Jestliže půjde euro ke dnu, půjde s ním i celá Evropská unie. Mluví o tom všichni a mají pravdu. Současná krize je však paradoxně důvodem, proč se euro ještě dlouho udrží. A s ním i Evropská unie.

Na konci května prohlásila řecká eurokomisařka Maria Damanaki (v komisi má na starosti rybolov a jiné námořní záležitosti), že odchod z eurozóny je nyní na stole. Spolu s jednou nedoloženou větou v německém Spiegelu to vyvolalo vlnu spekulací a ještě větší volatilitu na devizových a dluhopisových trzích.

Dokonce i neoliberální čeští ekonomové už přes rok vytrvale opakují, že zadlužené státy vyřeší všechny problémy světa devalvací své měny a z dluhu se vyexportují. A protože v eurozóně je devalvace nemožná, odejít se zdá být legitimním řešením.

Rád věřím, že někteří lidé to myslí vážně. A jsem přesvědčen, že si to spousta lidí přeje. Odchod z eurozóny či její rozpad je ale zdaleka nejhorším řešením ze všech. Je rovněž nejhorším řešením pro všechny, včetně České republiky a zbytku světa. Přesto se o jeho následcích v českých médiích prakticky nemluví.

Další problém místo řešení

Konec eurozóny by dokonce ani nebyl řešením, jen další problémem. Ne snad kvůli lidové lásce k euru, ale kvůli dopadům na opouštějící i opuštěné. Odstoupení od eura by se pro zemi s dluhovými problémy rovnalo amputaci unavené nohy před výstupem na vrchol. Puchýře by už nebolely, ale s jednou nohou se nedá chodit.

V první řadě by dluhovou situaci problematických zemí odchod zhoršil. Vezměme si stále opakovaný příklad Řecka. Řecké státní dluhopisy jsou denominovány prakticky jen v eurech a neexistuje legální způsob, jak změnit jejich denominaci na jakoukoli jinou měnu, tedy např. novou řeckou drachmu. Ratingové agentury by podobné snahy označily jako bankrot a věřitelé Řecka by to vzali jako právně koherentní signál k honu na poskytovatele pojištění v případě selhání dlužníka, což by docela zamávalo světovými finančními trhy, protože právě na pojištěních bankrotu se v minulosti spekulovalo až hrůza.

Řecko by nakonec stejně muselo dluhy platit v eurech. Vydělávat na ně by ale muselo v drachmách. Drachma by se ovšem znehodnotila okamžikem znovuzrození o desítky procent. Řecký dluh k HDP by tak skokově narostl, aniž by to komukoli ulevilo nebo přilepšilo.

Podle odhadů německého ministerstva financí by vystoupení Řecka z eurozóny vedlo k podhodnocení nové drachmy o padesát procent k dnešnímu teoretickému kurzu bývalé drachmy (jak byla fixována k euru). To by v praxi znamenalo zdvojnásobení řeckého dluhu k HDP. Dost na to, aby byly smazány výsledky i výrazného předchozího očesání dluhu. Řecko i všechny ostatní zadlužené státy ohroženy panikou by musely předem odepsat prakticky všechny své dluhy, aby devaluace na ně měla snesitelný efekt, či aby se vyhnuly dominovému efektu. To je však šílená představa.

Kurz drachmy by se zřejmě střednědobě stabilizoval na o něco vyšší úrovni. I vyšší konkurenceschopnost exportů by “vylepšila” řeckou obchodní bilanci. To by ale nevymazalo výrazné zvýšení dluhu, který by nadto Řecko muselo splácet za pomocí dluhopisů s punitivními tržními úroky, nikoli s "preferenčními" z EU a Mezinárodního měnového fondu.

Kdyby tedy Řecko neodepsalo všechny své dluhy, výrazně zvýšené náklady na obsluhu zbytku řeckého dluhu a s tím spojené tržní úroky by znamenaly nekontrolovaný a nekontrolovatelný řecký bankrot. A kdyby odepsalo téměř všechny své dluhy, nákaza by vedla k bankrotu ostatních zemí s dluhovými problémy, které by rovněž včas neočesaly prakticky všechny své dluhy (tedy předem kontrolovaně nezbankrotovaly).

Něco podobného by se pak opravdu rovnalo pádu Lehman Brothers v roce 2008. Současné prodloužení maturity řeckých dluhopisů navrhovaných Německem a klidně i mezinárodně řízený bankrot Řecka uvnitř eurozóny, by byly jen slabým odvarem paniky na dluhopisových a vlastně všech finančních trzích, která by vypukla v případě řeckého odchodu z eurozóny. K čemu vedla panika podobných rozměrů z roku 2008 netřeba mnoho dodávat.

Kolky na peníze

Vpravdě bolestivá by byla i situace s hotovostí a běžnými vklady. Je jistě možné vyměnit peníze v kapsách řeckých občanů, či je nejprve okolkovat jako při rozdělení Československa. Avšak jen za předpokladu, že budete mít co kolkovat.

Kdyby řecká vláda oznámila odchod z eurozóny – ať už nyní nebo kdykoli v budoucnu –, do několika hodin by byly řecké koncové banky bez hotovosti a nikdo by dobrovolně nevydal obsah svých peněženek a slamníků k označení a tím znehodnocení. Vybrat si peníze a schovat je před vládním razítkem, či je poslat na bankovní účet v zahraničí je v dnešním světě jednodušší a rychlejší než na Slovensku roku 1993.

