Naše společnost je cibule. Nahoře a dole jsou výhonky bohatství a chudoby. Tělo je střední třída. O kom že to mluvím? No, pravděpodobně přímo o vás. Střední třída, tělo ekonomiky, to nejsou ani chudáci, ani boháči – prostě mezi. Člověk ze střední třídy stojí na vlastních nohách.
Není vyžírač sociálních dávek. Nepotřebuje šrotovné k tomu, aby se rozhodl, zda si koupí auto. Rodinu neplánuje podle výše porodného. Řekl bych ale, že nechce, aby mu stát podrážel nohy. Jedna partaj snížila v minulém volebním období nejvíce daně nízkopříjmovým lidem. Z rozhodnutí té druhé v tomto volebním cyklu nejvíce ušetřili zase ti nejmajetnější. Piplali jsme se s výhonky. A zároveň hráli značně nefér vůči střední třídě, která jako celek odvádí na daních nejvíce. Nehraji si na sociologa. Říkám pragmaticky – pokud dnes nebo kdykoliv příště poslanci odklepnou jako hlavní část balíčku k „záchraně rozpočtu“ zvýšení daní a nikoliv výdajové škrty, pak své tažení proti střední třídě završí. Vyšlou poselství: Sorry, za ty poslední dvě období, kdy jsme na vás kašlali, ale teď ten účet musíte ještě zaplatit - teď jsme všichni v kopru!
Vláda má dnes na programu: "Návrh zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s návrhem zákona o státním rozpočtu České republiky na rok 2010".
Jeden z klasických ekonomů byl Brit David Ricardo (1772-1823). Jedna z teorií veřejných financí je ricardiánská ekvivalence. Jeden z těch, kdo ji vypiloval, je Robert Barro z Harvardu. Jedna z interpretací: Když vláda podsekne rozpočtové příjmy prvotním snížením daní a s výdaji to přežene, deficit vede k velkému nárůstu dluhu. Pak, pokud alespoň trošku dumáme o budoucnosti a myslíme na děti, začneme se bát velkého zvýšení daní (nejenom DPH). Budeme si říkat, že přijde doba, kdy nám nebo dětem stát sebere více z platu. Kdy nás politici budou škrtit daněmi, co to jde. Aby mohli platit dluhy s úroky. Naše očekávání, skepse pak podkope ekonomiku. Dluh nám zamotá hlavu. Budeme připomínat nabumbaného ožralu. Vyprošťovákem je jasný důkaz od politiků, že mají veřejné finance pod kontrolou. Potřebujme teď více než kdy jindy politický „leadership“ - charizmatické vedení s vlivem na očekávání lidí. Čeká na nás rozpočet. Jinak nám bude čím dál tím více špatně. Třeba se pozvracíme a bude nám hrozit bankrot. Budeme klečet na toaletě a volat Mezinárodní měnový fond na pomoc. Aby nám půjčil. Z Washingtonu k nám zavítá partička kravaťáků, o kterých jsme nikdy neslyšeli. Sednou si do Kramářovy vily k premiérovi a budou mu diktovat, co má dělat, kde škrtat - o kolik půjdou dolu důchody a co prodat ze státního majetku.
Když jsem v březnu napsal pro HN článek "Nečtěte nic, kde je slovo krize" a pro Aktuálně "Březen 1933=krize, březen 2009=recese. Nezblbněme.", netušil jsem, že o pouhý půlrok později se již média budou předhánět v oslavných ódách na obrat ekonomiky. Nečtěte ani tyto euforické články. Platí stále, že nejsme v krizi. To nejhorší ale ještě není za námi.
V úterý statistický úřad zveřejnil, že HDP klesl meziročně o 5,5 %. Bylo to nejvíce v historii. Mezičtvrtletně ale vzrostl o desetinku. Mezi nejdůležitější proměnné nepatří ale toto jedno číslíčko u HDP. Je to vždy na prvním místě zaměstnanost, průmyslová produkce, obchodní tržby a příjem domácností. Plus indikátor padnoucí na ten který katalyzátor recese - teď to jsou ceny nemovitostí.
