poslední část překladu vysílání Deutschlandfunku o dlužní ekonomii a kam povede.

Autorka: Barbara Eisenmannová. Redakce DAS FEATURE: Karin Beindorffová

Kdo umí německy, nechť si text stáhne v originále jako pdf, txt nebo mp3 na této stránce:
http://www.deutschlandfunk.de/wirtschaft-you-are-not-a-loan.1247.de.html?dram:article_id=277504


nebo poslechne jako mp3 zde: http://ondemand-mp3.dradio.de/file/dradio/2014/03/04/dlf_20140304_1915_59912481.mp3

předevčírem:
I) POČÁTEK KRIZE
II) VZESTUP DLUŽNICKÉ EKONOMIE.

včera:
III) ROLE STÁTU
IV) VLÁDA VĚŘITELŮ

dnes:
V) ZADLUŽENÝ ČLOVĚK
VI) KRIZE JAKO STÁLÁ INSTITUCE
VII) LETADLO, TÉŽ PYRAMIDOVÉ ČI PONZIHO SCHÉMA
VIII) PROHRANÁ BUDOUCNOST
IX) ZPĚT V PŘÍTOMNOSTI
-----------------------------------------------------------------


V) ZADLUŽENÝ ČLOVĚK

Remember: We owe you nothing. Wir schulden euch nichts.

K instalaci vlády dluhů potřebujeme kromě ekonomické přestavby ještě něco. Um eine
Lazzarato to nazývá: figura zadluženého člověka.
„Ekonomika je pouhá metoda. Cílem je změna duše, “ řekla prý Margaret Thatcherová.
A jak se to dělá?
Inu, přestavba sociálního státu se dělá spolu s pokusem, probouzet u přijímatelů podpor, tedy u nezaměstnaných, pocit viny.

Od poloviny sedmdesátých let stoupá v průmyslových zemích nezaměstnanost takřka průběžně.

Dříve se mělo za to, že jedinec za svoji nezaměstnanost nezodpovídá. Nezaměstnanost za keynesiánství a za Fordovy doby byla následkem nefungující ekonomie. Tak řekl sám Keynes.
Dnes je však odpovědnost individualizována. To znamená, za svou nezaměstnanost zodpovídá každý jedinec sám.
Svým způsobem vidíme sociální výdaje novým způsobem. Staly se dluhem. Řekne se: poskytnu ti podporu v nezaměstnanosti a teď jsi státu dlužen a musíš projevit opovědnost.
Musíš dokázat, že hledáš práci. Že jsi k dispozici, že jsi ochoten pracovat kdekoliv a i za nepatrnou mzdu. V podstatě byli ti nejchudší, nemajetní, těmi prvními, kteří byli proměněni v dlužníky.

V USA jsou všichni zadluženi. Everyone seems to owe something.

Zadlužený člověk reprezentuje nový způsob vládnutí v současném kapitalismu.

Týká se to všech. Lidí, kteří se svojí prácí na plný úvazek neuživí. Lidí, kteří vzali mikrokredity s 400% úrokem, učitelé a hasiči, jimž byly zkráceny mzdy, protože jejich obce zbankrotovaly.

V disciplinárních společnostech, řečeno Foucaultem, jsou mocenské vztahy ujasněné. V podniku pracuje zaměstnanec: má svého šéfa, chodí do fabriky, pracovní doba je pevně ustanovena. Dlužník, ve srovnání se zaměstnancem, se nachází ve zcela jiném područí. Veškeré mocenské vztahy jsou nyní přeneseny do nitra individua. Dnes se tomu říká lidský kapitál. Lidský kapitál znamená, že člověk musí sám sebe organizovat v podstatě jako podnik. V americké společnosti je tento fenomén již velmi rozvinut.

Všichni jsou zadluženi. I countries země, které byli strukturálním přizpůsobováním dohnány do austerity a chudoby.

