Řekové žili za cizí, na sekeru, nad poměry a zaslouží si trpět, či přinejmenším jít na hanbu. Jižani jsou všichni flákači a lenoši. Pořád samý mañana, domani, siesta, fiesta. Řekové zvlášť, protože jsou otylí, celý den dokážou jen sedět, jíst jehněčí a pít uzo. Pozn.: Titulek příspěvku je bez laskavého svolení převzat z jednoho českého bulvárního deníku.

Řekové jsou opravdu pátý nejobéznější z vyspělých národů, jedí zdaleka nejvíc jehněčího v Evropě a na uzo mají světový monopol. Jak se má ale měřit lenost? Objektivní podklad pro tuto část lidové moudrosti o Řecích je vskutku těžké najít. Neexistuje totiž jasný socio-ekonomický indikátor, který by lenost zachycoval ve své celistvosti.

Nejpilnější národ Evropy

Produktivita práce je na první pohled dobrý ukazatel pilnosti, zahrnuje však a odráží podíl kapitálu. To ji výrazně diskvalifikuje, neb pilná práce při výrobě motyky v Burundi vykáže notně menší produktivitu než stejně pilná práce při výrobě švýcarských hodinek.

Kdo je líný nepracuje, kdo je pilný pracuje. Počet skutečně odpracovaných hodin (přestávky se do ní nepočítají) se tedy zdá být dobrým indikátorem. Je přinejmenším nejlepším z těch špatných. Špatný proto, že v něm nelze kvantifikovat fenomén, jež by neortodoxní ekonom nazval “koeficient pracovní zahálky” a pilný Evropan “flákání se v pracovní době”. Jestliže počet odpracovaných hodin vezmeme za dobrý indikátor pilnosti, pak jsou ovšem Řekové nejpilnějším vyspělým národem na světě po Jižní Koreji!

Má-li běžný pracovní den osm hodin, každý aktivní Řek pracuje ročně o celé tři pracovní týdny déle než Češi (kteří jsou už tak na špici) a o neuvěřitelné 3,9 pracovního měsíce déle než Němci! V praxi to samozřejmě nevypadá tak, že Řekové pracují za své pověstné třinácté a čtrnácté platy i patnáctý měsíc v roce, nýbrž že v průměru každý den pracují o dvě hodiny a dvacet minut déle než Němci (tedy národ, který máme opět lidovou moudrostí spojený s pilností a pracovitostí).1

Kde berou ti flákači čas a peníze?

Je rovněž obecně známo, že spousta Řeků přece nepracuje vůbec. Buď jsou závislí na státní podpoře – aby mohli posedávat a celý den jíst a pít – nebo jsou od nekřesťanských Kristových let v důchodu – aby mohli mlčky pozorovat dívky na ulici a počítat přitom modlitby na uzlech vlněného růžence. Na všechno si samozřejmě půjčují, protože z vlastní kapsy na to nemají.

Skutečnost je však úplně jiná. Průměrný Řek totiž odchází do penze o 2,5 měsíce později než průměrný Čech. Němci a Němky se v průměru sice do důchodu odebírají 6 měsíců po Řecích, řečtí muži nad těmi německými ale vítězí o měsíc (dámy jim to kazí).2

K tomu můžeme připočíst, kolik toho Němci i Řekové za svůj život napracovali a zde údajní lenoši vítězí přímo neuvěřitelně. Němečtí muži i ženy by totiž museli pracovat dalších téměř čtrnáct let (!), aby dohnali čas, který Řekové strávili v práci za celý život. Ekvivalentně, kdyby si Řekové užívali tolika volného času během aktivního života jako Němci, odpracované hodiny by odpovídaly odchodu do důchodu v 75 letech. O tom se členům Bezděkovy komise nezdá ani v nejdivočejších snech.

