Times are changing, starý song...
Kdysi jsem psal o tom, že Wikileaks, ať to nakonec s nimi a panem Assangem dopadne jakkoliv, nejspíše změnily svět. Otevřely totiž skřínku, která nejspíš nebude Pandořina, i když obránci globálního establishmentu to tak hlučně vidí – ukázaly, že v éře internetu a elektronických sítí se spousta věcí utajit nedá, respektive téměř nic, a čím rychleji si to svět uvědomí a utajovat je přestane, tím rychleji je také bude muset, aspoň v současné formě, přestat dělat. Platí tu známý apokryf Karla Čapka – čím pevnější vynalezneme pancíř, tím průraznější vynalezne protivník kanon.
Současné bouře kolem ACTA a jak se všechny ty v mnohém samozřejmě oprávněné pokusy vzít internet u huby jmenují, zase ukazují další aspekt té globální informační a technologické revoluce. Marně se tu budeme rozčilovat nad posvátností vlastnictví a autorských práv (jako autor bych měl taky důvod plakat, ne že ne) – obávám se prosté logiky: protože to jde, kopírovat se bude. Zákon pancíře a kanonu opět nastupuje.
Nu, je to trochu huxleyovská vize, která se před mým naivním okem rýsuje, ale ruku na srdce, už dnešní mobily a visakarty by mi, popsány v roce 1969, připadaly také tak.
Někteří soudí, že společnost nemůže účinně bránit vlastnická práva jinak, než zpoplatněním počítačů, monitorů a nosičů (jako to už dávno udělala s kopírkami) a přerozdělováním tohoto výnosu, jiní dávají přednost omezením a zákazům. Spíše asi mají pravdu ti první.
Obávám se (nebo těším?), že je to všechno teprve začátek všeobecné přeměny systému. Informační společnost vede v této chvíli válku s globálním finančním systémem, s nenasytnými bankami a nechutnými investičními společnostmi, jež spokojeně stěhují výrobu tenisek kolem světa.
Můžete tomu přerozdělování říkat socík nebo jakkoliv, můžete znovu vzkřísit výrok toho hlupáka, který odmítal korunový příspěvek na českou kinematografii ze vstupenky do kina s tím, že on se nechce dívat na české filmy, ale jenom na americké, avšak jiné nenásilné a necenzurní, nepolicajtské, nehuxleyovské řešení se asi nenajde. Informační společnost si bude auta půjčovat, protože budou stát na každém rohu, naše karty, ať se budou jmenovat opencard nebo closecard nebo bigbrothercard, budeme užívat v tramvaji, metru, bance i hospodě, budeme jimi telefonovat a fotografovat, při čemž tak bohužel (pokud půjde o milého anarchistu, nebo bohudík, půjde-li o vraha) bude snadné zjistit, kde a kdy jsme byli. No a autoři hudby budou přímo placeni jen na koncertech, ale ostatní příjmy budou mít z různých forem ochranných autorských společností… Podobně to skončí i s e-knihami. Et cetera. Ať žije Huxley.
Změní to i politiku, zwikileakizuje ji to. Paradoxně ten boj s globálními penězi nejspíš vytvoří nějaký ještě globálnější systém. Jak to říkal Mefisto v mém oblíbeném citátu, „té síly díl jsem já, jež zlo vždy konat chtíc, přec dobro vykoná…“. A naopak.
Svět se mění, vážení. Hackeři a přátelé internetového sdílení nemusí chodit demonstrovat na ulici, i když ani to neškodí. The times are changing.
Současné bouře kolem ACTA a jak se všechny ty v mnohém samozřejmě oprávněné pokusy vzít internet u huby jmenují, zase ukazují další aspekt té globální informační a technologické revoluce. Marně se tu budeme rozčilovat nad posvátností vlastnictví a autorských práv (jako autor bych měl taky důvod plakat, ne že ne) – obávám se prosté logiky: protože to jde, kopírovat se bude. Zákon pancíře a kanonu opět nastupuje.
Nu, je to trochu huxleyovská vize, která se před mým naivním okem rýsuje, ale ruku na srdce, už dnešní mobily a visakarty by mi, popsány v roce 1969, připadaly také tak.
Někteří soudí, že společnost nemůže účinně bránit vlastnická práva jinak, než zpoplatněním počítačů, monitorů a nosičů (jako to už dávno udělala s kopírkami) a přerozdělováním tohoto výnosu, jiní dávají přednost omezením a zákazům. Spíše asi mají pravdu ti první.
Obávám se (nebo těším?), že je to všechno teprve začátek všeobecné přeměny systému. Informační společnost vede v této chvíli válku s globálním finančním systémem, s nenasytnými bankami a nechutnými investičními společnostmi, jež spokojeně stěhují výrobu tenisek kolem světa.
Můžete tomu přerozdělování říkat socík nebo jakkoliv, můžete znovu vzkřísit výrok toho hlupáka, který odmítal korunový příspěvek na českou kinematografii ze vstupenky do kina s tím, že on se nechce dívat na české filmy, ale jenom na americké, avšak jiné nenásilné a necenzurní, nepolicajtské, nehuxleyovské řešení se asi nenajde. Informační společnost si bude auta půjčovat, protože budou stát na každém rohu, naše karty, ať se budou jmenovat opencard nebo closecard nebo bigbrothercard, budeme užívat v tramvaji, metru, bance i hospodě, budeme jimi telefonovat a fotografovat, při čemž tak bohužel (pokud půjde o milého anarchistu, nebo bohudík, půjde-li o vraha) bude snadné zjistit, kde a kdy jsme byli. No a autoři hudby budou přímo placeni jen na koncertech, ale ostatní příjmy budou mít z různých forem ochranných autorských společností… Podobně to skončí i s e-knihami. Et cetera. Ať žije Huxley.
Změní to i politiku, zwikileakizuje ji to. Paradoxně ten boj s globálními penězi nejspíš vytvoří nějaký ještě globálnější systém. Jak to říkal Mefisto v mém oblíbeném citátu, „té síly díl jsem já, jež zlo vždy konat chtíc, přec dobro vykoná…“. A naopak.
Svět se mění, vážení. Hackeři a přátelé internetového sdílení nemusí chodit demonstrovat na ulici, i když ani to neškodí. The times are changing.