Alex Koenigsmark

21. 08.

Ksichty (zápis z deníčku spisovatele, odtrženého od života)

Alex Koenigsmark Přečteno 13906 krát

Kolem čtyřicítky, říkala moje prababička, už každý může za svůj ksicht. Jeden můj někdejší spolužák, mezitím působící jako nájemný šmok (nevede se mu špatně, jelikož vede výhradně minulé války, takže mu nikdo ani nenafackuje) má teď hubu jako lívanec a já pravda opelichal na temeni – i když Vladimír Körner říkává, že „blboňovi vlasy neslezou“.

Narodil jsem se za války, tatínka jsem uviděl až po téměř roce života, anžto první měsíce mého života strávil v Terezíně a posléze v drážďanské věznici, čekaje na rozsudek smrti (samozřejmě to vím z doslechu, nepamatuju si nic), nic si nepamatuji ani z poválečných let, vybavuju si jen nějaké drobné události z konce čtyřicátých a počátku padesátých let. Reálný socialismus tudíž pro mne byl dlouho jakýmsi daným prostředím, čímsi, co je třeba snášet jako déšť. Mít deštník či pláštěnku je lepší, než naopak.

Co mi ale nepřipadalo jako déšť a co mě popuzovalo už v dospívání, byly především ošklivé ksichty tehdejších funkcionářů. I potom, když už jsem leccos četl, stále mi ani tak nepřekáželo pokřivené vlastnictví výrobních prostředků, jako skutečnost, že naprostá většina funkcionářů byla nejen ošklivá, ale také blbá.

A teď si prohlížím ty snímky z toskánského Špindlu (zajímavé, že stejně jako causa Savoy víc jaksi zlobí, že je někdo pořídil, než to, co znamenají) a zase mám takový divný nevyrovnaný pocit – zdaleka mi tolik nevadí, že tam byli spolu, ani jim nezávidím, že na to mají, nejsem sice rád, že si na to v podstatě nakradli, ostatně nebyli sami, ale nelíbí se mi jejich panděra a duchaprázdné, naobědvané ksichty.

Je to jako déšť? No, asi jo.

15. 08.

Nápad ještě není myšlenka, aneb smutné myšlenky nad dvěma výstavami

Alex Koenigsmark Přečteno 4597 krát

Jednou jsem tu už uvažoval o moderním uměním, respektive o pochechtávání, které nahradilo tvořivou a hlubokou mannovskou ironii, o nápadu, který ještě zdaleka není myšlenka, ale je za ni zejména v soudobém vizuálním umění často vydáván a o sentimentu a kýči, který je vydáván za citovost a citlivost.
V Praze letos víceméně zároveň proběhly dvě výstavy.

Jedna představila umělce, který byl skvělý – vůbec se vlastně neostýchám použít slovo geniální - malíř, mistr po technické stránce, skvělý kreslíř a kolorista, jehož dílo má hluboký filozofický smysl – zabýval se mimo jiné zevrubně tématem smrti jako součásti života; i jeho drobné práce obsahují stejně monumentální výzvu, jako skutečné monumentální realizace. Byl známý, samozřejmě hlavně v odborných kruzích – ne slavný, žil skromně a zemřel v podstatě chudý.

Druhý umělec je světoznámý. Jeho výstava nabídla díla, jež jsou přesnou ilustrací mé věty o nápadu – vtipy, žertovné předměty jako gigantický popelník s milionem vajglů nebo rychlé „malby“. Teoretici umění, kteří, jak říká Thomas Bernhard, zničili umění, se nad jeho artefakty tak či onak rozplývají a tvrdí, že se zabývá tématem smrti… Například, když nechá naložit rozříznutou krávu do formalinu. Ten žije a je miliardář, tedy v korunách několikanásobný. Tomu prvnímu nesahá ani na fusekle, dodávám já.

Je to samozřejmě svědectví o našem světě, tedy ani ne tak o našem světě, jako o mediích, marketingu a reklamě, tedy o třech hydrách, které se nás zmocnily, sežraly nás a zaneřádily naši krajinu bliboardy (to je překlep, ale výtečný a bude zachován) a zkurvily nám vkus.

Jeden se jmenuje František Ronovský a druhý Damian Hirst.

Samozřejmě, je to můj soukromý názor, který nikomu nevnucuji. Jen si představuji, jaké nádherné kupříkladu sakrální fresky by namaloval Ronovský v nějakém chrámu, kdyby mu na to někdo dal setinu peněz, které dávají Hirstovi za jeho… Nevím, jak to nazvat, zůstanu tedy u zdvořilého "artefakty", ač nevím, zda předpona arte- jest na místě.

