Nejsme svědky návratu říše zla. Je to mnohem horší. Vypadá to na začátek její agonie. Putina se obávat netřeba. Toho, co nastane po něm asi ano.

Disclaimer: Upřímně soucítím a sympatizuji se všemi Ruskami i Rusáky, všemi, kdož jsou schopni a zaslouží si žít v demokracii, které a kteří se ani v diktatuře nehrbí, sedí v lágrech, statečně nedrží hubu, ale ježto jsou v beznadějné menšině, nezbývá jim, než žít v nesvobodě, dávat se ještě více zavírat a mlátit nebo včas zdrhnout od své rodné hordy.



Vladimír Putin není strůjcem prostředí velikášské nesvobody v Rusku. Je jeho produktem.
Bohužel uvízl v síti nedůtklivého a pompézního nacionalismu, kterou si sám upletl.

Většině demonstrantů na Majdanu nešlo o EU, ani o svobodu, nýbrž o již nesnesitelnou nedožranost svého pohlavára. Kdyby Janukovyč měl prostředky, jak učinit život svých poddaných snesitelným (a byl ochoten, se o ně aspoň trochu podělit), protestovala by na Majdanu jen hrstka lidí, kterým by šlo o skutečnou svobodu a ty by bylo možno tiše pozavírat, jak bývá v kraji zvykem. Zoufalci, kteří takto občas vyjeknou v Rusku, bývají ztraceni, protože Putin zatím ještě hmotnými prostředky disponuje. Jimi si vykupuje pasivitu svých malých mužů stejně jako přízeň koruptního IOC, kterážto obludná investice do mezinárodní PR Ruska se ukázala z pokrymské perspektivy jako úplně zbytečná.

EU nejde a nešlo o ukrajinské teritorium, ani, bůh nás netrestej, o jeho vstup do společenství.
Unie ještě ani nestrávila násilnické vraky mnohonárodnostní Jugoslavie, natož aby mohla pozřít, zaplatit a zpacifikovat multietnickou katastrofu ukrajinských rozměrů. Liknavá solidarita s Majdanskými je čistě ideologická, protože proklamovaným posláním společenství je hlásání vlády práva a demokracie (vnitřní demokratický deficit EU taktně ponechme stranou). Verbální a lehce finanční podpora demostrujících, bitých a pobíjených, má evropské společenství v popisu práce.
Spolu s USA se neodhodlá k ničemu více, než k zdánlivě bezzubým sankcím, což Putin ví. Patrně i tuší skutečný dopad profundní změny vztahů k západu, které nebudou přechodné. Ale jeho lid ještě nic neví, a proto se Putin musí tvářit, jakoby to nevěděl ani on.
Pro všechny zúčastněné zcela podružným následkem bude, že Ukrajincům, potažmo bezvýznamným národnostním menšinám na Krymu, se dostane podobného traumatu, jaký ssebou od roku 1938 vláčí jistý nárůdek, na nějž se západ za podobných okolností už po dvakráte vykvajzl.

Rusko samo trpí traumatem rozpadu sovětského imperia. Podobným, jaký nesnesla habsburgská a německá říše po rozpadu 1918 a stejně jako tenkrát ony, si dnešní ruský lid žádá dominantního geroje, a to více než občanských svobod, s nimiž beztak nedovedl zacházet a uhájit si je proti domácím i mezinárodním mafiím.
Vladimír Putin, jenž zdatně běhá, skáče, lukostřílí, všechno umí, i na mafie má diplom, byl schopen, potřebného supermana ztělesnit. V této roli se natolik vystupňoval, a snad ji snad i uvěřil sám, že teď už mu nezbývá nic jiného, než dohrát.

