Osaměle se můžeme cítit i v rodině a mezi přáteli. Naopak existují momenty, kdy jsme fyzicky sami, ale cítíme se s ostatními propojeni. Nejlepší je však pro člověka autentické sdílení a pospolitost.

Osaměle se můžeme cítit i v rodině a mezi přáteli. Naopak existují momenty, kdy jsme fyzicky sami, ale cítíme se s ostatními propojeni. Nejlepší je však pro člověka autentické sdílení a pospolitost.

Výzkumy dokazují, že i přes zakoušení větší podpory ze strany ostatních lidí narůstá v populaci pocit osamění. Během omezení spjatých s několika vlnami covidu-19 vzrostl prožitek osamělosti dvojnásobně. Osamělost je negativní pocit vyplývající z vnímaného rozporu mezi požadovanými a dosaženými sociálními vazbami člověka, ať už se jedná o počet, frekvenci nebo kvalitu těchto vztahů. Osaměle se můžeme cítit i v rodinném prostředí, mezi přáteli, v davu. Osamělost neznamená fyzickou samotu, ale vnitřní odtržení od lidí. Je tedy výsostně individuální. Je naším žitým subjektivním pocitem, emocionální reakcí na samotu, která nás zatěžuje. Osamělost je zdrcující. Krmí sebe samu. Pokřivuje naše vnímání reality. Ztmavuje nám odstín brýlí, kterými nahlížíme na svět. Podlamuje nám zdraví – zvyšuje krevní tlak, index tělesné hmotnosti, cholesterol, je spojována s nepohodou i depresemi, poruchami osobnosti a dokonce sebevraždami. V neposlední řadě souvisí s vyšším rizikem úmrtnosti (o 26 procent).
Naopak existují momenty, kdy jsme fyzicky sami, ale cítíme propojeni s ostatními. A právě takový pocit propojení – spíše než množství sociálních kontaktů – podporuje naše zdraví.
Pandemie nás k fyzické samotě, sociální izolaci, často nutí, a ne vždy se cítíme s ostatními propojeni. Četné studie prokazují, že právě sociální izolace může podpořit vznik osamělosti.
Můžeme rozlišovat osamělost situační a chronickou. Příčina situační osamělosti spočívá většinou v konkrétní události, nezřídka nečekané, jako je například ukončení vztahu nebo ztráta rodinného příslušníka. Chronickou osamělost spojujeme s nízkou sebehodnotou, uzavřeností, neobratností a strachem, abychom ve vztazích něco nepokazili. Současná pandemie útočí na naši sebeúctu, jsme vůči chronické osamělosti zranitelnější.

Kultura individualismu
Být v životě sám je spíš ojedinělé rozhodnutí, ale touha být občas sám je známá nám všem. Někdy samotu záměrně vyhledáváme. Zařizovat samotu si můžeme i mezi lidmi, třeba vybídnutím druhých k tichosti v relaxační místnosti sauny. Samota se však nyní v mnoha případech stala nedobrovolnou daností. Samota plodí samotu. Dostáváme se do smyčky, kdy si lebedíme v bezpečí samoty, kterou však doprovází narůstající výskyt symptomů úzkosti a deprese. S prvními omezeními, kterým jsme byli v důsledku covidu vystaveni, jsme dostali infuzi samoty, která se postupně proměňuje v osamění, jež nám škodí. Nepřímým důsledkem koronaviru je tak posílení kultury individualismu, jsme každý sám za sebe, každý jsme ostrovem. Mnozí z nás navíc vstoupili do koronavirového martyria s již existující osamělostí, tedy s tak zvanou pre-osamělostí.

Zkoumejme své obavy
Osamělost bychom neměli brát na lehkou váhu. Americký psycholog Irvin Yalom se zmiňuje o tom, že důsledkem nezabývání se osamělostí je popírání izolace. Jedná se o psychologickou obranu, ve které člověk hledá vztahy, ale nedokáže je správně navázat a rozvinout. Jsou pro něho jen únikem z osamělosti, protože být sám by představovalo konfrontaci se sebou samým a svou existencí. Lidé, kteří izolaci popírají, mohou žít neautenticky, nejsou v kontaktu s druhými. Zacházejí s nimi jako s „nástroji“ nebo s „vybavením“. Ačkoli mezilidské setkání může izolaci zmírnit, nemůže ji odstranit. Cílem se tak nejen v psychoterapii stává řešení izolace přímo – člověk se musí spojit se svým strachem, osamělost si připustit a začít zkoumat své obavy z ní.

Člověk je tvor společenský
Film Jak na věc začíná citací, že žádný člověk není ostrov. Bohatý, svobodný, bezdětný a bezstarostný osmatřicetiletý Will (Hugh Grant) odpovídá, že je to „kravina“. Podle jeho názoru je ostrovem každý jedinec. V druhé dekádě jednadvacátého století žijeme v době ostrovů. Dříve jsme se museli na druhé více spoléhat, neměli jsme technologie, rozvážku jídla domů ani sociální sítě. Nyní si můžeme vytvořit svůj malý ostrovní ráj. Will se o sobě domníval, že je Ibiza. Místo, na němž se lidé mají dobře. Pak si uvědomil, že tomu tak není, že jím prosakuje osamělost. Naštěstí si jej oblíbil malý chlapec, díky kterému Will zažil blízkost, radost a štěstí.
Sobě i ostatním jsme se odcizili, ztajemnili, zahalili. Pod povrchem našeho vědomého života bublají neznámé prostory, které do značné míry definují či ovlivňují naše rozhodování a životní volby. Zážitek niternosti a blízkosti nám může tyto skryté prostory osvítit. S přituhující zimou i lidé, kteří byli skeptičtí k setkávání se v online prostředí, roztávají. Podvolují se imperativu: „Raději se potkat na obrazovce než vůbec!“
Znovu tak na nás promlouvá Aristoteles se svým zóon politikon, tedy společenským člověkem, který nemůže žít sám. Vánoce a Nový rok bývají časem zastavení, spočinutí, zamyšlením, revizí hodnot, skutečné blízkosti. Pokud se nám z jakéhokoliv důvodu blízkost nepodaří zažít, můžeme si prostor pro ni budovat během celého následujícího roku.

Samota a štěstí?
Protikladem k osamělosti může být „jedinost“ (oneliness), „pozitivní samota“, tedy být sám, ale cítit se spokojeně. I navzdory našemu nejlepšímu úsilí nyní zjišťujeme, že snaha o zintenzivnění sociálního spojení nenese plody podle našich představ, a tak je namístě prohloubit svůj pocit spokojenosti se sebou v samotě. Jak říkal Seneca: „Šťastný není ten, kdo připadá šťastný ostatním, ale ten, kdo tak připadá sám sobě.“ Štěstí má tedy podobně jako osamělost bytostně individuální podstatu. Pečujme tedy o sebe právě ve chvíli, kdy se cítíme osamělí.

Ubuntu
Umění nacházet vnitřní pramen štěstí v sobě je důležité. Nicméně stále platí, že rozkvétáme, když své potěšení, radosti, starosti a potíže sdílíme a jeden o druhého se opíráme. Na konci života si to uvědomil i hlavní hrdina filmu Útěk do divočiny: Štěstí je skutečné pouze v případě, že je sdílené. Zuluština (jazyk národa Zulu) má výraz „ubuntu“, který znamená: „Jsem, protože jsme.“ Buďme tedy. Vždy alespoň tak, jak to okolnosti dovolují.

Psáno pro Psychologii dnes