Pomocí dluhové krize nám to má být vnuceno všem. Evropskou krizí byli zadluženi všichni, protože je zadlužen celý stát. Teď se zkouší, vyvolat pocit viny u celých národů. Je to vaše vina, říká se Řekům, Španělům a Italům.

Z individuáního pohledu nás naše dluhy můžou zničit. Ale viděno kolektivně, můžou naše dluhy zničit systém.

Tento pokus se ale, z mého pohledu, nezdařil, protože lidé nevědí, že za to nenesou zodpovědnost.

Remember, we owe you nothing.


VI) KRIZE JAKO STÁLÁ INSTITUCE

Od roku 2006 vládne krize pro všechny zcela očividně.
Krize nemovitostí, bankovní krize, hospodářská krize, krize státních dluhopisů, eurokrize, světová finanční krize.

Krize byla vyvolána systémem, v němž sociální podpora, mzdy a příjmy byly nahrazeny úvěry. A toto se nyní zhroutilo. Ovšem v krizi vězíme už od sedmdesátých let. A z této krize se už nikdy nevymotáme, protože krize se stala modelem nového způsobu vládnutí současného kapitalismu. Jedna krize přechází v další: hospodářská krize v dluhovou, v ekologickou, demografickou. Za východisko z krize platí, když zaznamenáváme růst kolem 0,5%, 0,7%, 1%. Ale to zdaleka neznamená, že jsme z krize vyvázli. Jde o pouhou změnu intenzity krize.

Vezměme příklad Španělska.
V průběhu let od 1995 do 2007 klesly ve Španělsku reálné mzdy o 10%, ale spotřeba domácností přesto stoupla o 90%. Je sice třeba zohlednit nezanedbatelný demografický růst, ale přesto vyvstává otázka, jak tento rozpor vysvětlit. Za prvé tu je přístup k půjčkám. Za druhé – a to je důležitější a rafinovanější – tu máme cyklus nemovitostí.
Nafouknutí sektoru nestandardního obchodování s hypotékami.
Španělské rodiny se proměnily ve vlastníky. Roku 2007 mělo 87% domácností svůj dům. Jelikož tedy skoro všíchni mají vlastnictví, tedy nemovitost, proměnili se v investory ve smyslu finančních trhů. Oni totiž můžou na základě svého vlastnictví obdržet půjčky, jimiž můžou buď získat další nemovitosti, nebo je spotřebovat. Tento boom rodinných výdajů posktoval státu příjmy. Byl to stát, který neutrácel za sociální zabezpečení, díky Maastrichtu a příslušným kontrolám. Stát, který se mohl zbavovat dluhů: ze 70, 80% HDP na pouhých 40, 36% v roce 2007. Španělsko bylo tehdy v Evropě tím nejméně zadluženým státem. Dle neoliberálních měřítek to byl perfektní stát: tedy snížené mzdy, kontrola sociálních výdajů a součastně hospodářský růst.
Od roku 2008 se vše zvrátilo v pravý opak.
S krachujícím sektorem nestandardního obchodování s nemovitostmi – tedy prasknutím bubliny imobilií – se zhroutila převážná část s tím spojených hospodářských aktivit. Stát zasahuje, nejinak než všude v Evropě, do regulačních mechanismů typicky keynesiánskou stabilizací. Což znamená, že více utrácí, ve formě subvencování nákupu aut, spotřebního zboží atd.
Ale v plánu nebylo, že po zhroucení španělského nemovitostního cyklu a hroucení západního finančního cyklu, tedy finančni bubliny, která byla vyrobena v peněžních fabrikách, se peníze hledající zisky ihned odeberou na derivátní trhy a posléze začnou spekulovat ze státními dluhopisy. Trh státních dluhopisů, zejména dluhopisů evropské periferie, se změnil v terno. Jedna po druhé se země na periferii hroutí, na čemž je zřetelně patrné, že státy se staly předměty finančního vydírání. Jsou vyžadovány úroky o 7 až 8%, třebaže dříve obnášely 3%.
Je to začarovaný kruh.

