Poslední adventní svíčka dohořívá a přípravy na svátky pokoje, přátelství a vzájemného porozumění jdou do finiše. Pořizují se dárky, neodmyslitelná součást komerčních Vánoc. Ačkoli donekonečna omíláme, že Vánoce nejsou o dárcích, ale o tom, abychom se v kruhu blízkých zastavili a snad i přehodnotili své celoroční působení a chování, každoročně se necháváme zlákat do pasti „očekávání“. Až s věkem mnozí z nás zjišťují, že i dávaní a přijímání dárků má své zákonitosti a jejich porušení může mít neblahé následky. Tak například nelze slibovat něco, co nelze splnit. Manžel by asi neměl slibovat manželce norkový kožich, pokud se přitom musí zadlužit u některé z lichvářských půjčoven, které se maskují seriozní reklamou. Stejně tak by se nemělo slibovat nemocnému zázračné uzdravení, nechceme-li být za šarlatány. A nakonec, je také nerozum slibovat věčnou lásku, neboť takový slib je, stejně jako „protikorupční“ slib české vládní koalice, alespoň v našich dnešních podmínkách, nesplnitelný.



Předvánoční dáreček, který nám připravila vláda v podobě korupční kauzy „DrobilGate“, je vskutku vypečený. Nutno říci, že lepší timing snad ani nebyl možný. Obsahuje všechno: má překvapivý obsah, nekonečné interpretační použití, může fungovat jako puzzle či jako kriminální román, jako prskavka či nepovedené cukroví, a mnohé jiné. Nutno říci, že ti, kteří takovéto dárky oblibují, většinou chtějí své nejbližší především šokovat, nikoli potěšit. Všechny tyto parametry „DrobilGate“ splňuje, skoro se až nechce věřit, že nechtěně. Ale kromě toho, co již bylo popsáno, interpretováno, spekulováno a popřeno, zůstává otevřena jedna otázka: Kdopak dárek připravoval a kdopak ho zabalil?

Je vždy dobré si ve vánočný čas připomenout hodnoty, které by nám, žijícím v kulturním prostředí, jehož podstata se vyvinula na křesťanských základech, neměly být cizí. Zdá se ovšem, že je to jenom zbožné přání. Naplnění nedostatku hodnot, které bylo halasně deklamováno a slibováno před několika měsíci, kdy se roztočila, zpravidla jako každé čtyři roky, ruleta voleb coby největšího hazardu pro občany, zůstalo zatím nenaplněné. Mluvilo se o protikorupční strategii, na jejíž přijetí je nyní času dokonce celý rok, rozpočtové odpovědnosti, o šetření, omezování imunity atd. A výsledky? „Za půl roku nemůžete od nás očekávat zásadní změny“, chlácholil jeden s protagonistů koalice v otázkách Václava Moravce. Ale můžeme, dodávám já. Vzhledem k situaci v naši zemi možná dokonce i musíme.
Dáreček, který nám koalice připravila, jsme si rozbalili a zůstal trčet v krku jako vzpříčená kost z vánočního kapra. A že ho připravovali snad všichni, o tom není pochyb. Asi bychom všichni uvítali jiný prezent, například strategii pro zemi, kterou můžeme v duchu moderních zkratek označit jako 3P (poznání, pracovitost, pokora). Tuto strategii je potřebné přijmout jako celek, neboť je známe, že bez pokory se nedostaví poznání a bez pracovitosti nelze pokoru nalézt. To bychom pak ovšem nesměli mít představitelé, kteří až na některé výjimky vykazují naprostou nekvalifikovanost takovou strategii uvést v praxi, neboť nenaplňují ani jeden z jejích předpokladů, ba naopak. Předvádějí ukázkovou snahu, jak se vylhat ze situace, za kterou nesou jednoznačně politickou i lidskou odpovědnost. V podmínkách strategie 3P bychom již nemohli tolerovat ministry-mediální hvězdy, kteří ve své nepokorné nadutosti odmítají jakoukoli odpovědnost za svá pochybení a elementární neznalost procesů v resortu, jemuž velí. A nemuseli bychom se divit postupu vedoucího vlády, který evidentně není s to, ať již pro svou historickou nerozhodnost, taktizování a lavírování, přijmout jednoznačné a nezpochybnitelné stanovisko. Z dárečku se tak po zásluze vyklubal další „případ Čunek“, ovšem tentokrát již policie nemusí pořizovat důkazy. Ty leží na stole. Teď se bude hrát o to, jak morálně popravit korunního svědka. V této hře může sehrát významnou roli právě policie. Nepozbyla-li ještě zbytky pudu sebezáchovy, hrdosti a profesionální cti, potom může dokázat, že lze případy „politické korupce“ vyšetřit a dořešit. Pokud jí vláda do vyšetřování nebude házet vidle v podobě „ambiciózních státních zástupkyň“, podivných PR aktivit, a pokud bude policie sama postupovat v souladu se zákonem, existuje šance, že i koaliční vláda může dokázat, že je schopna nést odpovědnost a z pochybení umí vyvodit důsledky. Sice pro některé jedince nepříjemné, ale pro celou společnost blahodárné a poučné.

Předvánoční čas roku 2010 se možná bezděky stal časem překvapení a prozření. Nadobro jsme si museli uvědomit, že je konec iluzím, že někdy dorazí spasitel. Politické strany, byť nově a narychlo pochystané, nejsou spásou, nýbrž další nejistotou. Už bychom asi neměli věřit „falešným prorokům“. Každopádně bychom měli již přistupovat k veškerým dalším dárečkům s maximální ostražitostí. Jeden totiž nikdy neví, co se z nich vyklube.