Představte si, že země čelí riziku epidemie neznámé nemoci. Bohužel vědci očekávají, že zabije 600 lidí. Navrhují dva scénáře, jak se k problému postavit:
A) Když bude přijat scénář A, 200 lidí bude zachráněno.
B) Když bude přijat scénář B, s pravděpodobností 33 % bude zachráněno 600 lidí, ale s pravděpodobností 66 % nebude zachráněn nikdo.
Pro co se rozhodnete?
Podle pokusů ekonomů Kahnemana a Tverského se pro scénář A obvykle rozhodne přes 70 procent lidí.
Představte si nyní, že vám vědci ve stejné situaci nabídnou další dvě řešení:
C) Když bude přijat scénář C, 400 lidí zemře.
D) Když bude přijat scénář D, s pravděpodobností 33 % nikdo nezemře a s pravděpodobností 66 % zemře 600 lidí.
Co si vyberete tentokrát?
Nyní 70 procent lidí volí D. Najednou jdeme do rizika. Nemůžeme si přece vzít na svědomí jistou smrt čtyř stovek lidí!
Pokud si scénáře v obou variantách přečtete ještě jednou a pozorněji, zjistíte, že A je totožné s C a B je totožné s D.
Jednou je jen problém líčen v pozitivním duchu, podruhé v negativním. Zahrál jsem si s vašimi city - stačila jen jiná formulace řešení problému… Pozor na to při investování i naslouchání politikům (a vlastně i analytikům)… žádné city!
Workoholici z McKinsey napsali pěknou studii, jak akciové trhy nejsou dobrým indikátorem budoucí recese (McKinsey/A better way to anticipate downturns, October 2010). Od roku 1970 přišly největší pády akcií až v recesi, nikoliv jako varování před ní. Vývoj na akciových trzích nám teď tedy nesignalizuje strašnou recesi, ale: (1) buď že už v recesi jsme, (2) nebo byl ten pád akcií planý poplach. Třeba v roce 1987 spadly akcie během pár dní o 20 procent a recese přišla až v roce 1990. Ano, trochu schizofrenní. Každopádně, lepším indikátorem recese jsou kreditní trhy - tedy důvěra mezi bankami a jejich klienty. A to proto, že obvykle když nastupují horší časy, tak kreditní trh jakoby zamrzne, objeví se prémie za riziko (pro fajnšmekry: třeba rozdíl mezi USD 3M Libor a OIS). Nezávisle na tom, jestli jsme ve variantě (1) nebo (2) - pokud si politici myslí, že krizi eurozóny zdolá nějaká nová kolektivní vláda či co, jak nově navrhuje Německo s Francií, pak mám pro ně dvě zprávy: dobrou a špatnou. Dobrá je, že Řecko by nebylo rozbuška jako Lehman Brothers. Ta špatná pak, že by to byla předzvěst, jako Bear Stearns. Role Lehman Brothers by připadla Italům.
Pět otázek, které byste si měli položit ke smyslu eurozóny, prostě ke smyslu politiky vyvolaného procesu měnové unie:
(1) Proč Japonsko, které má aktuálně veřejný dluh 233 procent HDP, může vydat levnější dluhopisy než Itálie, která má dluh „jen“ 121 procent HDP?
(2) Proč Británie s veřejným dluhem aktuálně na 83 procentech hrubého domácího produktu může vydat dluhopisy s nižším úrokem než Španělsko s dluhem 68 procent HDP?
(3) Proč jak celé Spojené státy, tak třeba zadlužená Kalifornie si nyní mohou půjčit na pět let za úrok kolem 2–4 procent?
Německo sice podobně, ale Řecko, Irsko, Portugalsko by se nedostaly s úrokem pod 10 procent? USA mají přitom vyšší dluh (100 procent HDP) než eurozóna (88 procent).
(4) Proč Irsko, které mělo ještě v roce 2007 „minimální“ zadlužení 25 procent HDP, nižší než dnešní Česko, právě balancuje na hranici bankrotu?
(5) Proč bývalá francouzská ministryně hospodářství a nyní šéfka MMF Christine Lagardeová nazvala jeden ze svých článků pro světová média „Euro je vzrušující dobrodružství“? Tvrdí v něm: „Euro, stejně jako EU, je vzrušujícím dobrodružstvím, které musí pokračovat – a naším záměrem je zajistit, aby se tak stalo.“
Co myslíte, co/kdo za tím je? Jasně že je to vždy komplex důvodů, příčin, ale jaká je ta hlavní, čnící nad ostatními?
(a) Finanční trhy jsou stádem hlupáků.
(b) Nedostatek viagry.
(c) Může za to euro.
Prosím vás, kdo se chystáte na dovolenou do Řecka, vysvětlete jim tam toto: Vždy když řešíte finanční průšvih, je třeba rozlišit mezi likviditním a solventním problémem. Když má někdo likviditní problém, potřebuje rychlou půjčku na udržení ekonomiky a ty peníze mu pomohou se z toho dostat. Řecko je ale nesolventní. Jemu pomůžete a za chvíli přijde znovu. Nové půjčky, privatizace ani částečné odpuštění dluhu nejsou řešením na delší období. Je potřeba řešit problém nesolventnosti tím, že zemi navedete na cestu, jak může generovat vlastní příjmy – aby si prostě na ty dluhy jednou vydělala. Řecko potřebuje mít podniky, kterým se daří prodávat výrobky. A to hlavně v zahraničí – protože domácí ekonomika je v recesi (HDP -5,5 procenta meziročně), nezaměstnanost velká (16 procent) a stát bude muset ještě propouštět... Oproti roku 2005 jsou v Řecku jednotkové náklady práce v průmyslu (to znamená náklady na práci ku produktivitě práce) o 34 procent vyšší. V Německu jsou vyšší jen o šest procent. V České republice dokonce poklesly – protože firmy nedovolily větší nárůst mezd, než by odpovídalo produktivitě práce – jinak by to totiž ve světové konkurenci projely jako ty řecké. V Řecku je tak podnikavost na nule a všichni se přeměnili na závisláky na státu. Takže jim tam v Řecku vyřiďte, ať sníží roli státu a ať si buď drsně sníží platy, anebo ať makají více a lépe v soukromém sektoru.
PS: Srovnání s USA a dalšími...