Text, který jsem nenapsal ... a ani bych to nedovedl. Pojednává o úpadku kapitalismu. Občany ČR potkala ta smůla, že jim za poslední třičtvrtě století nebylo dopřáno, kapitalismu zakusit. Pouze jeho degenerované, asociální formy.

Minulý měsíc jsem slyšel v Deutschlandfunku fíčr, který se mi líbil natolik, že jsem si v redakci vyžádal povolení, jej přeložit a zde prezentovat. Zdálo se mi totiž, že jej dovedu pochopit a tudíž každý.

Autorka: Barbara Eisenmannová. Redakce DAS FEATURE: Karin Beindorffová

Kdo umí německy, nechť si text stáhne v originále jako pdf, txt nebo mp3 na této stránce:
http://www.deutschlandfunk.de/wirtschaft-you-are-not-a-loan.1247.de.html?dram:article_id=277504

Jedná se totiž původně o rozhlasový text, který jsem víceméně jedna ku jedné přeložil, aniž bych uváděl jednotlivé mluvčí. Neuměl-li bych jej napsat, doufám, že se mi alespoň podařilo jej kloudně přeložit, ač to není můj obor. Kdo se vyzná v ekonomickém názvosloví a vypomůže přiléhavějším výrazivem, tomu již předem děkuji – opravy rád dodatečně vložím do textu.

Text vkládám vědom si toho, že namíchne ty, kteří za tržní hospodářství považují onen globalizovaný paskvil, který je za ně vydáván od osmdesátých let, a že neprávem potěší ty, kteří si jako jedinou alternativu ke krachujícímu neoliberálnímu kapitalismu dovedou představit sto let starý systém, který fungoval jedině za ostnatým drátem a jen do té doby, než zdevastoval společnost, slušnost i přírodu hůře než jakákoliv jiná pohroma.

Text uveřejním ve třech částech:
dnes:
I) POČÁTEK KRIZE
II) VZESTUP DLUŽNICKÉ EKONOMIE.

zítra:
III) ROLE STÁTU
IV) VLÁDA VĚŘITELŮ

pozítří:
V) ZADLUŽENÝ ČLOVĚK
VI) KRIZE JAKO STÁLÁ INSTITUCE
VII) LETADLO, TÉŽ PYRAMIDOVÉ ČI PONZIHO SCHÉMA
VIII) PROHRANÁ BUDOUCNOST
IX) ZPĚT V PŘÍTOMNOSTI
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


YOU ARE NOT A LOAN!

Prý je to naše vina. Dlužníky je 76 procent občanů USA.
Dlužnictví je nový způsob nadvlády v současném kapitalismu.

Ale jak je možné, že tři čtvrtiny z nás ve věci financí selhali?
Máme co do činění s vládou dluhů.
Proč vůbec tyto peníze dlužíme?
Oficiální diskurs je diskurs majetných. Každopádně je nám vykládána verze majetných, kteří chtějí své peníze zpět.
Qui dit argent dit dépenses
Qui dit crédit dit créance.
Qui dit dette te dit huissier.
oui dit assis dans la merde.
Kdo řekne peníze, řekne výdaje,
Kdo řekne půjčka, řekne dluh,
Kdo řekne dluhy, říká exekutor,
Kdo řekne ano, ten je v prdeli.

Tři kritičtí vědci (tři jazyky) tři různé přístupy.

Italsko-francouzský vědec Maurizio Lazzarato:
Dlužník reprezentuje v současném kapitalismu novou formu nadvlády. Der verschuldete

Španělský vědec Emmanuel Rodríguez:
Jedná se o vládu dluhů.

Německý vědec Stefan Heidenreich.
Oficiální diskurs je diskurs majetných. Každopádně je nám vykládána verze majetných, kteří chtějí své peníze zpět.

Tito tři pozorují, jak dnešní kapitalismus funguje a co se od sedmdesátých let změnilo.
Všichni tři si všímají ekonomické a politické dimenze současného dluhového hospodářství.

