Češi si s aktivitami NSA nemusí lámat hlavu. Důvěrnému pocitu profízlování národ během staletí uvykl. Vláda má naopak veškerý důvod cítit se dotčena, není-li Spojenými Státy náležitě odposlouchávána - jako všechny ostatní.



Čeština, jazyk to převážně dokonalý, má vůči Němčině přecejen tu a tam nedostatky. Například marně hledám plnohodnotný ekvivalent pro úchvatný výraz „Lauschangriff“.
„Odposlouchávaci útok“ je překlad nepůvabný. To by byl „Abhörangriff“. Představa agresivního naslouchání je sama o sobě zajímavá, ale kombinace s poetickým slovesem „lauschen“ je ještě krásnější. „Laušuje“ se se zatajeným dechem hře na flétnu, cvrdlikání skřivánků, nebo za dveřmi ložnice.
Méně mírumilovně zní „horchen“, což značí nastavování slechů na větší vzdálenost. „Horchposten“ je místo, odkud se čidla zavrtávají hluboko do nepřátelského území. Proto Němci také rozlišují mezi výrazy „verhören“- výslech, což je nezakryté vymáhání informací, a „aushorchen“, což je nenápadné vyzvídání pomocí zdánlivě nevinných otázek. Slovo „Auslauschen“ zatím neexistuje.
Co vlastně dělá taková česká rozvědka? Rozvídá? Späht aus, neboli bespitzelt! Český národ, který má v těchto aktivitách nemenší tradici než sousedé a který vůči svým vlastním fízlům, bráchům chlupatejm, vykazuje dodnes značnou toleranci, by se pomalu měl zasnažit o vlastní odborný vokabulár.

„Abhören unter Freunden, das geht gar nicht.“, čili „Odposlouchávání mezi přáteli, to teda nejde.“
Ti, co znají výrazový repertoár kancléřky, vědí, že zaznělo značné rozzuření (cosi jako „we are not amused“ královny Alžběty). Na své .„Mutti“ bundes-augurové po letech zkušenosti poznají, kdy je naštvaná jen na oko, a kdy opravdu.

Téma odposlouchávání NSA není v Německu na paškále poprvé. Nejprv jej uvedl v chod whistleblower Snowden a tenkrát se to v letním předvolebním boji všem děsně nehodilo (leda Pirátům - kdyby to jen mamlasové dovedli zůročit).
Tenkrát byla paní Kancléřka naštvaná jen na oko. Zatelefonovala Obamovi, ten řekl, že by jeho tajné služby nikdy nic tak lstivého neudělali a optal se, zda se snad Snownden neschovává v Kancleramtu pod stolem, že by ho tuzince chtěl zpátky. Neschovával se tam, a už tenkrát se mnozí potichu i veřejně tázali, proč vlastně ne?

Hned poté se do USA vydal ministr vnitra Friedrich. Když ve Washingtonu konečně našel vůbec někoho, kdo byl ochoten se s ním bavit, s úlevou přezvěděl, že prý je všechno v pořádku a tak to taky vyřídil doma. (Nic jiného nechtěl ani slyšet. Naopak - kdyby to bylo pravda, nebylo by to z jeho hlediska v pořádku, protože pro každého ministra vnitra je v pořádku jen, když jeho tajné služby mají k dispozici všechny prostředky, o nichž NSA lhala, že je nepoužívá. Tomu se říká profesní deformace.)

Po té prohlásil Kanzleramtsminister Pofalla, že tato aféra je uzavřena.
A kupodivu bylo ticho po pěšině, protože ani opozice neměla na tématu zájem. Piráti, kteří by zájem mít měli, neměli zrovna čas, protože se hádali mezi sebou.

Jenže tentokrát je paní Merkelová naštvaná opravdu, protože toto je něco jiného.
Sice si pospíšila zdůraznit, že to nic jiného není, že odposlouchávání kteréhokoliv občana není o nic lepší než špehování kancléřky. Ale už bylo pozdě:
On totiž Bundesdatenschutzbeaftrager Peter Schaar, jediná osoba v Německu, která má poctivě, byť zpravidla nevslyšeně, na starosti, aby každému z nás už dávno nečouhaly antény z konečníku, už hněvivě podotkl, že politika začíná být aktivní až když jsou politikové potrefeni sami. (Ani to říkat nemusel, neboť toho si už všiml každý.)

