1.
Začnu odjinud. Výprava z hvězdy 4587 v galaxii 4a5 podala po návratu tuto zprávu:
„Planeta NNN je osídlena myslícími bytostmi, které si říkají ‚lidé‘, myslí, avšak myšlení většinou nepoužívají racionálně. Zásadně se rozdělují především barvou pokožky, mnohem podstatnější je ale jejich příslušnost k rituálním skupinám.
Jedna veliká skupina se například pravidelně shromažďuje ve zvláštních budovách, většinou daleko ozdobnějších, než jejich příbytky, kde nesmějí mít na hlavě žádnou pokrývku, společně tam opakuje celé věty a také zpívá, při čemž k nim hovoří zvláštní, k tomu účelu školení ‚lidé‘ v barvitých a nepraktických kostýmech se zajímavými čepicemi; libuje si v zobrazování mrtvých a rafinovaně utrápených ‚lidí‘. Jejich zpodobeními jsou ověšeny nejen tyto shromažďovací budovy, ale i školy a příbytky. Smí jíst všechna zvířata. Smí pít opojné nápoje.
Jiná veliká skupina musí několikrát denně vystrčit konečník směrem k nebi, musí si tento konečník čistit jen levou rukou a pravou jíst; opravdu významným jejím členem se ‚lidé‘ stávají, jestliže se aspoň jednou v životě vypraví na určité místo, kde společně několikrát oběhnou meteorit, upevněný na zdi zvláštní kamenné boudy. V domech, kde se shromažďují, nesmí mít na sobě boty. Také tam nejsou žádné obrazy, ani mrtvých, ani jiných ‚lidí‘. Nesmí jíst zvíře, zvané „prase“. Ostatní zvířata jíst smí. Opojné nápoje pít nesmí, ale smí drogy například kouřit nebo žvýkat.
Další skupina si musí nechat už v dětství ustřihnout kousek přirození, její členové v domech, kde se shromaďují ke zpěvu, musí mít na hlavě pokrývku. Ani v jejich domech jsme neviděli žádné obrazy ‚lidí‘. Na jednom místě je jejich zvykem hovořit ke kamenné zdi a kývat sebou při tom. Také nesmí jíst zvíře, zvané prase, ostatní zvířata jíst smí.
Všechny tyto skupiny své počínání zdůvodňují tím, že jim to nařídila Nejvyšší Bytost. Učinila tak již velmi dávno a jinak je neviditelná.
Všechny sebou ve skutečnosti navzájem opovrhují, ačkoliv jim to většinou dost komplikuje život.“
Pohled zvenčí, povrchní, bez historie (většina náboženství je přece v podstatě historicky vzniklý návod, jak na zemi bez zešílení přežít) a filosofie – ale je to směšné, není? Jenže kolik životů to už stálo, vezměte, kolik jenom poutníků ušlapou každý rok ti nejmírumilovnější věřící na břehu Gangu? V tomto případě jde ovšem jen o organizační nedostatek, nikoliv program.


2.
Náboženství, původně snaha pochopit řád světa, náboženství, které se změní v předsudek, je jednou z nejošklivějších věcí, které nám dějiny a lidská povaha nabízejí. Všechny velké zločiny se odehrály vždy ve jménu nějaké úžasné myšlenky a víry v nějakou úžasnou Pravdu s velkým P.
Prachy se taky vždycky ukrývají pod Pravdou. Někdy i Láskou.
Pod antisionismem se nechuť k židovství skrývá nejen v téhle zemi. Česká xenofobie samozřejmě existuje a antisemitismus je její významnou součástí. ‚Antisionismus‘ každého českého xenofoba vždy těší, protože se stává fíkovým listem, zakrývajícím jeho nepěknou tvář.
Nepřátel židů jako takových (většinou ti lidé vůbec o židovství nic neví) je u nás pořád dost a dost – a s odstupem od holocaustu jich přibývá. Není divu, množí se hloupá literatura na to téma. I mně občas píše nějaký hlupák „žide“, když napíšu do Britských Listů, netuše, že jsem (asi bohužel) naprostý arijec měšťanského původu.