Příklad Československého měnového rozvodu by zde neposloužil i z jiných důvodů. Rozdíl v potenciálu parity slovenské a české koruny i finanční propojenost Československa se zeměmi s tvrdou měnou byly směšné oproti finanční mobilitě a rozdílům v reálných paritách, jaké panují v dnešní Evropě. Podle některých bylo Československo dokonce optimální měnovou unií. Přesto se před slovenskými bankami tvořily fronty a měnové rezervy České centrální banky klesly během pár týdnů z osmi set miliard korun na polovinu.

Šoková terapie

Alternativou by bylo přistoupit k šokovým opatřením. Oznámení by se časově krylo s právoplatným rozhodnutím o vystoupení z eurozóny a tedy s právně závazným omezením výběrů vkladů.

To je ale ještě bláhovější scénář. V obrovské a nemyslitelné konspiraci, o které by nikdo nesměl vědět (ale zároveň by se musela připravovat v každé jednotlivé bance), by došlo k omezení výběrů a k okolkování peněz podle klíče, který při nejlepší vůli neexistuje a nemůže být racionálně nastaven.

Ti, kteří by věděli, co se chystá, by se mohli stát dolarovými miliardáři během hodin. Miliony lidí, kterým by chyběl přístup k privilegovaným informacím, by na podobné akci však tratily tisíce eur. Byl by to okamžik největší jednorázové redistribuce bohatství v historii Evropy a patrně i světa. Argentinská krize v roce 2001 nebo britská Černá středa 16. září 1992 by v takovém srovnání zbledly závistí. Jediné, co by sneslo srovnání je východoasijská měnová krize v roce 1997 a v případě dominového efektu, jaký nastal v Asii, by ani tato krize ve srovnání neobstála.

Dopady na řecké domácnosti a banky by byly nesmírné. Zvlášť kdyby ke všemu zmatku muselo Řecko nejednou výrazně zvýšit výdaje na obsluhu svého dluhu (třebas očesaného) a přejít s jeho financováním na dluhopisové trhy s punitivními úroky. Druhý, tentokrát nekontrolovaný bankrot a nákaza ostatních států by byly iminentní.

A to ani nejsou brány v potaz legální překážky, které by z celé akce udělaly nejšpinavější monetární akci moderní historie. Právo by muselo jít stranou proveditelnosti, ničím nezasloužené zisky pár jednotlivců a ztráty obrovského množství běžných lidí by musely být přijaty jako daň konečného cíle.

A teď co kdyby to udělali všichni?

Tahle apokalyptická vize se týká jen příkladu, kdyby vystoupila relativně malá země jako Řecko. Zkuste si představit, že by eurozónu opustili všichni. Postupně nebo naráz, na tom příliš nesejde. Co by to udělalo s finančními toky po celé Evropě? S podnikateli a domácnostmi? S evropskou reálnou ekonomikou a světovým bankovnictvím? Co by se stalo s eury, které drží mimoevropské centrální banky ve svých rezervách? Panika, nálety na banky, konec exportních velmocí, nákaza, kolaps finančního sektoru, skokové snížení hodnocení problémových suverénních dluhopisů, sériový bankrot několika zemí a krátkodobá recese by byly ještě docela optimistickým scénářem.

Dopad na Českou republiku jako souseda eurozóny by rovněž byl obrovský. Většina bankovních domů operujících na českém území jsou ve vlastnictví bankovních domů, které by na podobné akci prodělaly miliardy. I kdyby nás opět na čas zachránila omezená finanční propojenost se zbytkem světa, dopadům na reálnou ekonomiku Evropy bychom se nevyhnuli.

Možná někdy, teď ale určitě ne

Nejlepším momentem, kdy by se dalo odejít z eurozóny je paradoxně doba hospodářského růstu, vyrovnání obchodních bilancích a stabilizace suverénních dluhů. Takový okamžik ale nemusí nikdy přijít. A i kdyby přišel, v takto ideální atmosféře budou z existence eura zase všichni profitovat a těžko se bude chtít někomu vystupovat.

Dokonce na klidném moři evropské ekonomiky by totiž rozdíly v potenciálech jednotlivých – dnes neexistujících – měn byly natolik výrazné a rozdělení na jednotlivé národní měny propojeného systému tak arbitrární, že se podobná akce nebude chtít nikomu riskovat s vidinou řešení příštích problémů ala Řecko, které mohou přijít až za desítky let.

I ten nejhorší scénář, který zahrnuje pár “kontrolovaných” bankrotů na periferii eurozóny by nebyl tak katastrofální jako úplný konec eura. I když za neadekvátnost svých institucí zaplatí docela vysokou cenu, euro krizi přežije. Nemá jinou možnost. Cesta zpět k národním měnám by byla ještě dražší. Současné problémy naopak paradoxně posílí vůli po fiskální koordinaci či dokonce fiskální unii. Ať si to Evropané zrovna přejí, nebo ne, podobná vůle posílí i celou Evropskou unii.

---
NB: Příspěvěk je původně částí pojednání o způsobech řešení řecké krize, proto je jeho struktura primárně založená na Řecku. Podobné závěry by však vyšly i z jinak koncipovaných analýz.