Obliba tajemna, horroru, hrůzostrašných příběhů, nevysvětlitelných úkazů i úchylných potvor je v kurzu. S nadšením sledujeme kriminální příběhy, kdy vrah důmyslně, leckdy sadisticky, vraždí svojí oběť, abychom se, nejpozději za 90 minut, dožili i uspokojivého řešení – sadista je polapen a oběti si lížou rány. Poslední dobou jsou znovu v oblibě velice specifické kreatury – upíři.

Tyto „obojživelníci“ oscilující mezi životem a smrti kdesi na jejich rozhraní, si našli cestu i k novodobému adolescentnímu čtenáři a divákovi. A tak jak se všechno mění, mění se i ikonografie těchto kreatur. Už to není Nosferatu, odpudivý vetchý stařík s dlouhými pazoury a vyzáblým obličejem, který s největší oblibou vysával mladé spící slečny a uléhal do rakve ještě před prvním zakokrhání kohouta, aby se při prvním doteku slunce nevypařil.

Archaická monstra bylo možné paralyzovat několika stroužky česneku. I upíři, jak ostatně všechno, se časem vyvinuli. Postupně nabrali podobu vzpurného jedince, který se nechce smířit se svým osudem a který si již nelibuje v libovolném vysátí libovolného jedince, který je právě po ruce. Bojují proti svému osudu – tedy proti sobě. Vstoupili tak do věku akčních hrdinů, kdy barevný jedinec popírá svoji nekompatibilitu s většinovou společností a bojuje proti zlu, které je zosobněno skupinou vcelku protivných krvežíznivých bestií ze stejného gangu. S těmito bestiemi si však již nelze tak snadno poradit. Česnek ani rané slunečné paprsky nezabíraly a dřevěný kůl dávno není cool. Novodobý upír je úplně jiný. Vypadá jako obyčejný smrtelník, má mimořádné schopnosti a je, jako v každém kýčovém příběhu, bytost, která se chce zalíbit; vyskytuje se v slušivém obleku, vzdělaný, na denním světle jakoby „svítí“. Nelze ho jen tak zlikvidovat, má ochránce, protektory. Ovšem pozor, svoji pravou podstatu neztratili – vysává krev ze živých organizmů.

Když fikce se stane realitou

Nejde ale jen o příběh, jde o skutečnost. Upíři jsou reální a jsou mezi námi. Při troše úsilí jsme schopni je i identifikovat, ovšem nejsme schopni proti nim bojovat. Přisátí na veřejné rozpočty, vysávají mízu ze společnosti, která, pokud nenalezne efektivní lék proti té havěti, brzy zemře. Boj proti novodobým upírům je obzvlášť těžký, neboť nevíme, kdo se v jakém stádiu infekce nachází. Nástroje, které máme, nejsou účinné. Dřevěný kolík, česnek a kříž je jim ke smíchu. Kdysi bylo možné vcelku jednoduše kousnutí identifikovat. Dvě stopy na krku. Dnes je identifikace obtížná, nesaje se jenom krkem, ale všemi končetinami. Saje se pomalu, aby byl organizmus schopen vyprodukovat další životodárnou tekutinu a aby postupné umírání bylo prodlouženo co možno nejdéle. Stejně tak perverzní, jako efektivní.

Obzvlášť zvrácené je přitom tvrzení, že se toto organizované pouštění žilou děje v zájmu záchrany organizmu. A jelikož upíři neumírají a naopak se rychle regenerují, musíme být na pozoru. Jejich techniky slibů jsou propracované. Slibují vždy něco lepšího, nejlépe v našem zájmu. Slabší jedinci podlehnou, uvěří. Nenechme se plést, staré obličeje nemohou sdělovat nové obsahy, třebaže na světle svítí a mají nové obleky. Obsahy a úmysly zůstávají stejné. Upíři nemohou popřít svoji pravou podstatu – vysávat musí, neumí jinak. Máme jenom jednu možnost, buď je zničíme my, nebo oni zničí nás.

Pro boj proti upírům musíme umět rozpoznávat. Identifikovat i ty, kteří mění svou podobu a snaží se ukrýt v nových skupinách, nebo ty, kteří se snaží najít ochranu ve velikém společenství, zaniknout v mase. Nenechme se paralyzovat jejich počtem. Je jich vskutku hodně, všude kolem nás. A není ani pravda, že zastaralé nástroje nejsou účinné. Je nutné je jenom dobře umět používat a nemít strach. A pak se uvidí, kdo se při prvním zakokrhání kohouta promění v kouř.

Paralýza vede k apatii a k domnění, že je všechno ztraceno. A je? Snad ne!