Traktér U Vopičky č.3 – Dobrá zpráva
INFORMACE
Hostinec U Vopičky je nenápadné místo, skryté za rohem ve vedlejší uličce na Malé Straně, nepříliš navštěvované cizinci. Proto se v něm schází ponejvíce stálá společnost. Tvoří ji Hamánek, který pěstuje nutrie a jejich masem se většinou živí a zlé jazyky tvrdí, že jím i páchne, dále nezaměstnaný básník Šušma, prodavač ušanek z Karlovy ulice Penížek, který své chlebodárce upřímně nenávidí a raději by umrzl, než by si narazil na lysou hlavu své zboží; také zlý trafikant Olek Krákora, který by chtěl být prezidentem, ale nemůže, jelikož byl kdysi komunistou, pravidelným návštěvníkem je též Blahoslav Brejžek, který uvádí jako své zaměstnání „zástupce vedoucího mobilní hygienické jednotky“, což, jak říká lidově Hamánek, znamená „závozník u hovnocucu“. Blahoslav Brejžek se kdysi, chtěje se pochlubit, na pohlednici z Thajska v rychlosti podepsal Bl.Brejžek a do té doby mu přívětiví štamgasti říkají jedině Blbrejžek. Pivnici navštěvuje také invalidní důchodce Zlomeček, jenž občas tragicky podniká a často přichází někdejší zaměstnanec OPBH Churaň, který privatizoval dva domy a zřídil v nich penzión a restauraci, jež je ovšem i na něj samotného moc drahá. Jestliže ho chtějí štamgasti potěšit, nazývají ho Čuraněm anebo něžně Pátá Bé. Oblíbeným hostem je ing. Babička, jenž zpívá na Karlově mostě s harmonikou a snaží se každému vnutit svá CD. Tu a tam přichází i soukromý docent Strmoles a také šlapka Kačka, řečená Hroch, jedna z mála hostů, které jejich práce baví. Hostinskému se říká Vopička podle hospody, ale jmenuje se Novák.
Dobrá zpráva
V hostinci seděli Brejžek, Hamánek, trafikant Krákora, Strmoles a Penížek. Hned po mně do hostince vstoupil majitel penziónu a restaurace Churaň, řečený Pátá Bé, oblečen do letního mačkavého lněného obleku, v bílé košili, jež měla na límečku velkými černými písmeny vyšito jméno výrobce a v neobyčejně špičatých botách, vpředu hustě zdobených stříbrnými cvočky. Vypadal výjimečně spokojeně.
„Proč se tváříš jako blbec?“ pravil Penížek.
„Dej mi jednu hladinku a jacka danielse,“ zvolal Pátá Bé radostně. „Mám dobrou zprávu!“
Všichni zvedli hlavy.
„Dobrou zprávu?“ řekl pochybovačně Penížek. „To ještě existuje?“
„Nehádejte se, volové!“ napomenul je Churaň. „Ta opravdu dobrá zpráva je, že budeme chodit do důchodu až v sedmdesáti!“
Strmoles přikývl.
„My v novinách to víme už dávno,“ řekl. „My víme všechno.“
„To je dobrá zpráva, jo?“ užasl Hamánek. „Ty jsi fakt Čuraň.“
„Ale ovšem,“ vykřikl Penížek, „my půjdeme do důchodu až po smrti.“
Strmoles se usmál.
„Tsss,“ pravil Pátá Bé, „jasně, že budou vždycky v české společnosti lidi, co se důchodu nedožijou, a ani nemusí tolik chlastat, jako zde Penížek. Lidskej život je křehkej a stačí málo, třeba riskantní skákání do moře na Maledivách, zběsilá jízda na harleyi nebo se předávkuješ kokainem…“
„Kolik lidí má harleye, prosím tě?“ zavrtěl Blbrejžek hlavou.
„No, pravda, mercedesy, jako používám já,“ usmál se Churaň, „jsou mnohem bezpečnější.“
Štamgasti na něj pohlíželi s nechutí. Churaň ochutnal své pivo – v jeho vlastní restauraci je na něj příliš drahé – a pak pokračoval.
„Na druhou stranu vás, aspoň některé,“ pravil, „Krákoru nemyslím, může zajímat, že průměrná délka života se u nás stále zvyšuje, od plyšáku dokonce velmi rychle. No, ale je tragické, že se tím prodlužuje doba, kterou Češi tráví v důchodu. Průměrná doba, vy šizuňkové, užívání důchodu u žen už dosahuje skoro dvacet let a pořád roste. S tím se musí něco udělat.“
„Budeme ženy zabíjet?“ vzdychl Hamánek.