Hrozilo nebezpečí, že s Krymem ztratí důležitý přístav, a vzhledem k tomu, že jeho poslední základnu v středozemním moři si co nevidět rozeberou islamisti, musel něco podniknout.
Zkušený šachista, jakým je, by raději počkal, až se velmi různorodá majdanská opozice sama rozloží, až na Krymu poteče krev (a kdyby si na to musel někoho zjednat, jak to dělají všichni ostatní), trpělivě by nechal ukrajinské nacionalisty ztropit celostátní bordel, a pak teprve by podal otcovskou pomocnou ruku, za rozpačitého přešlapování jak EU, tak USA.

Jenže takto se geroj nechová. Od grdiny sovětského typu se očekává, že praští pěstí do stolu nebo zdělá něco tak humpoláckého jako Putin na Krymu a dá tím pookřáti traumatizovaným egům mužiků i jenerálů s velikými čepicemi. Nic menšího se od něj neočekávalo - a on provedl.

Pro západ ani nic vztřícnějšího nemohl udělat. Teď je totiž nabíledni, že EU i USA se na Ukrajině při nejlepší vůli nemohou angažovat, nechtějí-li vyvolat atomovou válku. Je tedy i z našeho pohledu naprosto etické, když se na Ukrajinu dle evropského obyčeje vykašleme a omezíme se na uvalení drobných sankcí a drobných peněz, na což Putin nejspíš zhurta zareaguje.
Bude totiž opět muset, a bude tudíž možno, jej za to vyhodit z G8 a kdoví z čeho ještě, kde zasedá z persistující tradice někdejší velmoci. Jen by se to nemělo z kraje přehánět, aby stále ještě zbylo odkud jej strnadit.

Pro Evropu se krymský šůček zdá být velmi ozdravným. Doufejme, že trvale.
Není vhodnějšího okamžiku, než teplý konec zimy, aby EU popřemýšlela o diverzifikaci své energetické zavislosti. Aby třeba i Češi zauvažovali o tom, kým si nechají dostavět Temelín. A zejména důvěřivé Německo, se svoji dezorganizovanou reformou energetiky a třetinovou závislostí na ruském plynu, má o čem dumat. Německo, podivuhodně rozpolceně rusofilní, které na svém území dosud nekriticky vítalo karavanu Rusů, se právě přes veřejnoprávní televizi doslýchá, jak přišlí se sobě vlastní bezostyšností deklamují obdiv vzdálenému Neocarovi. Další podnět k přehodnocení dosavadní situace.
Doufejme, že i západoevropští podnikatelé, bez mravních zábran hluboce zainvestovaní po diktaturách, se u Putina finančně (na nic jiného investor ani neslyší) přiučí potřebné lekci, vhodné i pro obcování se skutečnou velmocí dál na východě.

Rusko nemá kromě energie, Bajkonuru a atomové hrozby celkem co nabídnout. Technicky se s USA nemůže měřit, hospodářsky s EU, početně ani hospodářsky – a možná už ani technicky – s Čínou. Na výnosná dobyvačná tažení Rusko momentálně nemá. Mělo na ně snad dříve, kdy mohlo soupeřit s NATO, ale už tehdy je od pochodu na západ zdržovala rozumná úvaha, že by pak němělo komu prodávat za devizy plyn a strach.
Dnes už mu nezbývá na víc, než strašit, že v zoufalství atomově zničí kromě sebe i část svého okolí. Pokud ovšem oligarchové sebevražedný kurs odsouhlasí. Zbrklé chování v ukrajinské krizi nasvědčuje internímu soupeření v Rusku. Putin možná ani není natolik pánem domácí situace, aby mohl páchat sebevraždy kdy se mu zamane. Možná je už ani nemůže nepáchat.

Konstruktivně dobyvačně si můžou počínat dnes jiné mocnosti a dostává se jim čím dál lepších možností k ospravedlňování:
Tak, jako USA za Cheyneyova maňáska Bushe hloupě podkopaly ženevské úmluvy, dává multietnická, po okrajích značně roztřepená Ruská Federace právě v těchto dnech k dispozici princip teritoriální integrity (Charta OSN), který by se právě ji samotné v budoucnosti mohl ještě hodit. (Čechům ostatně též.)

