Mladou generaci zatěžují každodenní starosti, břemena minulých pokolení i celosvětové výzvy přesahující daleko do budoucnosti. Navíc jsme všichni plní vnitřních rozporů, s nimiž musíme pracovat. Důležitým krokem k úlevě může být vzájemné sdílení slabin a nezdarů.

Někdo se s vnitřními rozpory budí každé ráno. Pohlédnutí do vlastního rozbitého zrcadla nemusí být příjemné, ale je potřebné. K plnému uvědomění docházíme, když stojíme svým rozporům tváří v tvář, když se s vlastními selháními a chybami přátelíme. To je však náročný a vyčerpávající proces. Nejedná se navíc jen o rozpory vnitřní. Je tu i vnější svět. Na jedné straně v novinách čteme, že „žijeme v nejlepší době, jaká kdy byla“, na druhé straně „děti trpí, péče chybí, s covidem narostlo sebepoškozování i anorexie“ nebo „současní mladí mají málo obranných mechanismů proti stresu“. Takový zmatek a chaos nás zatěžuje. A když se k tomu přidá ještě koktejl hashtagů jako #covidovágenerace, #samiuprostředcizíchlidí nebo #informačnípřesycení, je naprosto pochopitelné, že si velká skupina lidí přestává vědět se životem rady.

Orientace na vrstevníky
V psychologických a psychiatrických ambulancích pak denně slýcháme o sebe- či samo-diagnostikování – sami si podle internetu určujeme, co všechno nám je. Zároveň klienti často říkají, že nedokážou zmapovat své emoce: „Co vlastně cítím? Co se ve mně děje? O tom nemám ani páru.“ Mladší generace se pak často obracejí pro radu na své vrstevníky – a opět zažívají rozpor. Vrstevníky respektují, chtějí se jim zalíbit, nechtějí vypadat trapně a slabě. A tak je pro ně těžké říct: „S tímhle si nevím rady.“ Kanadský lékař maďarského původu Gabor Maté tuto přílišnou orientaci na vrstevníky kritizuje, podle něj jen přispívá ke zmatku. Gabor připomíná, že dospívající dříve spatřovali vzory i více ve svých rodičích a učitelích, než je tomu nyní.

Nebezpečný perfekcionismus
Tlak, pod nímž mladí lidé žijí, je enormní. Vytváříme jej i my svými očekáváními, působí i společenské nastavení, kulturní normy a hodnoty. Děti a mladiství si tento tlak nezřídka zvnitřňují a běžně se stává, že jsou natolik perfekcionističtí, že například chtějí mít dobré známky za každou cenu. Rodiče si s tím pak nevědí rady, je to začarovaný kruh. „Jak mám své dítě podpořit? Dcera mě vůbec neslyší, když jí říkám, že je v pohodě, když má dvojky a trojku.“ Nebo: „Náš syn je na sebe tak přísný! Když někam vyrážíme jako rodina, musíme na něj čekat, protože si chce udělat úkoly hned, i když by si je mohl udělat, až se vrátíme.“

Možná se i my jako rodiče – vědomě i nevědomě – sami prezentujeme jako ti, kdo si vždycky věděli rady, přečkali každou strastiplnou situaci. Možná tomu tak skutečně bylo, ale možná nám také někdo pomohl, třeba bližní, náhoda nebo čas, který rány postupně zahojil a situaci uhladil. To, že se často vnímáme jako někdo, kdo musí všechno zvládnout sám a dokonale, pramení z našich zraňujících prožitků z minulosti, často z dětství. Autobiografická paměť bývá zkreslená a hlavním důsledkem takového zkreslení je, že si udržujeme negativní sebepojetí, například v tom, že na sebe klademe nerealistické nároky a tento postoj přenášíme na své děti.

Nebát se vlastních nezdarů
Z hlediska snížení nároků, uklidnění a úlevy – a zároveň zábavy – je zajímavý koncept FuckUp Nights, v jehož rámci lze prezentovat vlastní nezdary, odhalit, co se nám nepovedlo v práci a ve škole, ale i v osobním životě. Domnívám se, že by mohlo být příhodné dopřát si podobné FuckUp Nights či FuckUp rozhovory v rodinném kruhu nebo s bližními. Podělit se o to, co se nám nepodařilo, v čem jsme selhali, jaká jsme zažili zklamání, může být nejen úlevné, ale i sbližující. Pokud upřímně nahlédneme pod pokličku svých nezdarů, každý z nás něco objeví. Věřím, že budeme-li své slabiny sdílet, stmelí nás to nejen napříč generacemi, ale posílíme zdravé základy celé společnosti. Tíha už nebude nesnesitelná.

Psáno pro Psychologii dnes

Zdroje:
Maté, G. Držte si své děti. Praha: PeopleComm, 2019
Romano, M., Ma, R., Moscovitch, M., & Moscovitch, D. A. Autobiographical Memory Bias. In Clinical Handbook of Fear and Anxiety: Maintenance Processes and Treatment Mechanisms. (pp. 183–202). American Psychological Association, 2020