„Mohli bychom,“ navrhl Penížek, „na ně pořádat na golfových hřištích štvanice jako na lišky v Anglii.“
„To už se tam myslím nesmí,“ upozornil jsem, ale moc si mě nevšímali.
„U mužů,“ řekl Churaň s viditelným odporem, „je to sice jen asi 14 let, ale to nikoho neomlouvá.“
„Půjdeme do důchodu až po smrti,“ poznamenal Vopička.
„To je zavádějící,“ uchechtl se Churaň. „Dneska už u nás muži bohužel dožívají až 76 let, bez rozdílu politického smýšlení, což je chyba. Kdo ty penze zaplatí, když se rodí pořád míň dětí?“
„Ty,“ řekl Penížek. „Taky nemáš žádný.“
„Jak já bych k tomu přišel?“ zachechtal se Pátá Bé. „Proč bychom my úspěšní měli platit za vás lúzry? Navíc, vy flinkové, si budete v průměru užívat důchodu 14 let a vaše družky 20 – a pořád to roste.“
„No dobře,“ řekl jsem, „ale jak budou v sedmdesáti vypadat horníci, hutníci – a sedmdesátiletý programátor, taky se mi nějak nejeví.“
„Tsss!“ ohrnul Churaň nos. „V prestižním týdeníku The Economist napsali, že nám řada států dodnes závidí, že jsme včas
zrušili ty pracovní kategorie, podle kterých lidi chodili do důchodu. A proč? Protože to roztáčí kola závisti v celý společnosti. Celý skupiny pak spolu soupeří o výhody a to nepřináší nic dobrého.“
„Daleko lepší,“ navrhl Penížek, „je, když o výhody soupeří jen několik skupinek.“
Pátá Bé usrkl jacka danielse a zamlaskal.
„Dobrota,“ poznamenal, „holt co je drahý, je dobrý, že jo.“
Krákora nezřetelně zamumlal něco, co znělo jako „Stalina na tebe“.
„Takže se dočkáme sedmdesátiletých zedníků?“ zeptal jsem se. Pátá Bé mnou opovrhuje, protože mám auto staré pět let. Nicméně odpověděl.
„Hele, ty chytrej,“ řekl, „na Islandu chodí do penze v 70 letech už teď. A jestli se nepletu, tak podle tý naší reformy se v sedmdesáti bude chodit v roce 2065. Takže se to týká dnešního šestnáctiletýho zednickýho učně a ten si sám během života rozhodne, jak dlouho bude zedničit a jestli se třeba nestane dnes tak žádaným kominíkem.“
„Já jsem znal jednoho sedmdesátiletýho kominíka, jeho práce ho bavila,“ zamyslel se Hamánek, „ale jednou spad do komína u jednoho poslance v jeho novobarokní vile, byl tam tři dny, visel nad ložnicí a od tý doby má Alzhajmra.“
„Nevidíte si na špičku nosu,“ odvětil Churaň. „V tom prestižním časopise The… Tento, taky napsali, že odchod do penze po sedmdesáti se musí stát standardem, jinak se Západ nevyhne bankrotu.“
„A to sis přečetl ty vlastnoručně?“ zeptal jsem se. „Ty umíš anglicky?“
„No,“ zneklidněl trochu Pátá Bé, nenechal se však vyvést z míry, „to ne, ale zaměstnávám jednoho nočního vrátného, ten
umí šest světových jazyků, tak ten mi to vždycky přečte a ještě rád.“
„A se sedmdesátiletýma kominíkama to Číňanům nandáme, myslíš?“ usmál se Krákora. „Myslíš, že spotřebujeme tolik kominíků, protože budou padat do komína? To už je lepší ten návrh, aby penzisti do sedmdesáti směli přecházet na červenou a nad sedmdesát dokonce museli. Mohli byste tak testovat ty mercedesy.“
Při této představě se Churaň vesele zasmál.