You are not a loan!
Neboli: Kapitalismus coby ekonomika dluhů
Feature Barbary Eisenmannové

Remember: You are not a loan!
a l - o - a - n: a loan. znamená: půjčka
a - l - o - n - e: alone. znamená: sám
Nejsi sám, nebo také : nejsi půjčka

Tento slogan ve formě slovní hříčky užívá Strike Debt, iniciativa Occupy Wallstreetu. Jejím cílem je dokázat se dluhům postavit, čelit jim.

Dlužnictví je obestřeno takovou hanbou, frustrací a strachem, že o něm málokdy mluvíme otevřeně.

Poprvé v dějinách kapitalismu se neocitá poměr mezi kapitálem a prací, tedy kapitalistou na straně jedné a dělníkem na straně druhé, v centru politické ekonomie. Dnes jej vystřídal vztah mezi věřitelem a dlužníkem.

Za první krok k sešikování odporu proti zadluženosti by se dala považovat otevřená diskuze o všech možných způsobech, jakými se nás dluhy přímo i nepřímo týkají.

(citát z) Z: The Debt Resistors´ Operations Manual.
Na internetu si lze stáhnout příručku pro obranu proti dluhům od Occupy Wallstreet, Strike Debt.

We have only one thing to say: We owe you nothing. Nejsme vám dlužni nic.

I) POČÁTEK KRIZE

Rodríguez se vrací do let sedmdesátých:
Zpočátku jsme tu měli v letech sedmdesátých globální nadprodukci v klíčových průmyslových odvětvích. USA již nebyly onou nezpochybnutelně průmyslovou zemí, jak vzešly z druhé světové války. Vznikl evropský blok s kapacitami pro srovnatelné průmyslové zboží, který soupeřil s USA o trhy. Také Japonsko se začalo prosazovat, což dohromady vedlo k nadprodukci a poklesu výdělků v základních odvětvích: ve výrobě automobilů, spotřebního zboží atd. Takto se ocitly tenkrát poměrně vysoké mzdy pod tlakem. Dokonce i ve Španělsku stoupaly mzdy v šedesátých a sedmdesátých let o dvacet až třicet procent ročně.
Tehdy byla mzda otázkou poptávky a závislá na produktivitě. Možno říci, že až do sedmdesátých let jsme měli kapitalistickou podobu akumulace, kterou známe jako fordovské keynesiánství; a právě tento model se ocitl v krizi.

Ve fordovském modelu průmyslového kapitalismu, zhruba mezi lety 1945 až 1973, putovaly peníze ještě do fabrik, aby se tam rozmnožily. Aby z nich bylo víc peněz. Kapitál. Který se pak vracel zpět do fabriky. Aby se opět rozmnožil. Aby z něj byl větší kapitál, a tak pořád dál.
Také se tomu říká růst.
Nebo akumulace.

Už po dobrých 30 let v průmyslových zemích růst klesá.
Dnes už celou polovinu světové produkce obstarávají nově industrializované země.
A přesto stoupají zisky v průmyslových zemích, protože peníze se dnes rozmnožují jinak.

Ale mzdy klesají.


Protože mzda už není faktorem poptávky, nýbrž výdajů. Jenže aby hospodářství mohlo růst, je třeba poptávky. Poptávka vzniká buď exportem – čínský model, nebo i německý uvnitř EU – nebo veřejnou či soukromou spotřebou.
Co se spotřeby domácností týče, začíná to být zajímavé. Ta byla totiž spjata se mzdami: čím vyšší mzdy, tím vyšší spotřeba. V tom v podstatě spočívala ona fordovská rovnováha. A dokud ta fungovala, zajištěna kontrolou přes odbory, tedy politickou kontrolou, bylo vše v pořádku. Jakmile to ale fungovat přestalo, zhroutil se tento model.


II) VZESTUP DLUŽNICKÉ EKONOMIE.


