Král není nahý, má jenom holý zadek

/opožděná glosa/

Lan Pham Thi… Pěkné jméno. Pěkná aféra, ale není první a jistě ani poslední svého druhu. Vlastně banální. Už toho o ní bylo mnoho napsáno, většinou také banálně. Tak se pokusím také připojit několik banalit.

Sám autor Cempírek říká, že chtěl napodobit příklad Borise Viana. Je to otázka. Vian, pokud vím, nechtěl ani tak mystifikovat, ani obnažovat nějakou nepěknou realitu, prostě napsal pod americky znějícím pseudonymem Vernon Sullivan krimi Naplivat na vaše hroby a měl úspěch, možná se pod americkým jménem lépe prodávaly a jeho kolegové umělci ho neobviňovali z pokleslosti.

Pseudonym, i dobře utajený, přece není podvod.

Lepší příklad je spíše Ajar-Gary. Kdysi se slavný francouzský spisovatel ruského, přesněji řečeno rusko-židovského původu Romain Gary (narodil se jako Roman Kacev) cítil unaven. Dostal kdysi Prix Goncourt, byl všeobecně uznávaný a známý autor, avšak uvědomoval si, jak je ohlas jeho práce stále povrchnější a odbytější. Byl šedesátník a kritici a literární teoretici už necítili žádný zvláštní důvod se jím hlouběji zabývat a pořádně ho číst. Ano, vyšel další Gary, dávali najevo, když vydal knihu, víme co si o něm a jeho psaní myslet, už jsme to přece napsali, jdeme dál, jsou tady nová jména, zajímavější, z naší generace atd. Romain Gary tu prázdnotu vnímal úkorně. Napsal tedy další román pod pseudonymem Émile Ajar, nakladatel zdůraznil, že identitu autora nezná; román měl velký úspěch, kritika chválila mladý talent a Gary se stal jediným autorem v historii, který dostal Goncourta dvakrát.

Akademici, udělující cenu, neměli o skutečné identitě autora tušení. Émile Ajar se stal známým neznámým autorem a kritici ho četli poctivě, bez vztahu k osobě autora, docela jinak, než by četli Garyho. Gary se přihlásil k autorství až v textech, nalezených po jeho sebevraždě v roce 1980.
Nikdy, samozřejmě, nikoho ani nenapadlo ho obviňovat z podvodu.

Nemusím ostatně chodit tak daleko, vzpomeňte na Sonety Roberta Davida, kde Čapek odhalil alter ego Vítězslava Nezvala. No, neměl to těžké, každý, kdo před tím Nezvala četl, to asi musel poznat také. Ani Nezvala ovšem nikdo neobviňoval z podvodu.

Pravda, je tu ještě před nějakými roky komická aféra s anonymním autorem hry, jejíž název jsem už zapomněl a konala se ve Zlaté kapličce; všichni věděli kdo to je, autor tančil dobové tance kolem jeviště a špatnou hru před kritiky hájil úspěchem u diváků, jako Eva a Vašek, ale úspěch to nebyl. Veřejně se nicméně myslím nepřiznal, pak už jsem to nesledoval. Z podvodu taky nebyl obviněn.

Daniela Fischerová si vloni vyzkoušela, že píše-li na jméno Jan Frank, skončí v Radokově soutěži třetí. Nikdo se nerozčiloval, ačkoliv by vzhledem ke svému věhlasu měla soutěž vyhrát i jako Jan Frank.

Bylo by velmi zajímavé, kdyby kupříkladu Michal Viewegh vydal nějakou knihu pod jiným jménem, jak by se asi prodávala.

A teď máme tu Lan Pham Thi, respektive Jana Cempírka. Jeho už sem tam někdo z podvodu obviňuje. A řekněme rovnou, že nesmyslně.

