Pokračování překladu vysílání Deutschlandfunku o dlužní ekonomii a kam povede.

Autorka: Barbara Eisenmannová. Redakce DAS FEATURE: Karin Beindorffová

Kdo umí německy, nechť si text stáhne v originále jako pdf, txt nebo mp3 na této stránce:
http://www.deutschlandfunk.de/wirtschaft-you-are-not-a-loan.1247.de.html?dram:article_id=277504


nebo poslechne jako mp3 zde: http://ondemand-mp3.dradio.de/file/dradio/2014/03/04/dlf_20140304_1915_59912481.mp3

včera:
I) POČÁTEK KRIZE
II) VZESTUP DLUŽNICKÉ EKONOMIE.

dnes:
III) ROLE STÁTU
IV) VLÁDA VĚŘITELŮ

zítra:
V) ZADLUŽENÝ ČLOVĚK
VI) KRIZE JAKO STÁLÁ INSTITUCE
VII) LETADLO, TÉŽ PYRAMIDOVÉ ČI PONZIHO SCHÉMA
VIII) PROHRANÁ BUDOUCNOST
IX) ZPĚT V PŘÍTOMNOSTI
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


III) ROLE STÁTU
To velké množství úvěrů, tedy dluhů, ta spousta nových peněz, které vytvořily banky, onen rostoucí majetek, byly teprve umožněny politickými změnami v sedmdesátých letech.

Výsledkem je, že státy ztratily suverenitu nad penězi.
Peněžní fabriky a centrální banky je teď mohou vydírat.
K tomu ale dlužno dodat, že stát a kapitál vlastně ani nelze od sebe oddělit, protože liberální kapitalismus nikdy neexistoval. Šlo vždy o státní kapitalismus, neboť stát a kapitál fungují jedině společně. Posunuje se mezi nimi pouze těžiště moci. Dnešní stát je kapitálu podřízen.

Jsou to ty velké západní banky – a jejich stínové banky, které jednají bez dohledu – které vyrábějí a prodávají většinu úvěrů spolu s celým ocasem příslušných finančních produktů.
Úvěrové pojištění, sázky na kredity, sázky na úvěrové pojištění a tak dále.
Aktérů ani není tolik, ale jsou mezi sebou propojeni a vlastní se navzájem.
A během času jejich moc stále vzrůstala.

Začalo to tím, že v sedmdesátých letech natiskly USA obrovské množství dolarů k financování války ve Vietnamu.
V cizině vznikly pochybnosti, zda existuje vůbec tolik zlata na jejich podložení.

Tehdy prezident Nixon zrušil vázanost dolaru na zlato.
Od toho okamžiku se peníze staly dokonale mobilními. Nebyla již žádná reference. Tímto okamžikem se umožnilo samotné hospodaření s úvěry.

Zároveň se změnily způsoby financování států.
Fungovalo to v podstatě tak: stát se zadlužil, což byl svým způsobem systém závazků. Banky z toho určité množství musely nakoupit. To bývalo silně regulované. Ve formě pevně zúročených státních dluhopisů..

A roku 1979 toto bylo deregulováno. To je důležité, protože tím trhy získaly nadvládu nad státy a mohou od té doby se státními dluhopisy volně obchodovat.
V osmdesátých letech umisťovaly státy všude po světě své státní dluhopisy na specializovaných finančních trzích.
Státní dluhopisy se tímto staly předmětem spekulací.
Od té doby je ekonomika organizována globálně. Fordovský model býval zakotven v národním státě. Zakladem byl vztah mezi národním státem – například německým nebo francouzkým státem – a kapitalismem: státním kapitalismem. Fordovský stát ještě kontoroloval emisi peněz. Suverenita vycházela tedy od státu.
Pak ale stát přenechal část své suverenity finančnímu sektoru, totiž kontrolu nad penězi. Lze tedy říci, že peníze byly privatizovány. Od té doby jsou emise peněz pro soukromé banky čím dál důležitější.

Lazzaroto to vidí tak, že neoliberální privatizační politika se jako první zmocnila peněz.
A po ní i veškerého ostatního veřejného majetku.

Když dnes hovoříme o nezávislosti centrální banky, neznamená to vlastně nic jiného, než že stát podléhá principu zachování platební schopnosti jako kdokoliv jiný trhu.

Od té doby má stát stále více dluhů.
A stále méně příjmů.
Státní zadlužení Německa vzrůstá nepřetržitě od poloviny sedmdesátých let, z méně než 20 % na 70 % v roce 2011.
Jen za posledních 15 let se státní dluh zdvojnásobil.
Za stejnou dobu se soukromý majetek též zdvojnásobil.

