Já sám jsem restituent a spolumajitel jednoho domu, předesílám.

Soukromý majitel, rozumí se jaksi samozřejmě, jest vždy lepší, než stát nebo nějaká korporace. Výjimky pak jen potvrzují pravidlo. Vylíčím zde prosím anonymní příběh, jenž ukazuje, že tomu tak vždycky být nemusí. A nejde o tu banální příhodu z báječných let s VK, kdy si někdo tzv. zprivatizoval továrnu za 200 milionů, vzápětí ji za 120 melounů prodal a všichni šťastně někam zmizeli, zatímco továrna se rozpadla. Ne, je to pohádka o jedné smutné zřícenině.

Jde o jeden dům ve výtečné, velmi drahé historické lokalitě. Postaven v 16 století, renesance, atd. Za první republiky a druhé světové války patřil zámožnému právníkovi, který se po roce 1948 dohodl se státem, jaksi se z občanství ČR vyplatil, přenechal státu dům a odjel se všemi penězi kamsi do Argentiny.

Dům, jinak památka v první kategorii, sloužil jednou, tak podruhé tak, až se posléze stal obytným domem v majetku města. Byl tak historický, že se žádné instituci nechtělo ho modernizovat pro své účely.

A přišel plyšový listopad a časy po něm. Bylo zjištěno, že dům do restituce nespadá, ostatně někdejšímu majiteli nebyl odňat, také že majitel nezanechal potomků a nájemníci se chystali založit družstvo vlastníků a odkoupit byty od města.

Byla to báječná doba, kdy zaměstnanci OPBH úžasně na kšeftech s domy bohatli, zatímco ekonomové prchali před právníky, jak napsal klasik.

Tehdy se před jedním ze zkušených pracovníků zjevila starší paní, která prý slýchala v dětství od maminky, že někdejší majitel by mohl být jejím tatínkem. Bylo to sice velmi problematické, nebyl totiž zapsán v jejím rodném listu, aniž kde jinde, ale zkušený pracovník vycítil možnost toho, čemu se v odborném jazyce říká vývar a dámu laskavě přivinul ke svým ňádrům.

A tehdy šel kolem procházkou se svou českou milenkou jeden americký pán s německým jménem (rodiče s ním prchli v roce 1945 do Brazílie, později odešli do USA a tatínkova hodnost v SS není známa) a dům se jim zalíbil. Představili si, jak dávají své lásce průchod v bytě s tím krásným balkonem a rozhodli se takový byt získat.

Tatínek české přítelkyně byl starý policajt a znal kdejakého lumpa, takže spojil zkušeného pracovníka s Američanem a byla ruka v rukávě. Američan zaplatil starší dámě náklady na proces a zapůjčil jí značnou sumu, zkušený pracovník za Američanovy peníze zařídil, že dáma proces vyhrála (se slzami líčila, jak ji tajný otec chovával v pracovně na klíně, a devadesátiletá bývalá domovnice dosvědčila za dvacet tisíc korun, že ji vítal slovy „dceruško“) a dům jí byl slavnostně odevzdán. Odměnila Američana desetinou domu (v domě bylo víc než 20 bytů) a zdálo se, že to všechno vyšlo.

Nicméně šlo to ztuha. Američan ze získaného nebytového prostoru učinil bytový (k úžasu všech, neboť všichni ostatní se snažili o pravý opak) – tím pádem měl v domě byt - a jal se ho velmi pomalu zařizovat. Jelikož má v domě byt, nemůže chtít jiný. To se mu nelíbí, v Texasu takový zákon není.

Následuje řada nezajímavých let. Dům nikdo nerenovuje, jelikož na to nikdo nemá. Paní majitelka v městě nebydlí, činže jsou regulované a Američan se rozčiluje, pokud je tedy zrovna v zemi, jelikož v Texasu platí jiné zákony a tady je nechtějí uznat. Obyvatelé domu se nechtějí vystěhovat jen tak a dělají podobné hlouposti, otravují s postupně se kazícím zařízením… Američan se odvolává na zákony v Texasu a nelze se s ním na ničem dohodnout.

Až přichází velká povodeň 2002. Dům je zaplaven až po první patro a poničen do velké míry. Paní není ve městě, je nemocná, spolumajitel Američan (nemohla mu vrátit půjčku, přidala mu další desetinu domu) Obyvatelé dům uklidí, některé byty jsou v takovém stavu, že nájemníci dostanou „dočasně“ náhradní byty. Část domu má narušenou statiku.

Paní je těžce nemocná, před smrtí se vyrovná s Američanem tak, že ten dostane ideální polovinu domu. Je to to nejhorší řešení ze všech, samozřejmě. Zbytek zdědí její dcery. Obě jsou nemocné a nežijí ve městě.

Od povodní dům nikdo neopravuje. Ani dcery, ani Američan potřebných několik desítek milionů nemají. V domě běhají krysy, je tam vlhko a plíseň. Některé byty jsou prázdné. Zvyšují se jen činže.

Po šesti letech odejdou i dcery. Jejich dědicové rychle prodají svou shnilou polovinu mladé developerské firmě. Zástupci mladé firmy mají velký plán: renovovat dům a rozprodat byty na drahé kondominium. Varováni, že se s Američanem na ničem rozumném nedohodnou, usmívají se. Je to Američan, chlap, ze země, kde plácnutí do dlaně platí jako smlouva, muž ze země kapitálu a dolaru, však my si porozumíme.

Dům chátrá a běhají po něm krysy.

Po roce dohadování s Američanem jsou naprosto vysílení. Každou dohodu ten dobrý muž vzápětí označí jen za jedno z možných řešení a odstoupí od ní. Posléze, podobně jako umírající majitelka i oni přistoupí na naprostou pitomost a rozdělí si dům na jednotlivé byty a ty si pak napůl dělí. Dům chátrá a běhají po něm krysy. Už plesniví i byty v prvním patře.

Mladí developeři vyplácejí své nájemníky a jejich část se vyprazdňuje. Tím chátrá ještě víc. Američan nikoho nevyplácí, protože a) nemá peníze, b) v Texasu to není zvykem. Svůj byt stále ještě ani nedokončil a v domě nebydlí.
Město uděluje majitelům dvoumilionovou pokutu, protože řádně nedbají o mimořádnou historickou památku. Developeři pokutu zaplatí.

Dům chátrá a běhají po něm krysy.

Vyčerpaní developeři se pokoušejí svou část prodat, mají mohutné dluhy u banky a už léta žádný výdělek. Takového šílence ovšem nemohou celé měsíce najít. Američan v sudé měsíce s prodejem souhlasí, v liché nikoliv, načež v tichosti oslaví patnáct let do doby, kdy se stal poprvé spolumajitelem. Už je mu přes sedmdesát let. Stále v domě nežije a jeho „byt“ není dokončen.

Dům chátrá a běhají po něm krysy.

Nezazvoní zvonec a pohádka konec nemá. Poslední nájemníci, plesniví a ohryzaní od krys, si říkají, jak pěkné je, že dům má majitele a nepatří obci. Dnes jsou už rádi, že nepatří ani jim – nedoplatili by se. Kdepak, není nad to, mít majitele.