Za bankovní krizi zodpovídá stát. A začaly se uvnitř EU uplatňovat ty samé programy, které byly vyzkoušeny v Latinské Americe. Programy k devastaci sociálního státu, všeobecné chudoby, hospodářského otevření a rozprodání veřejného majetku. Máme co do činění s vládou dluhů.


VII) LETADLO, TÉŽ PYRAMIDOVÉ ČI PONZIHO SCHÉMA

Ve Wikipedii se dočteme že:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Ponziho_sch%C3%A9ma">
pozn.překl. – český článek Wikipedie je poněkud stručný

ve dvacátých letech se Charlesovi Ponzimu podařilo v USA během asi šesti měsíců nashromáždit dolary odpovídající dnešní hodnotě asi 150ti miliónů. Investorům pomocí pseudoinvestic vsugeroval, že dovede generovat velké rendity. Ponzi sliboval padesátiprocentní renditu během 45 dní a zdvojnásobení vkladu do 90 dnů. Jelikož se obchod skvěle točil – a kdokoliv o s svoji výhru požádal, byl vyplacen – nežádali důvěŕiví vkladatelé své rendity a ihned je dali reinvestovat. Spousta lidí zastavila svůj dům a veškerý svůj majetek, aby Ponzio metodou zbohatla.

Lze říci, že celé naše hospodářství je v podstatě Ponziho schéma. A to v tom smyslu, že jsme nakupili tolik příslibů platby, že je nikdy nebudeme schopni splatit. Ani je splatit nechceme, protože tyto přísliby jsou současně peníze. Tyto je třeba jenom překupit v jiné přísliby platby. Dokonce ani úroky, které jsou požadovány, nedovedeme obsloužit. Ale ty lze uhradit tvorbou peněz. V tomto stavu již jsme.
Když máme Ponziho schéma, u něhož víme, že se to nedá splatit, že ani úroky nelze splatit, víme, že jediná záchrana spočívá ve zvětšování úvěrů, v rozmnožení peněz, aby se systém udržel. Pak jsou samozřejmě nejdůležitějším prvkem v systému průmyslová odvětví, která dovedou vyrábět surovinu peníze – peníze jsou svým způsobem surovina – pomocí všelijakých slibů, všelijakých finančních inovací. Výrobny peněz jsou klíčovým průmyslem, aby se systém udržoval v chodu.
V říjnu 2008 byla celková hodnota světových dluhů vyčíslena 160 biliony dolary. To je trojnásobek světového hrubého domácího produktu.
Tato disproporce se v posledních pěti letech ještě přiostřila.
Stále více dluhů, více peněz a ještě více aktiv.
A stále méně růstu.

Můžeme si představit, teoreticky, na jedné straně systém, spočívající jednoduše v klasické produkci, investici a hotovo. Banky jsou pouhými zprostředkovateli a nedělají nic jiného. Tedy starý model – peníze jdou do fabriky, aby se rozmnožily. Proměnily ve více peněz. V kapitál.
A na druhé straně by byl systém, který odpovídá Ponziho schematu. Produkce je nulová. Jde jedině o výrobu fikcí, které se odrážejí v penězích, které slouží k výrobě peněz.
Nacházíme se právě někde uprostřed. A je jasné, že ta kupa příslibů platby, která se už teď po světě pohybuje, nikdy nemůže být pokryta z prostředků reálné produkce.
Fabriky na peníze vyráběly stále více peněz.
Postaraly se o rostoucí dluhy.