Jako třešničku na dortu poznamenejme, že Řecko na sociálních dávkách a důchodech utratí o šest procent domácího produktu méně než Německo toho svého a do roku 2005 utrácelo méně než chudší Česko.3

Populismus

Za současnou krizí nestojí lenost, nýbrž populismus a neschopnost předešlých, pravicových i levicových vlád čelit těžké situaci. Andreas Papandreu, otec současného premiéra, stál na počátku současných řeckých problémů. Vynalezl geniální strategii utváření vlastního voličstva skrz expanzi státního sektoru za veřejné peníze. Daně však nezvýšil a řecký dluh začal pomalu a jistě expandovat. Zrušit podobný moloch je totiž politicky sebevražedné, ba nemožné. Takováto strategie je však volebním podvodem, nikoli výsledkem lenosti či neschopnosti řeckých občanů.

Jorgos Papandreu, syn autora volebního vynálezu zkázy, se teď ve své snaze o zničení řeckého Leviatana potýká s těžkostmi, které rovněž nemají nic společného s leností. Jsou logickým vyústěním společenské beznaděje státních zaměstnanců, kteří mají být z měsíce na měsíc propuštěni do ekonomiky, která perverzně závisí právě na státním sektoru a kde pokus o integraci do špatně vyvinuté soukromé ekonomiky provází neúměrnou nejistotu, riziko nezaměstnanosti a výrazné snížení životních podmínek.

Problémy Řecka jsou strukturálního charakteru: politické dobývání renty, nestandardní a nejednoznačné ekonomické instituce, korupce, nízká míra výběru daní, šedá ekonomika... Nic z toho ale nesouvisí s řeckou leností, neschopností či neochotou pracovat. Tvrdit opak je středoevropský, západoevropský či anglosaský alibismus.

Hedonismus

Abych do soudku přidal pár stereotypů: dojem lenosti, který o Řecích můžeme mít, pochází spíš ze skutečnosti, že Řekové ve svém volné čase sedí venku, nikoli uvnitř jako většina středo-evropských nebo severských národů. Rovněž jsou společenštější a tvoří tedy častěji skupiny. Jsou tak mnohem lépe vidět a slyšet ve chvílích svého sladkého a hlučného nicnedělání, což nás, pilné Evropany, přirozeně dráždí.

O této stereotypní životní filosofii, jež se vzepřela puritánskému "individuálnímu merkantilismu" a která si cení kvality života nad hromaděním, pak pěkně vypráví anekdota, kterou jste už nejspíš slyšeli, ale neuškodí si ji zopakovat a tím i její nepříliš hlubokou filosofii. Potvrzuje sice tezi o řecké lenosti, ale má mnohem větší přidanou hodnotu.

V hordě sítí na staré rybářské lodi leží Řek. Pospává a tluče špačky. Jde kolem Němec, nedá mu to a zeptá se: “Rybáři, jak dlouho denně pracuješ?”
– “Jen kolik je třeba.”
– “A kolik je třeba?”
– “Tři, čtyři hodiny.”
– “A ryb nalovíš dost?”
– “Jen kolik je třeba.”
– “Víš, rybáři, kdybys pracoval dvanáct hodin, ulovil bys třikrát víc ryb. Kdybys je pak prodal, za utržené peníze by sis mohl najmout výpomoc.”
– “A co s ní?”
– “Inu, další ruka k dílu by ti pomohla nalovit víc ryb. Víc ryb znamená víc peněz. Za chvíli by sis mohl koupit druhou loď.”
– “Co s druhou lodí?”
– “Ulovil bys přece ještě mnohem víc ryb, ty bys pak prodal, najal by sis další rybáře, koupil by sis další loď, vydělal ještě víc peněz, nakonec by se z tebe stal ředitel rybářské firmy!”
– “A co z toho?”
– “Celý den bys mohl pospávat a tlouct špačky.”
– “Kdybyste nepřišel a neptal se mě na blbosti, tak bych to právě teď dělal.”

Poznámka pro diskutující: Příspěvěk není o příčinách řecké krize, které by vydaly na desítky svazků, nýbrž o domnělém vlivu lenosti a zahálení.