3.
Palestinský příběh je pro Západ a jeho levici už dlouho modelovým příběhem, ikonickým modelem, posterem. Má k politickému kýči, jak o něm mluví Kundera, všechny předpoklady, takřka hotovou pohádku o chudém a statečném, který bojuje proti bohatému draku a další atributy: máme zde národ (poznámka níže), toužící po svobodě, dále velmi chudý, utlačovaný lid (všichni bohatí utekli do Libanonu, Rijádu, Káhiry), rasistický aspekt (co na tom, že Arabové i Židé jsou téhož semitského původu, ani jedni to moc na vědomí neberou), nezbytný antimperialistický úhel pohledu (židy podporuje světový americký Satan), fotogenické pak přímo pastviny – zřícené domy, k nebi lající matky, čtrnáctileté bojovníky s dětskými tvářičkami pod kostkovanými šátky s kalašnikovy v prackách, vedle bezzubých staříků se slzami v očích, půvabné snědé děti na smetištích etcetera, dramatické temnooké krasavice, jež kráčejí na smrt ovinuty bombičkami - a na druhé straně zejména nepříjemného a mediálně dobře napadatelného protivníka (ohyzdní židovští bankéři s nezbytnými doutníky, výtečně propagandisticky využitelná skupina bigotních fanatiků, taky ukázněná a vycvičená armáda, která je vždycky na pohled nesympatická).
/K pojmu národ: Významný palestinský politik Zahír Músejn, člen výkonného výboru PLO v rozhovoru poskytnutém holandským novinám Trau, 31. 3. 1977, se přeřekl:
"Žádný palestinský národ neexistuje. Vytvoření palestinského státu je pouze prostředkem pokračování našeho boje proti státu Izrael za naši arabskou jednotu. Ve skutečnosti dnes není žádný rozdíl mezi Jordánci, Palestinci, Syřany a Libanonci. O palestinském lidu mluvíme dnes pouze z politických a taktických důvodů, protože národní zájmy Arabů vyžadují, abychom jako účinný prostředek boje proti sionismu vyzvedli existenci zvláštního 'palestinského národa'. Jordánsko jako suverénní stát s definovanými hranicemi nemůže uplatňovat nároky na Haifu a Jaffu. Jako Palestinec si však mohu nepochybně nárokovat Haifu, Jaffu, Beer-ševu i Jeruzalém. Jakmile jednou prosadíme naše právo na celou Palestinu, nebudeme váhat ani minutu a spojíme ji s Jordánskem."
Osudové okolnosti však samozřejmě mohou zformovat národ i ze skupiny, která původně na samostatný národ neaspirovala, což se v případě Palestinců do značné míry i stalo. Nic proti tomu./
Pozoruhodné je, že jiný daleko starší a jako národ nikdy nepopíraný lid, také bez státu a ještě hůře pronásledovaný, vystavovaný genocidě a týrání, totiž Kurdové, se zřejmě zdaleka tolik k identifikačnímu hrdinovi moderní pohádky nehodí a ikonou se prostě nestal, ačkoliv je nejméně stejně ‚pronásledován a týrán‘ – asi proto, že nemá jednoho jediného a tak pěkně vhodného draka. Jednoduše řečeno, v příběhu Kurdů chybí zlý Žid.
Ostatně, spočtěte si, kolik miliard dolarů už dostaly jako pomoc za ta desetiletí palestinské organizace (a na druhé straně, kolik Izrael) – a zjistíte, že kdyby ty peníze jen mechanicky rozdělili mezi Palestince, byla by dnes Gaza daleko bohatším místem, než je Dubaj. Na místě chyší by stál Burdž al Arab. Někdo na tom ovšem vydělává. Hádejte, kdo.

