Když se řekne mezigenerační přenos, tak se nám vybaví trauma, rodinná historie, útisk, zneužívání, škraloupy... Dá se však přenášet i láska, přátelství a bohatství?

Když se řekne mezigenerační přenos, tak se většině lidí pracujícím ve zdravotnictví vybaví trauma, rodinná historie, útisk, migrace, zneužívání, škraloupy. Dá se však přenášet i něco jiného? Jak si mezigeneračně přenášíme bohatství, domovinu, postoje, podnikání, víru, lásku?

Z hlediska přenosu faktorů prostředí napříč generacemi rozlišujeme rozdíl mezi přenosem chování a epigenetickou dědičností. Často v této souvislosti hovoříme o mezigeneračním přenosu, konkrétněji mezigenerační přenos traumatu (Transgenerational Transmission of Trauma - TTT). To, co ze své zkušenosti nemůžeme obsáhnout – to, co bylo traumaticky zdrcující, nesnesitelné, nemyslitelné – vypadne ze společenského diskurzu, ale velmi často se to vryje do další generace jako emoční citlivost nebo chaotická naléhavost. Přesně to přenášíme a nemusí se jednat o kolektivní traumata, holokaust, devátého září 2001 nebo současné dění na Ukrajině. Příznaky traumatu zahrnují: (a) vtíravé vzpomínky (znovu prožívání traumatické události, flash-backy, sny); (b) nadměrné vzrušení (potíže se soustředěním nebo spánkem, zvýšená úleková reakce); a (c) vyhýbání se (odpoutanost, nedostatek zájmu, neschopnost vybavit si trauma, disociace) (APA, 2000). Může se jednat i o křivdu prababičky na strýci nebo třeba sousedskou rivalitu. Síla přenášené zprávy graduje při kombinaci verbalizování, které doprovázejí činy.

Nemusíme přenášet vše, co zdědíme.

Rodinná historie je orální. Příběhy nesou zprávu. Přenáší se ze člena na člena, z generace na generaci. Rodinná historie je však také osobní až intimní a v tomto ohledu může být tělesná. Mezigenerační přenos je jako pramen. Nevíme, odkud teče, jaké je zřídlo. Víme však, že neutuchá. Až jako kdyby se jednalo o vnitřní pramen, který není náš, a my jsme byli ztraceni. Svůj pramen však můžeme nalézt, umístit jinam. Přetnout okovy. Osvobodit se od zátěže, která nám byla bez našeho přičinění vložena do batohu, s kterým kráčíme životem.
S biografickými a rodinnými příběhy a jejich vyprávění se setkáváme každodenně. Při snaze o uchopení nalézáme pavučinu s nepočetnými téměř nepostřehnutelnými vlákny, která jsou tvořeny letmými zmínkami ulpívající na našem prožitkovém světě. Ulpívající vzpomínky nás formují. Mohou nás posilovat v jemnosti, hrubosti, porozumění, uzavřenosti, otevřenosti, křehkosti nebo třeba odolnosti.

Přenos odolnosti

Podobně jak se přenáší trauma, tak přeživší traumatu, katastrofy mohou na další generaci přenést odolnost. Oslovení traumatu pomáhá. Když mezigenerační trauma uchováváme v tajnosti nebo je předáváme nepřímým, maladaptivním způsobem – náznaky, stažení, zahořklostí – tak si s nejbližšími zůstáváme vzdálení. Otevřené a láskyplné komunikační styly podporují mezi generacemi odolnost, propojení a sounáležitost. V případě otevřeného vyprávění příběhu přeživších a otevřenost k vypořádání se traumatickou minulostí předcházejících generací se otevírají nové linie uzdravující komunikace. Otevřený dialog hlásá i Mark Wolynn autor knihy It Didn´t Start with You.

Přenos jako výchova

Rodiče nejsou pouze pečovatelé či opatrovníci. Mají také významnou roli v sociálním, emocionálním, kognitivním a fyzickém vývoji svých dětí. V raných fázích života se děti snaží porozumět světu kolem sebe. Rodiče pak v tomto ohledu tvoří podporu a opěrnou zeď. Prostřednictvím těchto raných zkušeností s rodiči si děti také začínají vyvíjet přesvědčení a koncepty související s vlastní osobností, jimi samotnými, jinými lidmi a jinými předměty v životě. Tato přesvědčení a koncepty tvoří kognitivní struktury, které organizují naše myšlenky a vnímání, a jsou označovány jako schémata. Některá z těchto schémat mohou být maladaptivní a zahrnují dysfunkční přesvědčení, kognice a postoje k sobě samému nebo k druhým. Teorie schémat pracuje s ranými maladaptivními schématy, které vytvářejí kvůli neuspokojeným základním emočním potřebám v dětství.
Mezigenerační přenos může být zátěž. Může být také příležitost. Domnívám se, že mezigenerační přenos můžeme pojímat šířeji než pouze mezigenerační přenos traumatu. Mezigenerační přenos tedy může kopírovat výchovu. V takovém případě vyvstávají otázky, jaké komunikační styly v domácnosti volíme a zažíváme, jak jsme spolu v kontaktu, jak fungujeme, jaký je náš způsob života a způsob bytí jako rodičů, vychovávajících.
V takovém případě se můžeme nechat inspirovat francouzským letcem a spisovatelem Antoinem de Saint-Exupérym „Děti se mají vychovávat tak, aby se později nevlekly smutně životem a aby nenechaly všechny poklady a krásy světa shnít jen proto, že by k nim nenalezly klíč.“ Tehdejším první dámou USA Jackie Kenedyovou: „Myslím si, že pokud zpackáte výchovu svých dětí, tak už moc nezáleží na čemkoliv jiném, co uděláte.“ A Janem Ámosem Komenským: „Chyby první výchovy nás provázejí celým životem, proto nejpřednější stráž lidského pokolení je v kolébce.“

