat jako na drátkách, lze vážně přemýšlet o postupu do třídy pro pokročilé.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Poznámky ze sousedství:
Po trapasu s prezidentem Wulffem (věnoval jsem mu tři blogy) byla v Německu v diskuzi přímá volba prezidenta. Hlavním důvodem k nezavedení bylo, že úřad prezidenta je nadpartajní. Jeho hlavním úkolem je reprezentace a integrace, čemuž by předcházejcí volební souboj byl spíš na škodu.
Přímo legitimovaný prezident by byl nemístně mocný a měl by eventuelně sklony, kafrat se do denní politiky.
Což se v Čechách projevilo příkladně a bezprostředně po zavedení tohoto systému.

Plebiscit (Volksentscheid) - z iniciativy lidu - na spolkové úrovni neexistuje vůbec, byť je čas od času liknavě diskutován.
Na zemské úrovni se plebiscit i referendum vyskytují tuze vzácně – např. 1996 Brandenburg odmítl sjednocení se zadluženým Berlínem.
Častější, přesto nevšední, jsou komunální plebiscity. Například Hamburgští si právě odhlasovali, že zprivatizovaná elektrická infrastruktura má být odkoupena zpět do vlastnictví města.

*) A jak to tenkrát dopadlo s tím nádražím?
Lid badensko-württembergský odvolil nehodnou vládu, která z kmotrovských důvodů započala stavět nové nádraží a zvolil zeleného Kretschmanna, který byl vehementně proti novostavbě a slíbil referendum. V referendu pak lid kupodivu rozhodl, že nové nádraží bude dostavěno (tak jak si to tím samým lidem zvolený pan Kretschmann výslovně nepřál) protože už bylo proinvestováno příliš mnoho peněz, staré už je částečně zbouráno, a také protože všem okolním je odjakživa srdečně putna, co si velestavbou těžce zkoušení Štuttgarťáci přejí nebo nepřejí.
Ještě štěstí, že refendum nebylo uspořádáno ve fázi plánování, protože pak by nebylo odvolání ani odvolení. Zpupný předchůdce by se vždy oháněl: v návrhu projektu na stránce 324 § 49 přece (poněkud zastřeně) stojí: bude to asi stát o 4 400 000 000 € víc, vykácíme městský park a uvolněné pozemky manželka ministerprezidenta přátelsky zprostředkuje našim milým kmotrům a korporacím
– copak jste to nečetli? Je to přece vůle lidu, cha cha cha.


Poctivý nový ministerprezident má teď za úkol dohlížet, aby to nebylo zbytečně drahé, aby nebylo zničeno více než nezbytné a aby se kmotři na tom neobohacovali. Jméno jeho předchůdce se CDU snaží zapomenout.