Nejde předvídat, kdo nebo co změní v roce 2010 svět. Řekl bych ale, že do tří až pěti let přijde další krize, pád, recese. Teď to byly americké hypotéky, příště to bude jiné aktivum. Pamatuji si na Američana Matthewa Emmonse. Na dvou olympiádách po sobě nezvládl závěr střeleckého finále a poslední ranou se připravil o zlato. Emmonsovi to tehdy ulétlo mimo náhodou. Obvykle to trefuje těsně kolem středu, na střed. U nás je to jinak. Jelikož my děláme a budeme dělat školácké chyby soustavně, přijdou další pády – je to jen otázka času. Systematicky budeme dále ulétávat pod nebo nad cíl a nebude to žádná náhoda. Všechno se to bude v cyklech opakovat. Jen problematické aktivum bude jiné... Nevím, jestli je to sebedestrukce, ale podivínské to tedy je...
Státní dluh máme na 1,17 bilionu korun. Když k tomu připočtu i účet za kraje a další „drobnosti“, vznikne veřejný dluh 1,3 bilionu. Rychlost zadlužování podle verejnydluh.cz je již na 7 452 Kč/sekundu. V poměru k HDP to jest kolem 36 %. Je to hodně, nebo málo? Pardon, neexistuje kritická hranice. Důkaz – při jaké výši dluhu se nejvíce krachuje? Kenneth Rogoff a Carmen Reinhart v knize „This Time Is Different“ (Princeton, 2009) ukazují, že obvykle bankroty zemí nenastávají při nějakém extra velkém předlužení. Vezmu-li statistiku od roku 1970 do 2008, pak 19,4 procenta zemí z těch, jež krachovaly, mělo dluh pod 40 % HDP. Na dluh mezi 41 a 60 procenty HDP doplatilo nejvíce zemí – 32,3 procenta. Třikrát po 16,1 procenta zemí shodně padlo s dluhem mezi metami 61 až 80 %, 81 až 100 % a přes 100 % HDP. Shrnu-li, největší pravděpodobnost bankrotu je paradoxně před hranicí 60 procent HDP, což je kritérium k euru. Smažme tedy veškerá klišé o tom, že jsme v nějaké „bezpečné“ zóně. Tak veselé Vánoce!
Účastníci ekologické schůzky v Kodani,
hodláte prý dohodnout nové regulace, limity, kvóty a závazky. Ale jo, mysleme ekologicky. Ale s rozumem. Zelené myšlení tlačené z kanclů je nikoliv lidsky, ale kapitálově náročné. Nakydáte další dluhy, napaříte vyšší daně a dražší výrobky. Ekonomika je v recesi, zbrzdíte dále průmysl. Nejlepší by teď bylo nechat podnikům klid na práci. Nezatěžovat je. Zaregistrovali jste problém se zaměstnaností, že ano? Koukněte třeba na automobilky. Čekám, že brzy přijdou se super ekologickým autem samy. Nikoliv kvůli vaší schůzce. Ale proto, že zákazníci chtějí jezdit levněji. Zaměřte se teď proto raději na veřejné finance a zaměstnanost. Poptávka po kvalitě života a ekologii s ekonomickým růstem pak poroste, lidé si prostě sami řeknou, viz Kuznetsova environmentální křivka. Zatím vysíláte bizarní poselství srovnatelné s tím, co napsal na Twitter tříletý syn britského premiéra Browna: „Fvdfzsrsazxzzxcvbnmadgfhjjkqwrtyuuuiop.“
PS: STERN, D.: The Rise and Fall of the Environmental Kuznets Curve.
Diamanty jsou věčné!? Od roku 1947 má jednička na trhu v produkci diamantů De Beers marketingový slogan „Diamant je věčný“. I sedmá bondovka z roku 1971 se jmenuje „Diamanty jsou věčné“, stejně jako titulní snobácká píseň od Shirley Bassey: „Diamanty jsou věčné. Jsou vším, co potřebuji k potěšení… ani v noci mě neopustí,“ zpívá Bassey – jasný to protipól Marušky z pohádky Sůl nad zlato. Platí to? Jsou diamanty věčné? Pardon, ale současnou recesi neustály. Od pádu Lehman Brothers ztratily 18,5 procenta. Zlato oproti tomu získalo 49,5 procenta. Vypadá to, že již devátý rok po sobě zlato majitelům vydělává. Centrální banky, investoři, spekulanti se teď prostě jistí proti inflaci, případně utíkají od dolaru. Hlavní trh diamantů je proti tomu v propadu. Zhruba 40 procent diamantů je prodáno v USA a tam asi mají zbohatlíci a střední třída jiné starosti než dovybavovat dámičky šperky. Pamatujte si to. Až jednou krachne trh znovu, třeba za tři až pět let, až tu bude další „krize“, komodity mohou jít zase takto pěkně proti sobě. Maruška by koukala – doufám, že nedostala snubák s diamantem, zůstala u soli a její sestry u zlata...