Evropská centrální banka (ECB) se rozhodla s platností od 13. dubna zvýšit své základní úrokové sazby na 1,25%. Začíná tím klasický cyklus, který bude velice pravděpodobně ještě tento rok pokračovat nad 1,5%. Nehledě na to, jak tato změna ovlivní méně konkurenceschopné státy eurozóny, pánové z ECB bojují za dané situaci proti špatnému nepříteli.

V době rostoucích cen energií a potravin se ECB pokouší řešit problém, který v podstatě neexistuje. V kontextu škrtů, mzdových omezení a všeobecných úspor inflace ve výši 2,6% nemá pražádný potenciál vyvolat inflační spirálu. Zvýšení úrokových sazeb pouze uměle potlačí stoupající ceny komodit a více než svou marginální hodnotou (dosud 0,25%) zvýší cenu peněz v reálné ekonomice a s ní i míru investic a spotřeby v eurozóně a zemích v jejím okolí, které nedisponují dostatečně nezávislými ekonomikami a centrálními bankami (včetně České národní banky i Bank of England).

Cokoli si pak myslíme o vhodnosti dvouprocentního inflačního cíle, současné a budoucí zvýšení úrokových sazeb dále posílí společnou měnu, ačkoli je v zájmu prakticky všech jejích členů, aby zůstala střednědobě slabší, především v kontextu neortodoxních politik amerických a čínských měnových autorit.

Tak proč to dělají?

Prvním důvodem je nesourodost evropského hospodářského cyklu a větší vliv velkých hráčů. Kdyby ECB byla Bundesbankou a reagovala na stav německé ekonomiky, úrokové sazby by zvýšila už dříve v tomto roce. A nejspíš by za krize ani neklesly tak nízko. Bylo by to tak v pořádku. Jenomže ECB není Bundesbanka a musí brát v potaz hospodářské cykly v celé eurozóně. Ekonomický růst je v posledních kvartálech daleko od návratu k normálu, zvlášť když se vyrojily pochyby o dlouhodobé perspektivě růstu kvůli nestabilním dluhopisovým trhům a stoupajícím cenám komodit. V současné struktuře Eurozóny jsou stejné sazby pro všechny (one-size-fits-all policy) škodlivé především pro její slabé členy. Ještě škodlivější je však prosazovat sazbu, která vyhovuje jenom pár vyvoleným (zjednodušeně řečeno one-size-fits-Germany policy). Tím, že ECB právě teď zvyšuje úrokové sazby, prosazuje spíše to druhé.

Druhým důvodem, proč se běžně uchylujeme k vyšším sazbám, je strach z přehřívání ekonomiky. ECB se vskutku obává, že peníze budou příliš levné a ekonomičtí hráči budou v zápalu hry vytvářet větší či menší bubliny. S růstem 0,3% v obou posledních kvartálech 2010 a předpovídaným růstem 1,7% na rok 2011 i 2012 (!) je však přehřátí ekonomiky spíše zbožným přáním než hrozbou. Pokud na jihu Evropy opravdu začnou státy bankrotovat, či restrukturalizovat své suverénní dluhy a vyjednávat o jejich očesání, pak zvýšení sazeb rovněž ničemu nepomůže. Naopak zvýší prostředky nutné k refinancování a uspíší už tak bezprostřední restrukturalizace. V žádném případě pak vyšší úrokové sazby nebudou motivovat země, aby si půjčovaly méně (tak by tomu bylo jen v době ekonomického klidu). K tomu je třeba připočíst i idealistickou premisu, že v době choulostivého růstu by “praskání” bublin nemělo být úkolem centrálních bankéřu, nýbrž regulátorů a zodpovědných investičních bank. V opačném případě by totiž byl ohrožen růst celé reálné ekonomiky, nejenom nebezpečně nafouknutých sektorů.

Třetím důvodem může být symbolika. Někteří ekonomové a obchodníci už dlouho prahnou po momentu, kdy prohlásíme krizi za skončenou. Lepší rétorickou tečku si vzhledem k inflačnímu charakteru krize ani nemůžeme přát. Rozhodnutí zvýšit sazby tak můžeme brát symbolicky spíš než ekonomicky či monetárně. Posílání optimistických zpráv vskutku není špatná strategie. Kdo ale dokáže říct, jak na takovou zprávu trhy zareagují. I pramalá ukázka slabosti (např. současná politická krize při správě Řeckého dluhu) má potenciál vážně dezinterpretovat poselství rady mudrců z ECB.

V neposlední řadě by to pak mohl být zajímavý pokus znovu posílit pošramocenou nezávislost ECB nebo se vyhnout jejímu zhoršení. Poté, co v květnu 2010 ECB během pár dnů otočila a rozhodla se akceptovat v podobě záruk Řecké dluhopisy s jakýmkoli hodnocením (tedy i spekulativní odpad), je to ale drahé dohánění krátkodobě nedosažitelného a za současného stavu nedůležitého cíle. Jestliže ECB úrokové sazby brzy dále nezvýší, symbolika tohoto kroku nebude mít pražádný význam. Jestliže pak sazby dále zvýší, bude to málo muziky za příliš mnoho peněz. Vize budoucí důvěryhodnosti je krásná věc, ale v jakékoli krizi jsme v dlouhodobém horizontu stále všichni mrtví.

Ztracené desetiletí

Ani jeden z výše uvedených důvodů nemá dostatečnou legitimitu, aby v době vládních úspor a špatných vyhlídek do budoucna docházelo k boji s inflací, jestliže jen před pár měsíci překročila svůj dlouhodobý cíl. Inflace není ďábel, proti kterému musíme bojovat za každých okolností. Dvouprocentní inflační cíl ECB není a nikdy nebyl žádné neporušitelné dogma. Na druhou stranu přidusit zásobu peněz takto brzy po největší poválečné krizi, v době, kdy se mnoho evropských ekonomik potýká s vážnými problémy konkurenceschopnosti, kdy nezaměstnanost neklesá a kdy hrozí imploze domácí poptávky, zavání přinejmenším špatně užitou ideologií a ohrozí evropskou i českou ekonomiku.

S trochou neštěstí pak budeme o 13. dubnu 2011 mluvit jako o počátku konce protikrizové politiky ze stran měnových autorit, která spolu s mnoha nepotřebnými škrty, započne i ztracené desetiletí pro celou evropskou ekonomiku. Pro Řecko a snad i Portugalsko už takové desetiletí nenávratně začalo. Otázkou je, kdo se přidá a z jakých ekonomických důvodů to bude.