Pofalla, (ano, ten co v létě nonšalantně hlásal, že aféra je ukončená), se naopak rozkatil, že tentokrát je to přece něco jiného!
Ministr zahraničí si předvolal na kobereček amerického velvyslance, což je něco od konce války bezprecendentního.
Kancléřka zatelefonovala Obamovi (jako druhá, před tím už mu volal Hollande z podobných důvodů) a prý mluvila o zneužívání důvěry. Detaily nezveřejnila. Doslovný obsah telefonátu zná kromě amerického prezidenta už jen Moskva a Peking.
Prezident pak veřejně prohlásil, že Spojené Státy paní kancléřku – a teď pozor – neoposlouchávají a nebudou odposlouchávat.
Tedy čas minulý chyběl.
Tudíž odposlouchávaly.

Německo ohroženo asi není:
Lze jen doufat, že USA se nic podstatného dozvěděly. Už vůbec nic pro boj proti terorismu.
Kancléřka má z důvodů korektnosti vyúčtování několik mobilů: vládní Smartphone, který je vybaven externím kódováním německé firmy Secusmart, jejíž mluvčí se v rozhlase dušoval, že NSA mohla odposlechnout jedině ty hovory, které byly vedeny nekódovaně. Kód rozlousknout nemohly. Zato „partajní“ ani soukromý mobil kancléřky prý kódované nejsou. Ovšem i kódovaně se smějí vysílat informace pouze té nejnižší kategorie utajení, tedy: „pouze pro služební použití“ a při pruské pečlivosti paní Merkelové ve všem ostatním, lze očekávat, že i při telefonování dbá služebních pravidel.
Takže o bezpečnost státu nejde – jen o princip. A o urážku první kategorie.

Nejhorší na tom je, že USA mobily německých kancléřů zřejmě po nejméně 11 let odposlouchávaly zcela legálně. Odposloucháván byl po pevné lince už Adenauer a vlastně všichni kancléřové s vyjímkou Hitlera, u nějž jako u jediného by to bývalo vhodné.
Tak to alespoň vyplývá z dosud platných poválečných privilegií USA v Německu, které byly v roce 2002, po tzv 9-11 rozšířeny o další technické vymoženosti v zájmu podpory boje proti terorismu.

Paní Merkelová to nemá lehké. Dožrána sice je, ale zároveň nemívá ve zvyku, dávat se ve svých rozhodnutích unášet svoji náladou. Ale spolehlivě se dává unášet svým pragmatismem. Je si dobře vědoma toho, co evropští ministři vniter a šefové tajných služeb svorně zatloukají, a američtí ani příliš netají, že totiž vzájemná spolupráce jim všem zajišťuje přístup k datům, po kterých všichni tuze baží a která by legálními prostředky na vlastním území nemohli získávat. NSA odposlouchává protiústavně vlastní občany oklikou přes cizí teritorium a oplátkou poskytuje Bundesnachrichtendienstu cenné výsledky, aniž by se BND necudně vyptával, jakým nekalým způsobem tyto informace byly nabyty.
Salámovou taktikou vyplouvají další a další detaily o napíchnutých vedeních Google a Yahoo a o skleněnosti všech civilních blbečků, kteří neodolali nátlaku, a dali si své accounty u těchto známých firem naivně zaregistrovat.

Dávnou už padla výmluva, že kancléřka, jako my všichni, byla odposloucháváni jaksi omylem, protože USA prý nahrávají všechno šmahem a třídí se až později. Poslední tři roky o tom Obama musel vědět, protože prý jevil selektivně o rozhovory kancléřky značný zájem, aniž by se na veřejnosti k Angelce přestával tulit.

Americké velvyslanectví se ukázalo být hnízdem špionů, zaměřených na celou vládu – stojí na doslech od Reichstagu a jeho střecha je pokryta, jak infračervené snímky ukazují, velmi aktivními tepelnými zdroji. Co se u sovětského vždy pokládalo za samozřejmé, mohl dát rozum u amerického už před půl stoletím. Německá vyslanectví se prý takto nechovají ... jak alespoň říká Bundesnachrichtendienst.

Německo není hrdé na to, že se z evropských států těší největšímu zájmu USA, srovnatelné jenom se Syrií, Saudskou Arábií a Iránem. Zajisté ne kvůli terorismu – očividně jde o hospodářskou špionáž, která je jinak zazlívána Číně.
Lidská práva na soukromí sem, boj proti terorismu tam – jakmile jde o hospodářství, přestává ve spolkové Republice veškerá sranda. Proto je skutečně možné, že se do řešení této aféry nakonec zapojí i letargická vláda.

A co antiamerikansmus?
Není to tak dlouho, kdy tupec Rumsfeld podezíral Německo z antiamerikanismu. Že šlo pouze o vyhraněný antibushismus se ukázalo nejpozději, když byl zvolen Obama a Německá veřejnost by jej samou láskou nejraději ublízala. Byla mu ochotna odpustit cokoliv, protože NSA, Guantanamo a Patriot Act byly přece dílem Bushe. Jenže Obama lhal. Lhal naší „Mamce“ a na to se nezapomíná.
Od roku 1945 US-Army učila Němce být čestnými, demokratickými, nebýt zapomětlivými ani arogantními a přestat s militarismem. A pomáhat jim v internacionálních vojenských akcích.