Stále více peněz vzniká bez okliky přes fabriku.
Mimo produkci zboží.
Banky je vyrábějí samy, tím že půjčují peníze, které předtím ještě neexistovaly.
Jsou novými fabrikami, které z peněz vyrábějí víc peněz.
V dnešní eurozóně musí národní banky v hotovosti deponovat u Evropské centrální banky pouhé 1 % zaúčtovaných peněz.
Zbylých 99 % můžou vydat zákazníkům jako úvěry.
Čím více úvěrů, tím více peněz.
Banky vytvářejí peníze tím, že produkují dlužníky.
A takto vzniká peněžní jmění doslova z ničeho.
Jako čísla na bankovním účtu.

Přes všechno úsilí posledních 40ti let upadlo 99% z nás ještě hlouběji do pasti zadluženosti u jednoho procenta majetných.

To se před námi vskutku soustavně tají, že totiž peněžní aktiva jednoho jsou obvykle vždy dluhem druhého. Ale je to přece zřejmé. Aby někdo mohl mít majetek, má jej jen díky tomu, že jiný mu to dluží. To je peněžní jmění.

Za posledních 40 let jsme pracovali déle a déle, abychom měli na stoupající životní náklady. Bydlení, zdraví, vzdělání. Ale bez plastikových peněz by se nám to nepodařilo.

Plastikové peníze znamenají úvěr.
Bylo třeba půjčit lidem, kteří nevydělávali dost peněz.
Na bydlení, na studium, na zdravotnictví, k přežití.
Také aby se udržovala spotřeba, tedy poptávka.
Starý model fabriky: Peníze jdou do fabriky, rozmnoží se, stanou se kapitálem, atd.

Jsou tři možnosti, jak poskytnout úvěr:
Půjčíš někomu, o němž víš, že peníze vrátí a mezitím ještě k tomu úroky.

Při 700 milionech kreditních karet v oběhu lze říct, že peněženka plná plastikových peněz patři k tzv. americkému způsobu života. Je to naše plastiková záchranná síť.

Nebo dáš úvěr někomu, kdo sice může platit úroky, ale ty peníze už asi neuvidíš. To je sice problém, ale půjčíš mu i tak, protože pak bereš úroky, ať se v blízké budoucnosti stane co se stane.

Kreditní společnosti dělají v USA nejvíc peněz s lidmi, kteří jsou vyloučení, sociálně, emocionálně a i co do bydliště izolovaní. Od nich totiž berou nejvyšší úroky, kvůli riziku.

Třetí možnost, dáš úvěr někomu, o němž víš, že ti ho nemůže vrátit a ani platit úroky. To se stalo během americké krize s nemovitostmi.
Model peněžních fabrik se v posledních desetiletích stále rozrůstal.
Tři možnosti Stefana Heidenreicha dokreslují historický průběh, ale i stále riskantněji operující peněžní fabriku.
Půčky nemajetným lidem fungují, jedině pokud existuje nějaká materiální zástava.
Kupříkladu domy, jejichž cena stoupá, protože stát podporuje poptávku.

Přestože při „ownership society“ určitě myslíte na George W. Bushe, pochází tento koncept ve skutečnosti z Clintonovy éry. Jeho program „nacionální strategie vlastníků domů: Partner American Dream“ udělal ze špatně placených osmi milionů kupce nemovitostí. To byla zcela jasně ta politika, která otevřela celému tomu kolotoči nestandardního obchodování s hypotékami.

Dejme tomu, že chceš koupit dům za 100.000, máš ale nulový příjem. Dám ti půjčku 100.000, kterou musíš za deset let splatit a k tomu tolik a tolik úroků. Když spekulace vyjde a cena domu vystoupá na 200.000, můžeš dům zastavit a jsi z toho venku.
Neoliberální příslib, udélat z každého vlastníka, praskl roku 2006 během americké krize obchodů s nemovitostmi.
Tato bublina byla nafouknuta neskutečně výhodnými finančními úvěry.
Alan Greenspan, tehdejší šéf centrální banky USA, zajištoval bankám levné peníze.
A banky rozpůjčovaly levné peníze mezi nemajetné.
To vše u vědomí, že peněžní ústavy samy žádná rizika neponesou.

