V závěru letošního roku i fejetonistu tak nějak mírně přechází humor.

Sklízíme plody setby, kterou jsme pomohli zasadit a nečinně s úžasem a někdy obdivem přihlíželi jejímu vzrůstu, takže se teď nemůžeme příliš divit. Zasela ji ideologie, snadno charakterizovatelná hesly „neviditelná ruka trhu rozhodne sama“ a „peníze jsou až na prvním místě“.

Oba axiomy jsou stručné, vábivé, vtipné a nepravdivé. Neviditelná ruka trhu v globálním světě funguje velmi omezeně a klopotně, ještě tak někde na ulici mezi dvěma řezníky, to ano - a v lidském světě peníze nejsou na prvním místě. V nelidském možná, ale v lidském světě jsou na prvním místě zdraví, láska, svoboda a složitý pojem štěstí, který snad nejlépe lze vysvětlit jako vyrovnanost se světem i sebou a tím kantovským pocitem, znáte jeho aforismus o tom, co jej naplňuje vždy úžasem.

Kdyby dostal Petr Kellner rakovinu slinivky, k čemu by mu bylo, že je nejbohatším Čechem, jak vždycky napíšou šmokové, když má padnout jeho jméno? Nepřeju mu to, Bůh chraň. Zub vás však může bolet i v pozlaceném boeingu.

Ale jedna z mých babiček říkávala, že každý má jen jednu pusu, do které prostě víc řízků nenacpe a jednu prdel, kterou v jednom okamžiku neposadíte do většího množství bentleyů.

Kdysi jsem vytvořil termín „nenažraný inženýr z malých měst“, kterým jsem nahrazoval učenější výraz „deprivovaný provinciální technokrat“, co znamená zhruba totéž, ale adresát je daleko namíchnutější. Bylo to počátkem devadesátých let a mladí muži, deprivovaní a uvažující technokraticky, kteří pracovali v továrnách a závodech malých měst, placeni mizerně jako všichni, se stávali politiky. Svoboda pro ně znamenala především svobodu nadělat prachy A neuvažovali o tom, jaké lidi to z nich udělá a už vůbec ne o tom, jaký systém vytvoří.

Takže k veselému inženýrskému příběhu ministra životního prostředí a jeho mužů a podstatě toho nejsmutnějšího na něm.
Nejčastější argument, který od skalních inženýrů vždy a vždy znovu v té kauze slýcháme, je, že musíme počkat, až skončí vyšetřování a soud. Někdy to je pravda a někdy ne. Příběh pana Michálka může také skončit tím (a já se vsadím, že tak skončí), že policie posléze případ ukončí jako neprokazatelný, anebo se u soudu ukáže, že je málo důkazů a některé se nesmí použít, anebo bude nakonec obžalován on. To už se stalo mockrát. Ovšemže nahrávky pana Michálka budou nejspíš u soudu označeny za nepovolené, nepříslušné a neprůkazné a na ty neuvěřitelné řeči, které tam vedou poradce, náměstek i ministr, soud nebude brát zřetel.

Jenže oni ty řeči vedli. Čert vzal přípustnost nebo nepřípustnost. Možná za to nemohou být souzeni, protože pravidla soudního řízení to nepřipouštějí (a je dobře, že jsou dodržována) – ale může jimi být obecně opovrhováno, jelikož podle odposlechu porušili řadu jiných pravidel, která musí být dodržována, protože bez nich nebude fungovat život. Jak napsal nick „david“ v internetové diskuzi na centrum.cz, v téhle kauze je prostě jasné, kdo je slušný člověk a kdo není.

Projev pana Knetiga v těch nahrávkách je ale svým způsobem dojemný (ostatně i jeho pozdější vysvětlení, jak Pavel o ničem nevěděl, je spíše k pláči). Sám je poněkud zklamán tím, jaký je svět, ale nemůže si pomoci: takový holt svět je a co máme dělat, fakt, ty krádeže za bílého dne… Když chceme tomu Pavlovi helfnout… Jen netuší, že „sociální inteligence“ pana Michálka, jak zní partajní eufemismus pro „mravní skrupule“, je tak nízká.

Všichni ostatní holt berou v úvahu, že tak to holt chodí, no. Pořád je to lepší, než nějaká totalita a tam ti druzí z jinejch a horších stran taky kradli a kradli by zase, a vlastně my jsme lepší, to je také velmi často se opakující a veselý argument Fibingrů a jejich příznivců, to není korupce, protože oni si přece ty peníze nechtěli vzít domů, to není úplatek, jelikož měly složitě směřovat do stranických pokladen…

A stranická pokladna, ta přece není ničí. Teda ta je nás, co spolu chodíme, nás všech, co to myslíme dobře. Vždyť je to normální, vy tomu nerozumíte? Je normální udělat něco pro stranu, ne?

Jak se to mohlo stát tak normálním? Nepíšu o tom poprvé. Je to jako v kopané.

Ty dva světy mají nesmírně mnoho podobností a analogií a navíc jsou, minimálně na komunální úrovni, prorostlé jako slanina masem. V obou to „tak prostě je“. V obou se setkáváte se shovívavými úsměvy insiderů, když jim kladete pitomé otázky. Vy jste ten, kdo tomu nerozumí. Vzpomínám si, jak kdysi Ivan Hašek, když ještě nebyl předsedou, dotázán na svůj názor na Ivana „Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit“ Horníka, jehož sláva tehdy zrovna ještě začínala, odpověděl, „že I. H. fotbalu rozumí“. Později už tázán nebyl, a asi by odpověděl jinak. Ale čemu to Ivanové vlastně rozuměli? Levé noze fenomenálního Honzy nebo tomu, jak se s tím vším kšeftuje?

Nejde ani o postup Pavla, ani o levou nohu Honzy. U obou, u fotbalu i politiky, platí, že nikdo na ničem nevydělává (všechny kluby jsou v podstatě prodělkové, žádná politická strana není nikdy za vodou) ale všichni kolem mají spoustu peněz, vily a drahá auta (v tom připomínají ještě české filmové producenty, z nichž rovněž ještě nikdo na žádném filmu nevydělal, dostihové koně ale mají téměř všichni). U filmu je to technicky dost jednoduché, ten existuje díky sponzorům a tam platí prostý a špatně odhalitelný systém vratek, ty mně osm milionů na film, já tobě na manželku tři nebo čtyři nebo i šest, velmi zjednodušeně řečeno. Netuším, jak se to dělá v politice, ale nebude to od toho daleko.

Dokud „to tak prostě bude“, mohou Michálkové tohoto světa dělat, co budou chtít, leč nic se opravdu nikam neposune. Vstanou noví Drobilové. Prostě proto, že to tak je. Strana a klub musí žít. Ale co s tím?

Tomáš Baldýnský napsal v Lidových novinách ironicky, že by bylo lepší vyplácet stranám daleko větší peníze za jejich volební úspěchy, jelikož by to sice stálo mnohem víc, ale jelikož takto na státu nakradou ještě více, bylo by to ve skutečnosti méně. Obávám se, že tato logika je falešná: dostali by více a kradli stejně.

Trest přichází vždycky až po činu, jedinou pomocí je prevence – a v těchhle případech může být prevencí jen změna obecného názoru: ne, prachy jsou na prvním místě leda pro Al Capona. Kulturnost má přednost před nenažraností, oběť před zločincem, jemnost před hrubostí, soucit před pýchou… A to by byla reforma všech reforem.

Já vím, jsem naivní. Ale ve svém věku se už měnit nebudu. Hezký rok 2011.

/Literární noviny - blog/