O panu Babišovi nemůžu říct nic, protože jej neznám. Ale nezaujatého pozorovatele zaráží, jak sprostým způsobem je mu předhazována možnost zneužívání moci, která mu byla propůjčena v regulerních volbách. Neprověřenost na politické scéně ale není vinou aktéra, nýbrž těch, kteří mu přesně kvůli této okolnosti dali své hlasy.

Zajisté, kdyby si majetný despota chtěl podrobit stát, nepočínal by si jinak, než pan Babiš. Ale jak jinak by si za stávajících podmínek měl počínat člověk, který nemá již dalšího cíle k vytýčení, než stát se milovaným za to, že využil svých schopností, které se mu osvědčily v soukromém podnikání, aby k všeobecnému dobru prolomil očividnou kletbu politického marasmu? Může-li si to ovšem finančně dovolit. Ovšemže, ad-hoc-výroba politické strany ze soukromých prostředků by též mohl být pouze mazaný tah, sloužící k následnému rekordnímu rozmnožení těchto prostředků tunelářským způsobem.


Problém tkví v tom, že nikoliv půl roku před volbami, ale dobrého čtvrt roku po volbách se o pravé motivaci pana Babiše lze jen dohadovat. Lze věštit z jeho výroků, z jeho jednání v minulosti, z letu ptáků.

Jednoznačně kompromitujících výroků se zatím nedopustil.
Že hodlá vést stát jako firmu? To může prohlásit jedinec, který nesprávně pochopil demokracii - a nebo člověk, který ji pochopil docela správně, ale je přesvědčen, že nadkritická masa obyvatel dané země ji dobře nechápe.

Že se aranžoval s minulou diktaturou a (nikoliv nadprůměrně) spolupracoval s estébáky? A kdo ne? A to ani nebyl důstojníkem KGB, což nevadí obyvatelům jiných, tak blízkých demokracií ani reprezentatům bývalých sputníků. Naopak, disent s diktaturou - a případné odsezezení si téhož - bývá v této zemi zřejmě daleko méně populární. Tak se lze alespoň zhusta dočísti zde v komentářích. Což právě opravňuje k nabytí výše zmíněného dojmu, že tento východoevropský způsob pojetí demokracie je poněkud osobitý a vyžaduje tudíž špecifického přístupu.

A to věštění z letu ptáků také dosud nepřineslo jednoznačných výsledků.

Myslím, že jakékoliv spekulace o panu Babišovi, ať neurvalé, růžově optimistické, nebo dokonce i věcné, jsou v daný moment (tedy po volbách) úplně zbytečné a občas i zbytečně sprosté.
Momentálně nezbývá, než trpělivě vyčkávat, jak se tento muž časem projeví.


Takto vyšetřený čas by bylo možno využít na zásadnější diskuze:

Jak je například vůbec možné, že po demokratických volbách se národ ocitá v situaci, v níž se musí stále ještě dohadovat o intencích jednoho ze svých nejmocnějších politických aktérů?
Bude i v příštích volbách volen homo novus, protože dosavadní neznámost na polické scéně je vůbec to nejlepší možné doporučení?

Nebo: jakým obvyklejším způsobem by se v dnešní ČR mohl schopný a poctivý člověk s nejlepšími záměry dostat na politicky vlivné místo? A směl by prosazovat nutné, byť třeba nepopulární kroky?
Kolik chyb by mu mělo být prominuto? Nakolik má být viněn z chyb, kterých se sám nedopustil, nebo jimž nedovedl zabránit? Kolik času na nápravu veškerých mrzutotstí by mu mělo být popřáno?
Existuje odstupňování mezi bezpodmínečnou adorací a podpásovkami na osobní úrovni?
Jak by musela být strukturovaná osobnost, aby dnešní způsob veřejné kritiky, ba i servilní nekritiky, vydržela?

A hlavně: jakými ochrannými systémy disponuje tato demokracie pro případ, že člověk na rozhodujícím místě se vybarví jako neschopný a neslušný, respektive jako neslušný a všeho schopný?
Nebo opět nezbude, než sáhnout ke klíčům jako k ultimativnímu prostředku?