Přenos jako formování identity
Když hovoříme o mezigeneračním přenosu, tak hovoříme o naší identitě, o našem místě na světě, o naší bytnosti a bytostnosti. Když zavřu oči, tak si vybavím čtyřminutový monolog Jana Pavla III. z posledního dílu seriálu Nový papež. Třeba k vám také promluví. Dotkne se vás. Vašeho místa, do kterého přenášíme, odnášíme, přinášíme, vnášíme, vše a hlavně sebe.

„Dívky, které nás urazily. Chlapci, kteří nás opustili. Cizí lidé, kteří nás ignorovali. Rodiče, kteří nás nechápali. Zaměstnavatelé, kteří nás odmítli. Mentoři, kteří o nás pochybovali. Tyrani, kteří nás bili. Sourozenci, kteří se nám posmívali. Přátelé, kteří nás opustili. Konformisté, kteří nás vyloučili. Polibky, které nám byly upřeny, protože nás nikdo neviděl.“ Mnohdy se cítíme sami, i přes rozličnost důvodů se nám samota propisuje do paměti i těla.

V nastínění kontextu, podpoře uvědomění a rovnosti, tak hlavní hrdina pokračuje: „Ti všichni upírali svůj pohled jinam, zatímco já jsem ho upíral na vás. Pouze na vás. Protože já jsem jeden z vás. Žal nezná hierarchii. Utrpení není sport. Nemá konečnou tabulku. Trýznění akné a stydlivostí, striemi a nepohodlím, plešatostí a nejistotou, anorexií a bulimií, obezitou a diverzitou, vysmívaní kvůli barvě naší kůže, naší sexuální orientaci, našim prázdným peněženkám, našim fyzickým nedostatkům, našim hádkám se staršími, našemu neutišitelnému pláči, propast naší bezvýznamnosti, sluje našich ztrát, prázdnota uvnitř nás, navracející se myšlenka ukončit to všechno, není kde spočinout, není kde stanout, není k čemu patřit, není nic, nic, nic!“ Ve svém monologu se tak postava papeže, kterou hraje John Malkovich, dotýká útrap, s kterými souzníme, protože se během našeho života někdy týkali každého z nás. Zároveň můžeme cítit závan pominutelnosti, a sice naděje, že útrapy jednoho dne skončí, přemění se v úlevu.
Při troše zjednodušení můžeme říct, že se v psychoterapii snažíme přesunout centrum hodnocení z vnějšího světa, do svého nitra. V případě, že spoléháme na druhé, že se obracíme k souhlasu a validaci, tak jsme sešněrovaní. Nemůžeme se volně nadechnout. „Ano. Takto jsme se cítili. A stejně jako vy si na to všechno vzpomínám. Ale teď už nezáleží na tom, že svět šel s námi do sporu. Protože teď jsme to my, kdo půjdeme do sporu se světem. Už nebudeme snášet, že nás někdo označuje za problém. Protože ve skutečnosti jsou problémem oni a my jsme řešením. My, kteří jsme byli zrazováni, opouštěni, odmítáni a nepochopeni, odstrkováni a umenšováni. "Pro vás tady není místo," říkali nám svým mlčením. "Kde je tedy naše místo?" ptali jsme se jich svým mlčením. Tuto odpověď jsme nikdy nedostali.“ Víra (ať už v Boha nebo v sebe) nám může být právě nápomocna v ujištění, v odhodlání, v usebraní se podobně jako v načerpání sil, které se může změnit v čin.

Sounáležitost je záchranná síť, která nás zadrží před pádem do ztracena a do nicoty. „Ale teď už to víme, ano. Své místo známe. Naše místo je zde. Naším místem je církev. Kardinál Biffi to řekl jako první a řekl to úžasně prostým způsobem: "Všichni jsme ubohými nešťastníky, které Bůh svedl dohromady, aby tvořili slavnou církev." Ano, my všichni jsme ubohými nešťastníky. Ano, my všichni jsme stejní. A ano, my jsme ti zapomenutí, ale to už neplatí. Od tohoto dne už nebudeme zapomenutí, ujišťuji vás. Budou si nás pamatovat, protože my jsme církev.“ Sounáležitost, blízkost, ochota nám pomáhají ve zdolání nepřízně. Ať už je nepřízeň jakkoliv strašlivá a děsivá, tak nám sounáležitost pomáhá ji zdolat, ať už je bratrská, rodinná nebo třeba evropská.

Mezigenerační přenos nás mnohdy tlačí do kouta. Nechává nás nastražené, v nejistotě, co přijde. Vzhledem k tomu, že přenášíme neustále, tak pojďme vědomě přenášet přinejmenším to, co naše nejbližší nezatíží, ale spíše posílí.

Psáno pro Psychologii dnes