06. 08.

Kouzlo a prokletí jména

Alex Koenigsmark Přečteno 17578 krát

Asi jste někdy v dětství či pubertě takovou hru také hráli. Sváděla k ní anonymita a špatná vypátratelnost, jež kdysi chránila telefonujícího (no, pro některé lidi a organizace tomu tak nebylo, ale pubertální hrající si takto neuvažovali). Našli jste nějaké pěkné jméno v telefonním seznamu, například Karel Sluníčko, vytočili o půlnoci jeho číslo a zeptali se: „Je tam Sluníčko?“ „Ano, Sluníčko,“ odpověděl nešťastník. „Tady je tma jak v prdeli,“ odpověděli jste pubertální vy a zavěsili, za pochvalného řehotu ostatních puberťáků.

Některým jsme volali jen, abychom se přesvědčili, že to není chyba tisku a že se skutečně tak jmenují. Jeden z účastníků pražské telefonní sítě se jmenoval Lenin Syrovátka a v Ostravě žila Revoluce Střádalová. Jaký pochod se asi odehrával v mozkovnách jejich rodičů, není těžké si představit.

Křestní jména jsou vůbec dost výmluvným svědectvím o charakteru a duševním stavu rodičů. Někdy si člověk říká, jak asi museli to nemluvně nenávidět. Nicméně jiný kraj, jiný mrav. Jména mluví o módě, politickém názoru, snobismu, inteligenci… Případně o nedostatku téhož.

Jednoduché to měli a mají v Americe. Dítě se může jmenovat i jako pneumatika. Jestliže vaši rodiče chtějí, můžete se nazývat Washington Lincoln Bush Kennedy Bottom a nikomu to nepřijde divné, zatímco Čech Masaryk Gottwald Klaus Zadeček se prostě vyskytnout nemůže. Podle známého vtipu se může indiánské dítě jmenovat třeba Protržená Guma.

V seriálu Byl jednou jeden dům pojmenoval majitel domu všechny své děti podle Iliády. Paris, Agamemnon a Hektor – ta „nóbl“ jména jen podtrhávala maloměšťáckou malost jejich autora.

Někdejší Sovětský svaz byl zase zamořen jmény jako Vladlen, Revoljucija a podobně, tak vznikli i Lenin a Revoluce u nás, kdy světonázorem pomatení rodiče vůbec neuvažovali o tom, jak příšerně kombinace křestního jména s bodrým českým příjmením zní, jaké prokletí tak na hlavy svých potomků vložili. Samozřejmě, že nebyli jen pomatení, ale také vlezlí a mysleli, že z toho, jak pojmenovali synka/dcerku, vyvodí vrchnost nějakou pěknou prebendu. A tak pan Syrovátka užíval své křestní jméno nejspíše jen nerad a Revoluce si asi říkala Lucko.

Jiní, chtějíce demonstrovat svou lásku a příslušnost, nazvali své děti méně nadneseně, ale trefně - kolik jsme měli najednou v českých zemích Světlan a Iljů, Vasilů a Zojek, ostatně namnožili se i jinak nevinní Vladimírové.

A teď máme další vlnu – Nicolas a Margarita a Tommasso… Pro změnu obrácené znamínko pomatenosti, korouhvička otočila se směrem slunce k horizontu klesajícího. Musíme nějak připravit ty děti do světa, do toho velkého světa, kam samozřejmě půjdou a když už mají ta všednodenní česká příjmení, tak aspoň to křestní ať mají světové. Jinak je to ovšem duchovně totéž, Gerge WalkerTopolánek, Revoluce Paroubková nebo Beckham Pelé Řepka se vlastně od Jean-Jacquesa Vejškraba liší jen zvukově. Pravda, Lenin se v toskánských Špindlech jaksi nevyjímá a z Vejškraba by neudělalo filosofa ani křestní jméno Sokrates, jen by si z něj normální děti dělaly ještě větší prču.

Nu, malí Mikuláš Topolánek, Markétka Paroubková a Tomášek Řepka by se ve světě taky neztratili, za předpokladu, že budou mít ještě jiné dispozice, než ty, za které nemohou…

Archiv článků: srpen 2009

Ksichty (zápis z deníčku spisovatele, odtrženého od života)

Nápad ještě není myšlenka, aneb smutné myšlenky nad dvěma výstavami

Kouzlo a prokletí jména

Blogeři abecedně