Vypadalo to, že to máme za sebou a můžeme si konečně vydechnout. Týdny politické kreativity, podpásových úderů, rozhořčených replik, chytrých a někdy i vtipných postřehů, rámující tradiční politickou soutěž, které se nám tentokrát dostalo s jistým předstihem, měly být minulostí. Opak se však ukázal pravdou. Minulost, která měla být za námi, nás zase jednou doběhla.



Místo konstruktivní diskuse nad možným půdorysem vlády se znovu stáváme svědky zdánlivě nevídaného úkazu. Vítězná strana za pravděpodobné asistence prezidenta republiky usiluje o popravu vlastního předsedy, ne-li sebe samotné, a to vše v přímém přenosu. Co si o tom máme myslet? A co si vůbec máme myslet o celých volbách, když už se těch sebereflexí nemůžeme nějak zbavit?

1. Volič není blbec
Původně mělo být všechno jinak, samozřejmě, ale voliči rozdali karty nečekaně prozíravě. Málo kdo mohl tušit, co všechno bude následovat. Jedno je však jisté: voliči svými hlasy evidentně řekli NE řadě nebezpečných populistů. Sama nesouhlasím s hodnocením, že politické kyvadlo se přitom vychýlilo nalevo. Spíše se zastavilo někde uprostřed v podobě podnikatelského projektu Ano.

2. Demokracie je slovo ohebné
Dávno víme, že ne každá strana, která se zaštiťuje demokratickým obalem, je vskutku demokratická resp. ne každý chápe demokracii stejně. Demokracie se na rozdíl od řady podnikatelských projektů musí odpracovat. Není to technokracie, ani management jednoho nebo dvou lidí ve straně, kteří rozhodují o jejím osudu. K demokracii patří i zdlouhavé diskuse o podstatě programu, na jejichž konci je řešení, s nimiž ne všichni se musí ztotožnit. Všichni však tento proces respektují a v podstatě i mají rádi. V tom se demokracie liší od mechanického schůzování.

3. Není důležité vyhrát, ale účastnit se
Mám za to, že strany vstupují do voleb, aby se dostaly do parlamentu a tam plnily své programové sliby voličům. V případě, že se tomu tak nestane a strana neuspěje, vedení by mělo dát k dispozici své funkce. To je dobrá praxe. Ne však u nás. Pokud ČSSD měla cíl 30% a na tento cíl bylo vázáno na setrvání vedení, tak se to tak mělo nejen deklarovat, ale posléze i naplnit. To platí pro celé vedení, nejen možná nepohodlného pro předsedu. Myslím, že jediná strana, kde vedení dalo k dispozici své pozice, je ODS, o jiných nevím.

4. Vítězové voleb
Komentátoři zahraničních medií tvrdí, že vítězem je hnutí Ano. Je to však takový Danajský dar. ANO sice – zejména ve srovnání s ČSSD - působí nyní jako dobře motivovaný subjekt s vůlí uspět, otázkou však je, dokdy? Hnutí bez vnitřních demokratických procesů je riziko nejenom pro případné řízení státu, ale také pro sebe sama. Za skutečného vítěze voleb proto považuji KDU-ČSL, která se dostala do parlamentu jako strana, která prošla vnitřní katarzí, zbavila se temné minulosti, je otevřená, jednotná, komunikativní a demokratická. Možná by měla poskytnout školení ostatním stranám, jak na to.

5. Permanentní nejistota je naší jistotou
Minimálně od roku 1998, kdy jsme zjistili, že v zájmu udržení se u moci je všechno možné, žijeme v permanentní nejistotě. Naučili jsme se to zvládat celkem dobře, ba dokonce mnozí z nás již ztratili iluze, že bychom snad i my mohli mít někdy stabilní vládu s převážně slušnými politiky, kteří by korigovali ty jiné, v literatuře již známé jako „zlojedy“. I víkendové volby ukázaly, že vlastně nejistota je vlastně naší „jistotou“ a že naděje musí být permanentně zklamávána, neboť jinak by nemohla zůstat nadějí, řečeno slovy německého filozofa Ensta Bloche. Nutno však dodat, že tento mentální tělocvik je dlouhodobě vyčerpávající.

A co říci závěrem? Letošní předčasné volby byly zajímavým kláním a nebýt intervence prezidenta republiky byl by na místně i určitým optimismus. Díky bezprostřednímu povolebnímu vývoji se však nelze zbavit nepříjemné pachuti z vyhlídky na další balancování na hraně ústavnosti, na které si snad nebudeme muset trvale zvyknout. Právě pro tuto pachuť tak bude úkolem všech parlamentních stran a zejména jejich členů kromě agendy, která se na ně sesype, nutnost velice dobře se seznámit s Jednacím řádem sněmovny a s Ústavou. To jsou totiž dva dokumenty, které v dalších obdobích budou klíčové pro započetí cesty ke skutečné demokracii, která bude nelehká, ale také zajímavá a napínavá.

Psáno pro ihned/názory