Stát má dvě základní funkce. Vybírá daně a poplatky, což je jeho zakladním příjmovým nástrojem, a tyto peníze přerozděluje. Obě funkce si přivlastnili neoliberálové.
V Americe se neoliberální politika započala daňovou revolucí.
K tomu je třeba vědět, že pod Rooseveltem dosahovalo zdanění špičkových příjmů až 90%, aniž by to bylo považováno za skandál.
Naproti tomu dnes podniky a bohatí neplatí mnoho daní a podle toho narůstá státní zadlužení. Je zcela zřejmé, že souvislost se zadlužeností musíme hledat na finančních trzích.
Stát je teď nucen, půjčovat si od těch, jimž před tím snížil daně.
Povinnost splácet úroky pak uvaluje na společnost, ve formě úspor, privatizací, zvýšení DPH atd.
Oklešťují se sociální výdaje. To je podstatné, protože sociální rozpočet je obrovský a jde tedy o to, moci tyto částky využít jinak. Krácení sociálních výdajů znamená zároveň privatizaci sociálních výdajů. A to je přesně to, co se během této krize děje. Například v Řecku, v Itálii atd, kde jde o to, toho co možná nejvíce zprivatizovat.

Lazarro vidí v současné krizi hroutících se státních rozpočtů dovršování cílů neoliberalismu.
Neboť, jak říká, krize je využívána k dokonalému prosazení neoliberálního programu:

Mzdy redukovat na minimum, zbylý státní majetek privatizovat a sociální stát vydrancovat ve prospěch bank, podniků a majtených.
Dříve měl stát způsoby vlastního financování ve vlastních rukou.
Dnes má stále více dluhů.
A musí si nechat diktovat podmínky svého vlastního financování peněžními fabrikami.
A když banky samy upadnou do krize, zachrání je stát penězmi, které si u nich půjčil.
Člověk by řekl, že se jedná o spiknutí.
Ale spíš se jedná o řetězec pokusů a omylů, jak říká Rodriguez:

To vedlo k tomu, že valná část západního kapitálu odtekla do bankovnictví, do průmyslového zprostředkování financování, později do investičních fondů, jejichž pomocí byly vyvinuty nové finanční trhy, na nichž se spekuluje s majetkovými hodnotami, které dříve nehrály žadnou tak podstatnou roli jako měny a státní dluhopisy
Dluhová krize začala už v osmdesátých letech v zemích Latinské Ameriky, kde se přístup k levným úvěrům zhroutil roku 1979 pučem tehdejšího prezidenta centrální banky USA, Volckera. Volcker zvýšil původně tří až pětiprocentní základní úrokovou míru na 19 % a tím mezinárodně přitáhl obrovské množství dolarů. Petrodolary i eurodolary z londýnského City tekly do USA za rychlými renditami, jaké špičkový úrok umožňoval.
Zároveň ovšem tímto Volckerovým útokem vyskočily i úroky zadlužených států. Pro západní banky to byl skvělý obchod. Pro Latinskou Ameriku, ale i pro Afriku byla osmdesátá leta ztracenou dekádou, což přetrvávalo i do začátku devadesátých let. To byla první zkouška neoliberální nadvlády, jakési dálkové ovládání pomocí dlužních mechanismů.

Jak to dálkové ovládání?
Neoliberální nadvláda je soft. Není to režim pomocí diktatury. Diktatury se během tehdejší dluhové krize zhroutily a vznikly formální, liberální demokracie. V podstatě lze říci, že dnes se vládne financializací, a to tak, že se hospodářství země otevře, sociální stát demontuje, státní majetek se rozprodá atd. Všechny tyto vládní formy přes tzv. programy strukturálního přizpůsobení byly tenkrát poprvé vyzkoušeny. V dnešní Evropě se tedy setkáváme s formami ovládání, které byly na globálním jihu již otestovány.


IV) VLÁDA VĚŘITELŮ

Vztah věřitele k dlužníkovi je vztah mocenský.
Věřitelé mají moc nad životy svých dlužníků.
Můžou je vyhodit z bytu.
Můžou na ně poštvat exekutory.
Vezmou jim budoucnost.
Můžou také vyšroubovat rizikové příplatky za státní dluhy do výše.
A nechat zkrachovat státy.
V zadlužených zemích eurozóny neoficiálně vládnou věřitelé.
Jejich prodlouženou rukou je trojka, složená z Evropské komise, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu.

dokončení zítra