Přesto, ani po této aféře, se netřeba obámat, že se mezi Němci rozbují antiamerikanismus. Jsou ve své lásce zhrzeni, ale nejsou zapomětliví. Amerika je před necelými sedmdesáti lety vytrhla z šílenství, darovala jim svobodu a pomáhala ji uhájit proti Rusům. Na to se také nezapomíná. Poválečný pocit porážky vystřídal pocit vděku. Neurózy a aroganci jsou dlužníci ochotni snášet.

Ale ono to bude horší. Nejde jen o aroganci US-administrativy. Ledabylé reakce americké veřejnosti nejsou ani známkou zpupnosti, jako změnou priorit. Ze samého srabství před bandou islamistů, které znají jen z televize, jsou občané USA ochotni vzdát se svých občanských práv, jsou ochotni důvěřovat kdejakému vládnímu fízlovi, dát si brát na letištích veškerou důstojnost a nechat si svítít do jakékoliv tělesné dutiny dle poučky George Washingtona „důvěřuj a prověřuj“. Ani fakt, ze NSA oklikou přes cizinu odposlouchávala vlastní občany, jak ji to zákony na americké půdě nedovolují, letargický americký národ zřejmě nevytrhne.

Co z toho vzešlo?
George Walker Bush svoji ulhanou válkou proti olejnatému Iráku místo Vaziristánu Německo zprostil od značné míry pocitu dědičné viny za minulou válku. Zrelativizoval ji. (Žádný Němec to snad ani sám sobě otevřeně nepřizná, ale pocit úlevy uvnitř Německa byl téměř hmatatelný). Barack Hussein Obama jim v těchto dnech dodavá pocit demokratické nadřazenosti. S politováním musím uznat, že právem.
Výroky senátorů a šéfů tajných služeb v USA ve smyslu: že takto je to bussines as usual, čemu se divíte, evropští nádivkové, jenom závidíte že vaše technika není tak vyspělá a Rusové přece nejsou lepší - se v Německu vysílají po zprávách v originálním znění. Ani to už nezní urážlivé. Ukazuje to dočista odcizené vnímání skutečnosti na vzdalujícím se kontinentu, kde za kořen zla nejsou považovány ilegální praktiky, nýbrž odhalování těchto. USA Snowdena považují za velezrádce kategorie Bin Ladina. Němci začínají NSA považovat za organizaci kategorie Gestapa.

Jsa sám, ač dodnes typickým fandou starých USA západoněmeckého ražení, odchován na AFN (American Forces Network 102.3 MHz), pociťuji toto rozpolcení vůči milovanému velkému bratru. Proto by bylo dobré, kdyby se Američané příležitostně přišli do Německa přeptat, jak vypadaly zásady demokracie a občanské svobody, které Němcům kdysi vštěpovali.
V Německu zkrátka houstne dojem, že počet sdílených hodnot s USA se ztenčuje, (aniž by se s Ruskem nebo Čínou zvětšoval). Přesto netřeba se obámat, že by se rozhostil primitivní antiamerikanismus. Obamova svatozář ztrácí poněkud glanc, ale nejspíš nevybledne docela, protože vzpomínka na Bushe je dosud živá a příklad Putina je ještě živější.
Dlouhodobě by mohlo dojít k opětnému rozkolu hodnot, jako před osmdesáti lety – jenže tentokrát obráceně.

Co z toho vzejde?
V Bundestagu dojde v nově povolaném Untersuchungsausschussu k důkladnému prošetření aféry, takže je celkem jistota, že téma hned tak z medií nezmizí. Vláda si to nepřeje, protože prý by výbor nepřinesl nových poznatků. Ve skutečnosti se děsí, že nové poznatky přinese. Tam totiž bude rozebráno a na zjitřelé veřejnosti rozpitváno, nakolik jsou německé tajné služby sčuchnuté s americkými, kolik tato spolupráce přináší Německu a zda počet životů, takto zachráněných před islamistickými útoky přesahuje počet obětí blesků. Zda by nebylo zachráněno více nevinných, kdyby se přestalo jezdit na kole během letních bouřek, než omezováním svobody a soukromí milionů za účelem hájení systému, který se takto pomalu mění v Rusko.
SPD – dosud opozice v koaličním jednání – si to také vlastně také nepřeje. Na druhé straně ví, že z koalice s CDU po čtyřech letech vyleze jako zmoklá slepice. Nechce-li ještě letos do koalice jako zmoklá slepice vĺézt, musí se v prosvětlování aféry angažovat.