„Ale víte,“ pokračoval, „co je nejhezčí zpráva pro vás, české muže? Že už nebudete diskriminováni pozdějším odchodem do důchodu než ženy. Jak říkám, chlapci, pokud budete méně chlastat, kouřit, hulit marihuanu, šňupat kokain, budete míň riskovat při létání na ultralightech a při túrách v Himaláji, vás věk se rychle dotáhne k tomu, jaký už dnes vidíme u českých žen. Mohli byste se toho dočkat tak v roce 2050. Potom si užijete důchodu ještě déle, než dneska.“
„Klid,“ řekl hostinský Vopička, vida výrazy některých přítomných, „nechci tu žádnej kravál. Mám pro vás taky dobrou zprávu – zvýšili mi činži a tak musím zdražit pivo.“
Autor děkuje za inspiraci europoslanci Hynku Fajmonovi
Hostinec U Vopičky je nenápadné místo, skryté za rohem ve vedlejší uličce na Malé Straně, nepříliš navštěvované cizinci. Proto se v něm schází ponejvíce stálá společnost. Tvoří ji Hamánek, který pěstuje nutrie a jejich masem se většinou živí a zlé jazyky tvrdí, že jím i páchne, dále nezaměstnaný básník Šušma, prodavač ušanek z Karlovy ulice Penížek, který své chlebodárce upřímně nenávidí a raději by umrzl, než by si narazil na lysou hlavu své zboží; také zlý trafikant Olek Krákora, který by chtěl být prezidentem, ale nemůže, jelikož byl kdysi komunistou, pravidelným návštěvníkem je též Blahoslav Brejžek, který uvádí jako své zaměstnání „zástupce vedoucího mobilní hygienické jednotky“, což, jak říká lidově Hamánek, znamená „závozník u hovnocucu“. Blahoslav Brejžek se kdysi, chtěje se pochlubit, na pohlednici z Thajska v rychlosti podepsal Bl.Brejžek a do té doby mu přívětiví štamgasti říkají jedině Blbrejžek. Pivnici navštěvuje také invalidní důchodce Zlomeček, jenž občas tragicky podniká a často přichází někdejší zaměstnanec OPBH Churaň, který privatizoval dva domy a zřídil v nich penzión a restauraci, jež je ovšem i na něj samotného moc drahá. Jestliže ho chtějí štamgasti potěšit, nazývají ho Čuraněm anebo něžně Pátá Bé. Oblíbeným hostem je ing. Babička, jenž zpívá na Karlově mostě s harmonikou a snaží se každému vnutit svá CD. Tu a tam přichází i soukromý docent Strmoles a také šlapka Kačka, řečená Hroch, jedna z mála hostů, které jejich práce baví. Hostinskému se říká Vopička podle hospody, ale jmenuje se Novák.
Dobrá zpráva
V hostinci seděli Brejžek, Hamánek, trafikant Krákora, Strmoles a Penížek. Hned po mně do hostince vstoupil majitel penziónu a restaurace Churaň, řečený Pátá Bé, oblečen do letního mačkavého lněného obleku, v bílé košili, jež měla na límečku velkými černými písmeny vyšito jméno výrobce a v neobyčejně špičatých botách, vpředu hustě zdobených stříbrnými cvočky. Vypadal výjimečně spokojeně.
„Proč se tváříš jako blbec?“ pravil Penížek.
„Dej mi jednu hladinku a jacka danielse,“ zvolal Pátá Bé radostně. „Mám dobrou zprávu!“
Všichni zvedli hlavy.
„Dobrou zprávu?“ řekl pochybovačně Penížek. „To ještě existuje?“
„Nehádejte se, volové!“ napomenul je Churaň. „Ta opravdu dobrá zpráva je, že budeme chodit do důchodu až v sedmdesáti!“
Strmoles přikývl.
„My v novinách to víme už dávno,“ řekl. „My víme všechno.“
„To je dobrá zpráva, jo?“ užasl Hamánek. „Ty jsi fakt Čuraň.“
„Ale ovšem,“ vykřikl Penížek, „my půjdeme do důchodu až po smrti.“
Strmoles se usmál.
„Tsss,“ pravil Pátá Bé, „jasně, že budou vždycky v české společnosti lidi, co se důchodu nedožijou, a ani nemusí tolik chlastat, jako zde Penížek. Lidskej život je křehkej a stačí málo, třeba riskantní skákání do moře na Maledivách, zběsilá jízda na harleyi nebo se předávkuješ kokainem…“
„Kolik lidí má harleye, prosím tě?“ zavrtěl Blbrejžek hlavou.
„No, pravda, mercedesy, jako používám já,“ usmál se Churaň, „jsou mnohem bezpečnější.“
Štamgasti na něj pohlíželi s nechutí. Churaň ochutnal své pivo – v jeho vlastní restauraci je na něj příliš drahé – a pak pokračoval.
„Na druhou stranu vás, aspoň některé,“ pravil, „Krákoru nemyslím, může zajímat, že průměrná délka života se u nás stále zvyšuje, od plyšáku dokonce velmi rychle. No, ale je tragické, že se tím prodlužuje doba, kterou Češi tráví v důchodu. Průměrná doba, vy šizuňkové, užívání důchodu u žen už dosahuje skoro dvacet let a pořád roste. S tím se musí něco udělat.“
„Budeme ženy zabíjet?“ vzdychl Hamánek.
