Moje dcera je maturantem. Narodila se v květnu v roce 1990, je tzv. dítětem revoluce. Podobně jako „husákovy děti“, i tato generace v sobě má DNA doby. A na rozdíl od zmíněné generace, snad budou i trochu rády, že se narodily právě tehdy, když se zásadním způsobem měnily soudobé dějiny Evropy. I Česko letos.zdá se, maturuje. Několik zkoušek má za sebou, zda byly složené úspěšně, ukáže jenom čas.

Moje dcera je mladý člověk, bude zanedlouho skládat zkoušku dospělosti, jak se maturitě říká. Dělá chyby, je netrpělivá, neposedná, ale na druhé straně má obrovský potenciál pro rozvoj mnoha talentů, které nesporně má. Má nepřeberné možnosti, při volbě životní cesty, jenom potřebuje pomoc v orientaci, radu, trpělivost … jako každý mladý organizmus na začátku své cesty. Připomíná mi Česko. Na rozdíl od Česka má ale moje dcera výhodu. Má pečujícího rodiče, který to s ní myslí dobře, a chce, aby uspěla v nelehké disciplíně – žít jako slušný člověk a být šťastným. A co Česko? Myslíme to s ním také dobře?

Cynické dospívání
Říká se, že cynismus je skrytým strachem. V průběhu posledních 20 let byla tato země vystavena mnoha zkouškám. Při jejich plnění jsme cynicky přehlížely důsledky, které nám naše nezkušenost kladla do cesty. Měli jsme zde kupónovou privatizaci – prognostický experiment, jak zprivatizovat veřejný majetek, institucionalizované rozkrádání státního majetku, vymakanou techniku, která si pod názvem „tunelování“ dokonce našla cestu do učebnic politologie a makroekonomie zahraničních univerzit. Pak jsme měli několik politických skandálů, které mají také svá specifická označení – tzv. Sarajevo je z nich nejvýraznější. Ačkoli krev zde netekla, lze říci, že tato událost ukončila období euforického a pozitivní energií nabitého polistopadového období. Nastala éra vzájemného tolerování všeho – dobrého ale především špatného – období koaliční smlouvy, která je ve své podstatě platná dodnes. Česká republika měla všechny možnosti, nicméně neměla, a dosud nemá manýry. A stejně jako mladý člověk, který potřebuje vedení a řád, i Česká republika ho potřebovala. Bohužel právě toto neměla, a dosud nemá. Zřejmě se tehdy zapomnělo, že kvalitní instituce – soudy, úřady, bezpečnostní složky – tedy řád, jsou podmínkou rámce, které organizmus potřebuje ke kvalitnímu vývoji. Trh to vyřeší, znělo motto doby. A pak nastalo období blbé nálady, které ve svých variantách přetrvává dodnes. S výrostkem, který má skládat maturitu, nejsme spokojeni. Bodejť bychom byli. Každý mladý spratek, který se neumí chovat a myslí si, že může a umí všechno, dříve nebo později narazí. Někteří se z toho poučí, někteří sklouznou ještě hlouběji do arogantního přesvědčení, že na ně se obecná pravidla nevztahují. Jak by mohla. Rodiče mu to přeci dovolí, když bude nejhůře, tak ho z maléru vysekají. Tuším, že i Česko se domnívá, že bude vysekáno z každého maléru. Ale kým?

Místo orientace Orient
Když mladí lidé nemají orientaci, vizi svého dalšího života a jejich rodiče jsou přespříliš tolerantní a nevšímaví, nemusí to s nimi dobře skončit. I země jako Česko lze přirovnat k mladému organizmu, který ztratil orientaci a bezcílně se plácá dějinami. Mladí často velice dobře vědí, co nechtějí, hůře to je se stanovením toho, co vlastně chtějí. Stejně to je s touto zemí. Víme, že nechceme, aby se představitelé této země chovali jako arogantní parta nenasytných spratků, kterým chybí vychování, takt, cit pro míru a únosnost, pokora. Nechceme, aby se vrcholní představitelé země scházeli s kdejakými obskurními jedinci na letní dovolené, dohadovali bůhvíco za našimi zády, nebo aby se účastnili pochybných porno-radovánek na chalupě jiného představitele jiné země. Nechceme, aby šéfovi Nejvyššího kontrolního úřadu nebyly jasné základní principy zneužívání veřejných zdrojů. Nechceme, aby se úředníci nechali uplácet. Nechceme, aby právo bylo vykládáno, jako zbytečná snůška pravidel, které beztak není potřebné dodržovat. Nechceme, aby do veřejného života vstupovali podvodníci s podvodně získanými tituly na podvodných vysokých školách vedených pochybnými figurami se schopností se vylhat ze všeho. Nechceme, aby se čelní představitelé sprostě, nevzdělaně a hulvátsky hádali o věcech veřejných, kterým, bohužel, beztak nerozumějí. Nechceme, aby základním pracovním nástrojem vyšetřovatelů korupčních a jiných závažných trestních činů byly zbabělost a úplatnost, nechceme, aby státní zástupci a soudci byli pohunky nomenklatury a ohýbali zákony až k prasknutí. Nechceme, aby se drancovaly veřejné rozpočty v zájmu předražených a zkorumpovaných zakázek, nechceme, aby politické strany byly na výplatní listině společnosti, která je majoritně vlastněná státem a dosazuje poslušné jednotlivce do čelných funkcí. Nechceme, aby v důsledku nekompetentní a nekoordinované zahraniční politiky reputace země klesla pod pomyslnou hranici únosnosti. Nechceme, aby diplomatické vyjednávání nahradila arogance a velikášství. Nechceme, abychom svými nepromyšlenými a sebestřednými postoji ještě více naštvali naše kolegy v zahraničí… výčet by mohl pokračovat. Ale co vlastně Česko chce?

