Můj román Černá krev (Akropolis 2011) vznikl na základě xeroxové kopie citátu, kterou mi kdysi přinesl zesnulý slovenský režisér a přítel, Karol Spišák. Je tady:

»Jednou z najväčších zaujímavostí župného archivu je zväzok spisov, ktorý sa zapodieva trestnou vecou týkajucou sa pravoty “ludožrútov”. V roku 1782 súdna stolica hontianskej župy vyniesla rozsudok v zriedkavej, ba v uhorskom súdnictve vyslovene jedinečnej trestnej veci. Táto pravota osvetluje hrozby inkvizičného prístupu, ktorý bez dôkazu, na základe vynútených priznaní posielal tucty ľudí na šibenicu. Vyšetrovanie odhalilo hriešny zväzok tristo cigánov, ktorých vodca, Juraj Šarkezy sa priznal ku 124 vraždám.
Obžalovaní priznali, že rozkúskované mrtvoly upražili či uvarili a zjedli. Súd zadržal 132 osob, ktoré sa priznali k tomu, že tvorili osobitnú spoločnost, zvolili si medzi sebou kňaza a pri svadbách zabili a zjedli vždy troch - štyroch ludí.
Rozsudok všetkých obžalovaných potrestal smrťou - darmo sa snažil magistrátny fiškál Ferencz Náthy dokázat, že na dosvedčenie takéhoto hrozného zločinu nestačí priznanie. Župný kat sám nevládal rozsudok vykonat a tak pozvali na pomoc aj štiavnického kata, ale aj tak trvali popravy tri dni. Prvý deň popravili 41 odsúdencov, z toho 16 sťali, 11 ich obesili, 5 zlámali v kolesách, 3 rozčtvrtili a dvaja vypustili dušu pod údermi palíc.
Následujúci deň popravili dalších 24, ale aj tak ich ostalo ešte skoro 60. Z obžalovaných iba jeden zapieral až do konca, a to cigán Ondrej Mikó, z ktorého ani "mučenie a vypočúvanie” nedostalo priznanie. Táto okolnost primela župu k tomu, aby vec postúpila na královskú miestodržitelskú radu. Uhorská kancelária pak uvolnila z úradu župana grófa Józsefa Erdödyho, lebo opomenul rozsudok postúpit vyššie na schválenie.
Potom kancelária vyslala Józsefa Kétera, ktorý vyšetroval ďalej, ale výsledok sa ani tak nezmenil. 11 cigáňov opät odsúdili na smrť, ale na vyšší pokyn trest pozmenili na nútené práce.“
Hont vármegye monográfiája, (Monografie hontské župy) 1902, str. 217-8

I když v knize zacházím s historickými detaily dosti volně až svévolně, samozřejmě jsem si musel mnoho věcí ověřit, aby byly aspoň pravděpodobné. A také jsem si zjišťoval, jak se zacházelo s cikány v době Josefa II. Ještě za Leopolda I. bylo v podstatě možné cikána, který se potuloval bez povolení, beztrestně zabít. Nicméně už v době Marie Terezie se císařovna pokoušela domestikovat v Maďarsku cikány jako Neu-Ungarn a stavěla pro ně domy, pokoušela se nechat některé děti adoptovat selskými rodinami, aby z nich udělala „gute Christen“ - domky brzy zely prázdnotou a rozpadaly se, děti po letech či dvou utíkaly. Josef II. posléze těchto pokusů zanechal. Už tehdy zřejmě existovalo mnoho poradců, kteří znali jedině správná řešení. Žádné z nich nefungovalo už tehdy.

Existuje však vynikající příklad, totiž slavná cikánská houslistka Anna Czinka, známější jako Panna Csinka nebo Csinka Panna (Panna je maďarská zdrobnělina či něžnější verze jména Anna). Vdala se za hudebníka a kováře, většinu roku vystupovala se svou kapelou u šlechtických dvorů, v zimě žila v cikánské osadě v Gemeru, kde měla od hraběte Lányho dům.

Zdá se mi, že řešení je jen jedno. Podporovat vzdělání a odměňovat příklady – a přistupovat ke všem stejně podle zákona a neustupovat. Všechno ostatní je na cikánské elitě samotné. Odpusťte, napsal-li jsem samozřejmost.