Neboť mezitím se vynalezly postupy, jak balíčkovat půjčky rozličných kvalit.
A tyto balíčky rozprodat do celého světa.
Zejména evropské banky se jimi zásobily.

Když se pod tíhou špatných půjček začaly hroutit, přispěchaly jim státy na pomoc.
Evropské státy se do dluhové krize nepropadly jen tak, pro nic za nic.

Na evropských demonstracích se provolává: Nebudeme platit za vaši krizi!
V Americe voláme: Nedlužíme vám nic. We owe you nothing.

Britský premiér Cameron právě obnovil neoliberální majetkový příslib svým „Help to Buy mortgage scheme“, což je státní podpora k uzavírání hypoték lidmi, kteří mají pouhých 5% vlastního kapitálu.
Jakmile toto oznámil, začaly ceny nemovitostí stoupat.
Nová „bublina kolem nemovitostí“
V dluhovém hospodářství by nebylo nic zhoubnějšího, než další bublina.
To by znamenalo méně úvěrů a tudíž menší množení peněz.

Think about the numbers. Dlužníky je 76 procent občanů USA. Ale komu ty peníze vlastně dlužíme? A odkud je vůbec mají ti, kteří nám ty peníze půjčují?

Tyto peníze nalezly způsob, jak se na finančních trzích – tedy v peněžních fabrikách –rozmnožit tak, jak to od poloviny sedmdesátých let reálná ekonomika již zajistit nedovedla. To říká italský badatel Christian Marazzi.

Má údaje z USA.
V osmdesátých letech dosáhl podíl zisků z finančních, pojišťovacích a nemovitostních obchodů na celkových výnosech podniků USA skoro stejné úrovně jako podíl zisků, plynoucích z průmyslové produkce. V devadesátých letech pak tuto úroveň překonal.
Ale i podniky mimo finanční branži zvýšily během sedmdesátých a osmdesátých let podstatně své investice do finančních titulů ve srovnání s investicemi do hmotných vkladů, strojů atd.
U Marazziho najdeme přiklad General Motors:
říká, že nesnáze firmy GM nevyplývají ani tolik z vlastní produkce, jako spíš z problémů s poskytováním půjček – tedy peněz, které koncern půjčuje obchodníkům a kupcům aut, ale i k nákupu nemovitostí.
Dosavadní model – peníze jdou do fabriky, rozmnoží se, stanou se kapitálem - se mění.

Vznikĺ nový model, v jehož středu stojí věřitel a dlužník. Kapitalistická ekonomika sice odjakživa pracovala s kreditem, ale tady se už úvěr stává strategickým prostředkem.

Stává se čím dále obtížnějším rozlišovat mezi výnosy z průmyslové výroby a renditami z finančních transakcí, neboť reálné a finanční hospodářství jsou i v tradiční fabrice provázány novým způsobem.

Proto může Lazzatto prohlásit:
Zablokujeme-li finanční sektor, zablokujeme kapitalismus.
Peněžní fabriky totiž nyní mají v průmyslu hlavní slovo.
Skutečně je tomu dnes tak, že politika kapitálu dnes probíhá prostřednictvím finančního sektoru– což je dost problém. Ve finančnictví totiž nejde o pouhé spekulace nebo o po zisku bažící tradery. Finanční sektor se stal politickou organizací kapitálu. On sám organizuje produkci. Například tak, že ve velmi krátké době přesune investice z jedné země do druhé. A to je ona významná změna, k níž došlo už začátkem osmdesátých, v podstatě už v pozdních sedmdesátých letech. Jedná se o novou formu zajišťování akumulace.

Jak z peněz vzniká víc peněz: kapitál.


pokračování zítra