Vůbec se kolem celého případu píší zajímavé věci. Vladimír Just dokonce v dopise Lidovým novinám objevil, že mystifikace je specifickou uměleckou disciplinou – nu, doufám jen, že ne každá. Mystifikaci umělci používají, stejně jako neumělci, ale disciplina to asi není.

Jan Lan Pham Thi C. se podle mého názoru dopustil jen jediného – ukázal, jak holý zadek má král. Literatura si často hraje na ctnostnou pannu, jež se jen svatými hodnotami řídí, ale hraje tu a tam chuderka špatně, jeť amatérka. Předvedl, že měřítka jsou ošidná.

Že porota nevybírala nejlepší knihu, ale publikaci, na jakou by se dobře dělala reklama, která „slouží společensky užitečnému cíli“ – vybírala předmět pro marketing. Dnes porotci tvrdí, že by kniha, o níž její autor prohlašuje, že ji stvořil proto, aby dokázal, že text, složený ze samých klišé (a taková je), tvářící se však, že slyší na „společenskou objednávku“ může vyhrát cokoliv, u nich vyhrála, i kdyby se podepsal vlastním jménem – takže vlastně potvrzují jeho slova. V tom smyslu je Lan Pham opravdu podvedla.

Ale pravý vtip je v tom, že v království je něco shnilého. Nejspíše to bylo takové vždycky a možná to ani jiné být nemůže a pravděpodobně je to tak všude na světě - viz Nobelova cena. Ale, jak kdysi pravil Jaroslav Pacovský, skvělý novinář a prima chlap, „co překročí Šumavu, měnívá se v Trepifajksla“. Literární ceny se možná všude udělují spíš za stáří, přátelství a letitou angažovanost pro něco, za původ a příslušnost, než za literaturu samu, ale zde tuplem. Zde se navíc ještě kádruje, prověřuje a škatulkuje. A navíc, většinou členové příslušných komisí a porot knihy ani nečtou, na všechny by neměli čas, unavovalo by je to a byli by pak nespravedliví. Možná je to opravdu všude stejné. Příběh pokrytectví, zvaného politická korektnost tomu nasvědčuje. Nerozhoduje text, jak praví Lubor Kasal, ale kontext.

Už se stalo, že předseda PEN klubu udělil cenu sám sobě a hle, svět se také nezbořil. Lepší by pravda bylo, kdyby ji dostal až potom.

U nás nemáme skutečnou Prix Goncourt.

(Bylo by zábavné a chtěl bych to Literárním novinám doporučit, zkusmo rozdávat desetistránkové ukázky z budoucích knih kritikům bez udání autora a nutit je psát hodnocení na jejich základě. Divili bychom se pak asi velice velmi.)

Vyčítat Janu Lam Phan Thi C., že se neprozradil hned při rozdílení cen? A proč by to dělal? Romain Gary se přiznal až posmrtně – být Ajarem ho jistě bavilo. Třeba by se panu Cempírkovi také zamlouvalo nechat malou Lan vykvétat ve svéráznou postavu české literatury. Mně by se to také líbilo nejvíc.

Ostatně, kdysi jsme v rozhlase, když jsme byli zakázáni, vytvořili neexistující spisovatelskou dvojici Josef a Růžena Duškovi - podepisujícím pokrývačem byl kreslíř a novinář Josef Kobra Kučera, který se stal nakonec i členem Svazu dramatických umělců a jeho rozhlasové komise. Kdyby nepřišel Listopad, mohl být i zasloužilým umělcem… Možná. Dost jsme se bavili. Jenže tehdy by bylo prozrazení ohrožením existence. Dnes je to jenom zábavné.

Slyšte hlas nevinnosti, křičeli lidé kolem dítěte u Andersena, když je míjel nahý král. Nic takového křičet nemůžeme. Andersenův král viděl, že je prozrazen, ale kráčel nahý dál - svým způsobem hrdě a odevzdaně a jeho občané ho měli raději a říkali si, že má pěknou postavu. Náš král není nahý - má jen holý zadek.