4.
Samozřejmě, že i stát Izrael se v rámci válečného stavu dopouští celé řady chyb. Už v něm soudili celou žadu válečných zločinců. Nicméně v žádném případě nepoužívá děti a civilní obyvatelstvo jako živé štíty, neukrývá arzenály pod nemocnicemi a školami a nevysílá pološílené mladíky nabité dynamitem, aby vyhazovali do vzduchu palestinské kavárny a autobusy se studenty a dětmi. Jenže je to tak jednoduché, že, mučedníci přicházejí rovnou do nebe, jak je obecně známo…
Nechci řešit neřesitelné, tj., jestli stát Izrael měl či neměl vzniknout, jestli se nemělo nebo nemělo židům už před 150 lety znemožnit se v Palestině usazovat. Stejně jako Kosovo prostě Izrael vznikl a žijí v něm – a v Palestině – miliony lidí, kteří mají osudy a právo na život. Ovšem porodní babičky a rodičky se od počátku špatně domlouvaly.
Jestliže se třeba Stéphane Hessel, omluvitelný samozřejmě řekněme pokročilejším věkem, díky němuž nehledá příčinné souvislosti, rozčiluje nad Palestinou ze svých důvodů, já navrhuju, abychom se rozčilovali především nad arabskými politiky, kteří tuto téměř neřešitelnou a statisíce lidí ničící situaci svou tupou rigorózností a bigotností vytvořili a svět do ní zavedli a udržují ho v ní. Kromě několika logicky a neideologicky uvažujících skutečně velkých mužů, jako byl prezident Sadat, se nikdy nezajímali a nezajímají o postavení lidí, obyvatel, konečně, vždyť je Allán odmění na onom světě.
Sadat, který přinesl mír a relativní blahobyt, je pro většinu islamistů i našich „antisionistů“ spíše zrádcem. O vrazích typu Habbáše nikdy s takovou nechutí nepíšou.
V arabské tradici je i jiný psychologický přístup k realitě, který má své historické příčiny – kdysi, asi v roce 1957, například došlo k zajímavé akci, četl jsem o tom v knize Petera Scholl-Latoura Allah ist mit den Standhaften. V jedné vesnici na tehdy jordánském území sídlila jednotka protiizraelských partyzánů, která vyhodila do vzduchu židovskou školu – prázdná ta škola nebyla. Izraelci zasáhli – u vesnice nečekaně přistálo několik helikoptér s vojáky, středisko teroristů po přestřelce obsadili a také vyhodili do vzduchu; přestřelku přežila z teroristů jen hrstka jednotlivců. Po několika hodinách helikoptéry, když už ze střediska nic nezbylo, zase odlétly. Přeživší teroristé a místní obyvatelstvo začali jásat, střílet do vzduchu a oslavovat.
Co oslavovali? Přece vítězství, Izraelci totiž nezůstali, ale poprvé v dějinách odněkud odešli, to znamená uprchli, stáhli ocas, ukázali slabost, podle názoru ‚mučedníků‘ tudíž prohráli. Událost je prý považována za první vítězství palestinské guerily a je oslavována každý rok.
Tento názor na sílu a slabost, doprovázený navíc učením o ‚takíji‘, možností lhát nevěřícím (jako všechny poučky islámu má i ‚takíja‘ stejně jako ‚džihád‘ mnoho definicí, někdy – podle interpretů – velmi odlišných, od nevinných až po velice agresivní), nemůže nikdo, kdo chce řešit nějaký problém, opominout. Je to prostě rozdílnost kultur.
Rady mírotvůrců by byly většinou směšné, kdyby nebyly nebezpečné. Někdy na začátku snesla špatná slepice mizerné vejce. Ale: Jak se tehdy měli židé s Araby dohodnout? Nejvyšší jeruzalémský muftí v době druhé světové války vášnivě podporoval Hitlera a miloval ho. Nebyl sám, dramaticky protižidovská byla v té době víceméně celá arabská sféra, zároveň logicky protibritská. Možná se jim dnes někdy po britské správě zasteskne, ale z vlastní zkušenosti víme, oč milejší je vlastní bordel, než oktrojovaný úklid. Také ve vlastním bordelu krademe především „my“, kdežto v úklidu „oni“.
Obrovská převaha arabských států byla už jen z pohledu na mapu očividná… Navíc židy hluboce opovrhovali a - Alláh akbar - bůh byl přece na jejich straně… Jak by byli mohli na vznikající Izrael nezaútočit? Druhý den mělo být po válce. No, nebylo.
Nasserova úvaha v roce 1967 byla stejná. Výsledek byl ještě horší. A teď chceme, aby Izrael prostě ustoupil, aby nastavil i levou tvář? Aby spravedlivě a sportovně reagoval na raketu, která „jen“ zabije stařenku v Hebronu pouze diplomatickým protestem? Co s takovým protestem asi nějaký funkcionář Hamásu udělá? Použije ho levou rukou.

5.

Toto je fotografie jednoho z humanistických pomocníků z té slavné turecké lodi.
Fotografie z lynče plukovníka Kaddáfího sem ani přikládat nemusím, máte je v dobré paměti.
Dovedeme si jistě dobře představit, jak by asi vypadalo tažení těchto humanistických pomocníků poraženým a dobytým Izraelem, aspoň já si ho dovedu představit – anebo možná ani nedovedu.
Neschvaluju žádné jednoduché a brutální řešení, které si vždycky odnesou hlavně nevinní. Právě proto si ale myslím, že Izrael je a bude součást naší, evropské a civilizované části téhle planety. Zrovna tak by jím měli a mohli být i Palestinci.
Pan Abbás řekl, že neuznání Izraele a válka s ním v roce 1948 byla chyba. Byla to nejen chyba, byla to pitomost – tím obracím známý politický axiom. Jenže někomu se hodila.
Myslím, že právě proto by i ‚levice‘, bez ohledu na ideologii kýče, měla vykonávat tlak na Araby, aby si k jednacímu stolu sedli a chtěli se dohodnout. Uznat Palestinský stát bez mírové smlouvy je čiré mnichovanství.
Tlak na Izrael už existuje a existoval vždycky. Stačí se podívat na mapu.