VIII) PROHRANÁ BUDOUCNOST

Tato akumulace přes financializaci funguje jedině, dokud lze problémy současnosti přesunovat do budoucnosti. Obráceně to znamená, že budoucí zisky jsou inkasovány už v přítomnosti. A jedině dokud se stále nacházejí rentabilní „bonbónky“ ve smyslu nafouknutí ceny určitých majetkových hodnot – tedy tvorbou bublin – je možno krizi posouvat stále do budoucnosti. Jenže to narazí na časovou hranici.
Od sedmdesátých let jsme viděli celou serii takových „bonbónk“.. Spekulace s měnami, se státními dluhopisy, burzovní bubliny, Dot.Com-bublinu, bublinu na trhu nemovitostí atd.
Jinými slovy:
V systému, v němž se pohybuje již tolik příslibů platby, to znamená, kde budoucnost byla již tím či oním způsobem již potolikáté prodána, se musí nějak zaručit, aby tyto budoucnosti byly nějakým způsobem naplněny.


IX) ZPĚT V PŘÍTOMNOSTI

Jakmile cokoliv selže, jakmile zahrozí nebezpečí, že se nebude konat budoucnost, která byla již třikrát prodaná – ano, tak daleko už jsme - zasáhnou okamžitě centrální banky s nezanedbatelnými sumami, aby tuto budoucnost nějak zachovaly.
Krize nemovitostí byla tou poslední, kdy ještě byl pokus, stavět spekulace na nějakých rálných hodnotách, totiž domech. Když se pak celý systém zhroutil, přestoupili jsme na jiný systém, v němž centrání banka implicitně ručí za hodnoty vkladů. Tady vkladů, které mají finančně technický význam. To znamená, centrální banky podstatně překročily své rozpočty a skoupily kdeco, co by na trhu jinak nemělo pražádnou hodnotu.
Například pojištění všelijakých kreditů na domy, ale ještě spousty všecho možného. Kdejaký finanční konstrukt bylo možno odevzdat u centrální banky a získat za něj čerstvé peníze. Tyto bylo možno uložit jako jistoty, tak se tomu totiž říká, a to častečně až po 100% hodnoty. I když bylo jasné, že skutečná tržní hodnota obnášela možná 10%, bylo 100% akceptováno a takříkajíc doplněno.
Lze se tedy domnívat, že se už ocitáme ve zcela novém systému, kdy peněžní výroba centrální banky plyne přímo k soukromým investorům, oklikou přes banky.

A co to všechno znamená pro lidi, pro dlužníky?
Nacházíme se v situaci, kde není jasné, jak douho bude ještě možno společnosti dojit pomocí státu, aniž by se celý systém zhroutil. To je momentální situace ve Španělsku a v Itálii. Dějiny rizikových premií a jejích následky: tedy politické klání v těchto zemích, ale také možnost, že tam náhle bude zvolena vláda, která řekne: Nezaplatíme.
V Řecku se to v roce 2012 málem stalo, s Alexisem Tsiprasem a jeho levicovou partají SYRIZA.

Nebudeme platit za vaši krizi.
Nedlužíme vám nic.

Máš zkrátka problém, že v posledních 30ti letech se navršilo takové množství platebních úvazků, které tvoří majetek jiných lidí. To znamená, že majetní sami, tím že splátky očekávají a trvají na nich, zabraňují, abychom se mohli vrátit k normálnímu hospodářství, jaké bylo dříve. Protože už nebudeme nikdy ve stavu, přislibům platby dostát.
Zatím FED, Americká centrální banka, pokračuje v politice laciných peněz.
A evropská centrální banka si počíná nejinak.
Zásobují peněžní fabriky čerstvými penězi za téměř nulový úrok.
Jsme tedy v nouzové situaci: Buď budeme v systému pokračovat dál, nebo máme problém s přestupem na jiný systém, což by bylo to nejrozumnější. A ten přestupní problém spočívá v tom, jak se zbavit těch 200 biliónů majetku, které systém zatěžují.

Tedy 200 biliónů dolarů, které přibližně odpovídají světovému peněžnímu majetku.

Mezitím už je to 241 bilión dolarů ...