Místo vize vizualizace
Není důležité, co říkáš, hlavně, že tě je vidět. To je v současnosti zřejmě trendem nejenom u nižších věkových kategorií. Když slyším, jak se baví náctiletí, připomíná mi to televizní diskuse, kdy nakonec i moderátor rezignuje. Důležité je protivníka udolat svojí mluvou nebo ukřičet, bez ohledu na diskutované téma, pokud nějaké zbylo. Profesor ústavního práva Vojtěch Cepl v předmluvě k Robertovým pravidlům jednacího řádu říká, že v každém společenství je potřebné hledat ve společné debatě věcné řešení problémů, se kterým se kmen setkává. Každá debata má svá pravidla, v nichž jde o nalezení obecné vůle nebo věcného řešení. Současné televizní diskuse považuje za příklady záporné diskusní etiky, která je nejlepší cestou k blbé náladě. „Místo toho, aby byly vzorem správné a férové debaty, vychovávají diváky k něčemu, co je jejím pravým opakem.“ Smutné je, že jsme si přestali naslouchat i v běžném životě. Porady ve firmách jsou často přehlídkou promarněného času, kdy se aktéři nejsou schopni domluvit na ničem, neb si nenaslouchají, diskuse nemá řád. Přičemž by stačilo se naučit neodbočovat od diskutované teze, vyhýbat se osobním argumentům ve věcných sporech, být stručný a věcný, dodržovat pořádek a pořadí argumentace a naslouchat protistraně. Tyto postupy patří ke všeobecnému vzdělání a jsou součástí kultury v demokratických společnostech, píše dál Vojtěch Cepl. A čím by byl odlišný výběr eurokomisaře, kdyby aktéři vyjednávání respektovali Robertova pravidla? Snad tím, že by to nebyla další trapná taškařice nedospělých výrostků. Ačkoli tento další projev neschopnosti se domluvit na tom, co je dobré a prospěšné pro zemi, byl až na konci podivného ratifikačního procesu mezinárodní smlouvy, který podal další důkaz o české i mezinárodně-politické nedospělosti.

Země, kde zítřek, zdá se, neexistuje
Jistě, je toho hodně, co je špatně. A ačkoli v současnosti je slyšet pouze to špatné a dokonce z plakátu v tramvaji a metru „osobnosti“ nenechají nitku suchou na kritice demokracie, je i hodně pozitivních věcí, za které se Česko nemusí stydět. Proč se autoři neptají, na to, co Česko dosáhlo? Stejně jako ten mladý člověk bez orientace, i Česko potřebuje pomoc. Neustálou kritikou sice upozorníme na stav současný a minulý, ale již neřešíme budoucnost, kterou, na rozdíl od minulosti a současnosti, lze měnit a vytvářet. Snad ani těm dnešním „revolučním dětem“ nemůže být lhostejné, v jaké zemi budou mít rodiny a vychovávat své děti. V čem je Česko výjimečné, nebo lepší? Nebo v čem chce být mladé Česko výjimečné? Na čem může stavět? To je otázkou pro nejeden diskusní pořad, vědeckou nebo diplomovou práci, ale i esej nebo kvalitativní výzkum. Možná, že je na čase si položit tyto otázky a začít pilně pracovat na odpovědích. Důslednost a vytrvalost ovšem není silnou stránkou Česka. Jinak tomu je ve Švédsku, v zemi, která v současnosti předsedá EU. S ochranou klimatu a obecně životného prostředí to myslí vážně. V budoucnu budou mít potraviny ve Švédsku na obalech uvedené, jak jejich výroba zatěžuje klima. Například 1 kg ovesných vloček vyprodukuje 0,8 kg CO2. Švédští experti na ochranu klimatu odhadují, že 20 až 30% všech škodlivin v EU jdou na konto výroby a dopravy potravin. Chtějí radikálně omezit výrobu těch potravin, které nejvíce zatěžují životné prostředí a zjistili, že ty potraviny, jejíž výroba je šetrná, jsou i zdravé. Další příklad je z Bahrajnu. Princ Salman bin Hamas al-Khalifa z Bahrajnu vyzval k „vizi 2030“. Snaha o definici příštích kompetencí, nebo chcete-li vizí, je v případě Bahrajnu vyvoláno zmenšujícími se zásobami ropy (odhady říkají, že na pouhých 25 let). Princ chce z ropného státu vytvořit moderní tržní ekonomiku, která se bude specializovat na poskytování finančních služeb pro celý región.

A co bude dělat Česko? Snad by stálo za to pouvažovat o tom, co jsou silné stránky maturujícího studenta, aby si vybral vhodnou školu nebo zaměstnání. Neboť pokud není cíl, není možné ani zjistit, zda projekt byl úspěšný nebo nikoli. Pokud nevíme, kam jdeme, nikdy se nedovíme, že jsme někam dorazili. Není na čase znovu Česku pomoci? Jednou jsme to již zvládli, když země byla vyčerpaná, stará. Nyní je to země mladá, bohužel bez orientace, nevychovaná, plná zmatků, neukotvených názorů, nevyzrálých myšlenek, ale s velikým potenciálem a možnostmi. Je přeci škoda ji nechat jenom tak, na pospas těm, kteří s ní neumějí zacházet. Nastal čas uvažovat, co dělat po maturitě.