Západ pro změnu podkopává důvěru v bezpečnostní záruky, protože Ukrajina se před lety vzdala svých atomových zbraní výměnou za kus papíru, na němž ji bylo přislíbeno zachování státního území.
Ve světle těchto událostí by Irán, stejně jako každý jiný stát, který ji ještě nemá, byl úplný blbec, kdyby se o vlastní atomovku ze všech sil nezasnažil. (Nebezpečí iránské bomby se EU až tak netýká. Dokud je pod ochranou USA. Bez ochrany USA netřeba ani atomovky a snad ani Rusů s čepicema. Čehož si snad konečně někdo v Bruselu všimne. Ono to totiž nejde, aby změkčilý hospodářský gigant EU delegoval svoji obranu na daňové poplatníky USA a snad kromě Francouzů kontinent neměl použitelné armády. Německo si dle výroků své Verteidigungsministerin von der Leyen i prezidenta Gaucka začalo deficitu unaveně všímat už v lednu. Putinův husarský kousek diskuzi o Bundeswehru nepochybně oživí.)

EU se strategického útoku ruské armády obávat nemusí. Musí se obávat Rusů. A to nejpozději tehdy, až kromě Putina i ostatní Rusové zjistí, že jejich imperium upadlo na úroveň třetího světa, tedy do úplné závislosti na exportu naturálií a transportu k ISS. Až se investoři z izolované země stáhnou, Evropa si zajistí spolehlivější zdroje energie (byť dražší) a EU překousne několikaprocentní pokles exportu a sama se obejde bez importu matrošek a kaviáru, nastanou Ruské Federaci krušné časy. Oligarchy zasmuší, když jejich plán, svůj mafiózně získaný majetek požívat v bezpečí právních států, bude zmařen, konta i zámečky na Rivieře zmraženy a Rubl si podrží pouze výhřevnou hodnotu.

Prezident si nebude mít čím vykupovat kušování svých věrných malých i velkých poddaných a zbyde mu jen patetické nacionálno.
Teprve tehdy, během fáze konečného dohrucování někdejší velmoci, se třeba obávat případného amoku.

Proto přílišné tlačení Putina ke zdi nebude přínosné. On se své role bohatýra zhostit nemůže. Bývá opakovanou chybou NATO, že se snaží vůdce nesympatických mocností přimět, aby hráli sympatické role, což tito zpravidla nepřežijí – tím či oním způsobem. Pramení to s pitomého názoru, že zlý autokrat je nutně něčím cizorodým, jehož převýchovou nebo poražením se utlačovaný národ ihned vzpamatuje a transformuje v mírumilovnou, liberální demokracii. To funguje jen velmi ... někdy.
S Putinem má většina Rusů správného diktátora na správném místě, mohou si pulírovat metály a dostávají metlou po hřbetě dle vrozené potřeby.
Těm vývojově odlišným jedincům by měly být poskytnuty letenky a doživotní asyl ve svobodném světě.

Putina nehýčkat, ale nevyhánět!

O čadící trosky multietnicky roztříštěné říše v nezajištěném, nedostatečně vzdáleném, mořem ni pouští nikterak neodděleném sousedství není totiž věru co stát. Dříve nebo později k nim asi stejně dojde.
Tehdy, dožijeme-li se, vyjmeme kapesníky a začneme po Putinovi štkát. Budeme si nalhávat, že ztroskotání a návrat říše do velkoplošné anarchie nebyl nevyhnutelný.
Evropu zaplaví tsunami asijských běženců, drog a mafie.
I začnou se stavět marné a vysoké ploty na východních hranicích Polska a Slovenska.
(V horším případě pak, soudě alespoň dle četných komentářů na aktuálně, na západních hranicích Čech.)


Nás se ještě dříve dotkne, a to palčivě, že Evropa pozbyde vůči USA své beztak zakrslé suverenity a bude ještě méně schopna čelit řádění nespoutaných finančních trhů, TTIP, ACTA, frackingu a Monsantu.