„Mohli bychom,“ navrhl Penížek, „na ně pořádat na golfových hřištích štvanice jako na lišky v Anglii.“
„To už se tam myslím nesmí,“ upozornil jsem, ale moc si mě nevšímali.
„U mužů,“ řekl Churaň s viditelným odporem, „je to sice jen asi 14 let, ale to nikoho neomlouvá.“
„Půjdeme do důchodu až po smrti,“ poznamenal Vopička.
„To je zavádějící,“ uchechtl se Churaň. „Dneska už u nás muži bohužel dožívají až 76 let, bez rozdílu politického smýšlení, což je chyba. Kdo ty penze zaplatí, když se rodí pořád míň dětí?“
„Ty,“ řekl Penížek. „Taky nemáš žádný.“
„Jak já bych k tomu přišel?“ zachechtal se Pátá Bé. „Proč bychom my úspěšní měli platit za vás lúzry? Navíc, vy flinkové, si budete v průměru užívat důchodu 14 let a vaše družky 20 – a pořád to roste.“
„No dobře,“ řekl jsem, „ale jak budou v sedmdesáti vypadat horníci, hutníci – a sedmdesátiletý programátor, taky se mi nějak nejeví.“
„Tsss!“ ohrnul Churaň nos. „V prestižním týdeníku The Economist napsali, že nám řada států dodnes závidí, že jsme včas
zrušili ty pracovní kategorie, podle kterých lidi chodili do důchodu. A proč? Protože to roztáčí kola závisti v celý společnosti. Celý skupiny pak spolu soupeří o výhody a to nepřináší nic dobrého.“
„Daleko lepší,“ navrhl Penížek, „je, když o výhody soupeří jen několik skupinek.“
Pátá Bé usrkl jacka danielse a zamlaskal.
„Dobrota,“ poznamenal, „holt co je drahý, je dobrý, že jo.“
Krákora nezřetelně zamumlal něco, co znělo jako „Stalina na tebe“.
„Takže se dočkáme sedmdesátiletých zedníků?“ zeptal jsem se. Pátá Bé mnou opovrhuje, protože mám auto staré pět let. Nicméně odpověděl.
„Hele, ty chytrej,“ řekl, „na Islandu chodí do penze v 70 letech už teď. A jestli se nepletu, tak podle tý naší reformy se v sedmdesáti bude chodit v roce 2065. Takže se to týká dnešního šestnáctiletýho zednickýho učně a ten si sám během života rozhodne, jak dlouho bude zedničit a jestli se třeba nestane dnes tak žádaným kominíkem.“
„Já jsem znal jednoho sedmdesátiletýho kominíka, jeho práce ho bavila,“ zamyslel se Hamánek, „ale jednou spad do komína u jednoho poslance v jeho novobarokní vile, byl tam tři dny, visel nad ložnicí a od tý doby má Alzhajmra.“
„Nevidíte si na špičku nosu,“ odvětil Churaň. „V tom prestižním časopise The… Tento, taky napsali, že odchod do penze po sedmdesáti se musí stát standardem, jinak se Západ nevyhne bankrotu.“
„A to sis přečetl ty vlastnoručně?“ zeptal jsem se. „Ty umíš anglicky?“
„No,“ zneklidněl trochu Pátá Bé, nenechal se však vyvést z míry, „to ne, ale zaměstnávám jednoho nočního vrátného, ten
umí šest světových jazyků, tak ten mi to vždycky přečte a ještě rád.“
„A se sedmdesátiletýma kominíkama to Číňanům nandáme, myslíš?“ usmál se Krákora. „Myslíš, že spotřebujeme tolik kominíků, protože budou padat do komína? To už je lepší ten návrh, aby penzisti do sedmdesáti směli přecházet na červenou a nad sedmdesát dokonce museli. Mohli byste tak testovat ty mercedesy.“
Při této představě se Churaň vesele zasmál.
„Ale víte,“ pokračoval, „co je nejhezčí zpráva pro vás, české muže? Že už nebudete diskriminováni pozdějším odchodem do důchodu než ženy. Jak říkám, chlapci, pokud budete méně chlastat, kouřit, hulit marihuanu, šňupat kokain, budete míň riskovat při létání na ultralightech a při túrách v Himaláji, vás věk se rychle dotáhne k tomu, jaký už dnes vidíme u českých žen. Mohli byste se toho dočkat tak v roce 2050. Potom si užijete důchodu ještě déle, než dneska.“
„Klid,“ řekl hostinský Vopička, vida výrazy některých přítomných, „nechci tu žádnej kravál. Mám pro vás taky dobrou zprávu – zvýšili mi činži a tak musím zdražit pivo.“
Autor děkuje za inspiraci europoslanci Hynku Fajmonovi