Nechť ∆HDP je ekonomický růst ČR. ∆C je příspěvek spotřeby domácností k HDP, ∆G je příspěvek vládních výdajů s přidanou hodnotou, ∆I příspěvek podnikových investic a ∆NX je export minus import. V ekonomice platí: ∆HDP = ∆C + ∆G + ∆I + ∆NX. Tu rovnici se učí ekonomové v prvním semestru (lajdáci až ve zkouškovém období). Předloni platilo: 6,1% = 2,3 + 0,2 + 2,5 + 1,1 Loni platilo: 2,6% = 1,6 + 0,3 - 0,7 + 1,4 V prvním čtvrletí 2009: -4,5% = 0,9 + 0,8 - 4,5 - 1,7 Ve druhém (zveřejněno v úterý): -5,5% = 0,8 + 0,5 - 6,1 - 0,7.
Co z toho plyne? Ekonomickou aktivitu v prvním pololetí přidusily investice a zahraniční obchod. Třetí a čtvrtá proměnná v rovnici je s minusem.
Koukněme na první proměnnou - spotřebu domácností. Ta jde krok za krokem dolů. Výbornou studii na toto téma obsahuje regionální výhled na Evropu Mezinárodního měnového fondu z května 2009. Spoluautorem je ekonom Martin Čihák. Výzkum ukázal, že spotřeba domácností je u nás nejvíce vázána na vývoj mezd a očekávání ohledně nezaměstnanosti. Nijak významněji ji neovlivňuje míra spotřebitelských úvěrů.
Jednodušeji, o tom, jestli budeme šetřit, anebo se trochu rozšoupneme, teď rozhoduje, zda nám naši zaměstnavatelé zvýší plat a zda se budeme bát o místo. Co čekáte? Budou se zvyšovat v ekonomice mzdy? Zastaví se nezaměstnanost? Pokud tvrdíte dvakrát „ne“, pak to nejhorší nemáme ještě za sebou. Pokud dvakrát „ano“, pak si zkontrolujte, jestli ještě nemáte kocovinu. První pololetí 2009 bylo rozcvičkou na zbytek roku a taky na ten příští.
PS1
Před čtvrtrokem tvrdili statistici, že spotřeba domácností roste o 3 %. Bylo to divné, neboť ve stejnou dobu se zadrhly mzdy a rostly vklady v bankách - viz "Utrácíme více, spoříme více. Kde na to bereme?". V úterý ale statistici údaj o spotřebě zpětně drasticky snížili a čísla tak již dávají ekonomicky smysl...
PS2
"Nečtěte nic, kde je slovo krize"
"Březen 1933=krize, březen 2009=recese. Nezblbněme."
"Regional Economic Outlook: Europe. IMF, May 2009 (Table 16.)"
"Utrácíme více, spoříme více. Kde na to bereme?"
Člověka po tisíciletí ohrožovalo pouze počasí, cizí kmeny a divoká zvířata. V dnešním světě je takových pastí nastraženo nesrovnatelně více. Když americká ekonomika na přelomu roku letěla nečekaně drsně volným pádem dolů, část populace začala věřit na Karla Marxe. Když v roce 1963 Beatles vydali Please Please Me, přepnul svět na rock‘n‘roll. Politiku v Čechách teď obrátil naruby Melčák. Většinou jsou jevy s velkým vlivem na ekonomiku, politiku i běžný život dílem náhody a štěstí. Vtrhnou sem, když to nečekáme. Pošoupnou svět jinam. Ať se nám to líbí nebo ne. Většinu z nich je nemožné predikovat. Nikdy nebudeme vědět, kdo bude ten další, který změní svět. Je takový i Melčák? Pokud u nás zlepšíme politickou kulturu a vypěstujeme elity, příštího Melčáka diplomaticky ošetříme. Naučil jsem se jezdit na kolečkových bruslích tak, že jsem padal na zadek a zase vstával. A teď to prostě umím - odřu se jen tehdy, když si myslím, že už jsem mistr světa. Třeba to zvládnou i politici… Nikdy nezabráníme recesi. Nikdy nezkrotíme beatlemanii. Ale je v našich silách, aby příští doktor Cvach již neměl nárok na svých 15 minut slávy (tedy vlastně tři roky).