Dnešní doba přeje změnám. Tento slogan je dnes nezřídka slýchán i v České republice. Leč znalci zdejších poměrů dobře vědí, že to u nás se změnami až tak horké není. Zatímco změny ve světě mají nezřídka revoluční charakter a stojí lidské zdraví ne-li životy, v Česku, zdá se, klima nesvědčí ani pokojné evoluci. Bouřlivější atmosféru lze nalézt v prostorách univerzit a vysokých škol, kde mají revoltu vůči establishmentu tak trochu v popisu práce. Zbytek společnosti, až na některé atomizované jednotky intelektuálního odporu, však nechává studentská revolta v zásadě v klidu a projev odporu se redukuje do podoby stejně tak jedovatých, jako anonymních poznámek v internetové diskusi. S kůží na trh? No to ne.

Ostatně, lidský odpor je tak trochu kapitola sama pro sebe. Seth Godin, autor knihy Nepostradatelní, uvádí, že příčinou našeho odporu vůči nesouhlasu nebo odvaze je existence bazální ganglie ještěřího mozku v mozku lidském. Náš ještěří mozek se v děloze vyvíjí jako první a může za to, že vybuchujeme, bojujeme, cítíme strach a chceme přežít. Je to kus živočicha, který máme v sobě všichni odpradávna. Tento minimozek ve tvaru mandle přebírá kontrolu vždy, když jde do tuhého nebo už delší dobu pociťujeme hlad.

Kromě ještěřího mozku ještě máme neokortex. Ten se vyvinul později. Zde sídlí velkorysost, řeč, sebeuvědomění, velké myšlenky, umění. Ačkoli je tato nejnovější a nejdůmyslnější část našeho mozku se svými pěti laloky i největší, ještěra v nás nevymaže. Ještěr chce pouze jíst a být v bezpečí. Má rád krevní mstu a je schopen se dojímat nad sebou samým. Okolí ho zajímá jen do té míry, že od něj očekává potvrzení domněnky, že je konečně v bezpečí. Vzhledem k tomu, že náš organismus hostí kromě jiného oba výše zmíněné mozky, potom si s jistým zjednodušením lze představit naši existenci jako permanentní svár mezi velkorysostí, kreativitou, intelektem reprezentované neokortexem na jedné straně a malostí, podlostí, leností reprezentované ještěřím mozkem na straně druhé.
Dlouhodobější trendy naznačují, že se v české společnosti ještěrům kromobyčejně daří. Tloustnou a ztrácejí zábrany. Jak jinak si vysvětlit vzestup a pád politické firmy VV, která nás nota bene díky televizním kamerám při jejím soudním přelíčení staví do role užaslých svědků? Je to tatáž skupina, které ještěři v nás naletěli na příslib protikorupčního džihádu. Jediný džihád, který se ovšem kdy v souvislosti s VV konal, byl řízený útok na veřejné finance, zbytky důvěry ve funkční politický systém a především justici jako garanta demokracie. Oč se dnes hraje, už dávno není budoucnost VV, ale otázka, zda neokortex zvítězí nad ještěřím mozkem, ze kterého se v mezičase stal v Česku pěkný macek.

Prorostlý ještěr se zabydlel v našich organizmech, tolerujeme skandály, milosti korupčnici a zlodějům, zrušení rozhodnutí akreditační komise, ohýbání zákona, existenci podivných individuí ve službách justice. Jediné, co po nás ještěr chce, je zůstat v klidu, smrádku a teploučku. Jakékoli pomyšlení na změnu ještěra znepokojuje. Okamžitě aktivuje svůj odpor. Čím je změna blíž, o to víc se snaží proti ní bojovat. On dobře ví, jak těžké je odejít ze zaměstnání, které nás nebaví, vzdát se projektu, který nikam nevede, nebo odejít ze vztahu, který již dávno vyhasnul. Ještěr je mistr na hledání důvodů pro zachování status quo. Když mu uvěříme, zaplatíme za to. Opustit ještěra znamená opustit „zajeté koleje“. Opustit ještěra ještě neznamená, že nám za to někdo zaplatí. Může se však – alespoň pro začátek – dostavit osvobozující pocit úlevy a hromada nové pozitivní energie. Změna k lepšímu se bez potlačení prorostlých ještěrů v nás neobejde. Nedělejme si iluze, svých ještěrů se zcela zbavit nedokážeme, můžeme je však zavřít do vlastního zoo. Důležité je, abychom přestali ještěrům naslouchat. Nemají pravdu, že nemá smysl protestovat. Nemají pravdu, že se každý má starat jen sám o sebe. Je třeba spolupracovat, pěstovat altruismus, podporovat talentované kolegy, být velkorysý a pomáhat všem, kteří o pomoc požádají.

Na konferenci na téma Národní zájmy, jeden z účastníků vyzdvihl kritické myšlení jako přednost české společnosti. Ráda bych sdílela jeho přesvědčení, jen se obávám, že se zde kritické myšlení stále zaměňuje za drzost a jízlivost. Kritického myšlení, tedy myšlení, které v sobě obsahuje sebereflexi, pokoru a ochotu naslouchat, je zde stále ještě jako šafránu. Drzosti a touhy zdecimovat druhého jízlivou a ještěří poznámkou naopak více než dost. Inu, ještěři mají v Česku stále ještě zlaté časy a jen tak se sami určitě nevyhubí. Na to jsou až příliš líní a prorostlí!