Už dnes se množí výzvy k vypovězení bankovního systému SWIFT a zastavení jednání o transatlantické obchodní unii. Momentálně naštěstí není téma žádné nové nasazení Bundeswehru po boku USA.

Ströbeleshow - teď to začíná být napínavé:
Tři čtvrtiny Němců jsou toho názoru, že Obama by se měl Merkelové omluvit.
Ale i Německo by se mělo omluvit, a sice Snowdenovi, že mu ze samé servility před US-administrativou už dávno nenabídlo asyl. A Bundesverdienstkreuz, že varoval před nepřátelsky jednající spřátelenou tajnou službou.
Americký velvyslanec se zrovna dal slyšet, že omlouvat se netřeba - tato aféra prý nemůže natrvalo ohrozit přátelství mezi oběma státy. Zlatá slova!
On se totiž ve čtvrtek z Ruska vrátil pan Ströbele (poslanec Zelených), kde se na vlastní pěst na tajném místě setkal se Snowdenem. Snowden prý prohlásil, že je ochoten vypovídat před německým Untersuchungsausschussem, za podmínky, že Německo mu poskytne ochranu (vycestováním z Ruska by automaticky pozbyl ruské ochrany). Paní kancléřce doručil Ströbele dopis od Snowdena. Teď je na tahu ona – a samozřejmě minstr vnitra, do jehož resortu spadá udělování asylů a povolení k pobytu, a který očividně má živý zájem na tom, aby o spolupráci NSA a BND bylo hovořeno co nejméně a hlavně bez účasti Snowdena.

Flexibilita kancléřky je prokázaně velká a tlak veřejnosti roste. První hlasy dokonce už i z CSU říkají, že po tom, co se stalo, netřeba brát ohledy na to, co si v této záležitosti přejí mocní ve Spojených Státech.
Přes všechno osobní rozhořčení by pro kancléřku bylo nejpohodlnější, kdyby celá aféra někam zapadla. Toto přání jí splněno nebude, neb dnes se už čile veřejně diskutuje, jakou cestou by bylo možno dopravit Snowdena do Německa a jaký typ ochrany mu má být poskytnut. Spíše než asyl je v dikuzi ochrana svědků a tuto diskuzi bude v demokratickém státě snadno zadusiti, byť je už po volbách.

Doufejme, že pan velvyslanec měl pravdu se svým optimismem ohledně přátelství mezi USA a Německem. Poskytne-li Německo Snowdenovi ochranu, utrpí Americko-Německé přátelství – lépe řečeno přátelství se současnou administrativou USA. Neposkytne-li, pozbyde Německo svůj respekt. Částečně u Evropanů, u Američanů však úplně.



Říká se, že odposlouchávání kancléřky tajnou službou nemělo vliv na bezpečnost Německa, ani nezvýšilo bezpečnost USA.
Nemyslím si to. Naopak může to zvýšit bezpečnost světa.
Odhaluje totiž nebezpečně zakrslou kontrolu všemocných, mezinárodně spolupracujících paranoiků bezpečnostních orgánů považujících každého za nepřítele.
Nepřítele čeho vlastně? Demokracie? Svobody? Čí svobody?
USA kdysi rozhodující měrou přispěly Německu v obnovení demokracie a respektování lidských práv. Teď je skvělá příležitost, aby se Německo ve skromné míře revanšovalo.

Hrůza pomyslet, že v čele té či oné atomové velmoci by jednou stanul mocichtivý odchovanec nějaké tajné služby...

... neníliž pravda?

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Poznámka:
Kdo je Hans-Christian Ströbele:
Svébytný stařík, který se za mladých let profiloval coby advokát v procesech s teroristy RAF (tedy kolega pozdějšího nesmlouvavého ministra vnitra Otto Schilyho). Ströbele se vydal opačnou cestou než Schily a vévodí fundamentalisticky nejlevějšímu křidélku strany Zelených. Svými samorostlými, precizně formulovanými výpady na brňavku dovede patřičně uvádět pravicové, střední i umírněně levicové politiky do stavu strádání. Vlastně dovede naštvat kohokoliv. Je však mravní instancí a těší se respektu i svých odpůrců, protože je autentický. Žije skromně a do práce dojíždí i ve svých čtyřisedmdesáti letech na biciklu nebo veřejnými dopravními prostředky. Už v červnu si zažádal o služební cesu za Snowdenem, což mu předseda parlamentu nepovolil. Vypravil se tam tedy ve vlastní režii. Tímto mistrným kouskem předvedl celou vládu, která se tolik snaží se Snowdenem nemluvit.