1.
Dramatický příběh pana Janouška a pana Béma je vskutku sugestivní. Pokoušel jsem se jako bývalý, dávno zapomenutý divadelní autor vcítit do pocitů a motivací jednotlivých postav, což se ukázalo být neobyčejně obtížné, tedy až na motiv zatloukání, jenž je zcela přirozený, zejména pak v životě politickém.

Také bylo obtížné najít správný žánr. Každý navrhne komedii či satyrskou komedii, ale je to příliš nasnadě a také přítomnost některých vysloveně tragických prvků ukazuje i jiným směrem.

Nakonec jsem dospěl k závěru, že jde o realistické drama ibsenovského typu. Něco jako Nepřítel lidu či Heda Gablerová.
A pak jsem se zasnil a pochopil, že právě žánr ibsenovského dramatu nabízí způsob, jak by se pan ex-primátor mohl nejen v očích veřejnosti „očistit“, ale stát se přímo jejím miláčkem a hrdinskou postavou.

Stačilo by, kdyby se kolibřík postavil na rampu jako stavitel Solness, rozpřáhl ruce a řekl, že se to v něm zlomilo… A pak by se kolibřík rozezpíval a zpíval a zpíval jako slavík a nemusel by ani zpívat o sobě, to by mu lid ještě nakonec odpustil, že se trochu vynechává, ale pěl by o topolech a dalících a všem ostatním, co za ta dlouhá léta zažil… A auditorium by vstávalo a tleskalo.

Nicméně cosi mi říká, že to ne a neudělá. V tom je zapeklitost ibsenovského dramatu. Je moc osudové.


2.
Oblékla se na tiskovku do černého, jako kdyby šla na pohřeb, ale jen zářila, jako kdyby se měla vdávat. V očích, dívajíc se na pana premiéra, měla výraz, o němž jeden čtenář aktuálne.cz napsal, že takový má jeho pes, když ví, že pro něj má v batohu něco dobrého.

A tak jsem si vzpomněl na drobnou příhodu, snad před třiceti či maličko více léty. Bylo Mikuláše a po ulicích se pohybovaly nejméně tříčlenné skupinky, světec, čert nebo čerti a anděl nebo andělé. Světec žehnal, čerti hřmotili řetězy a volali Brr, bll a hrozili peklem, andělé se usmívali.

Tehdy ještě nedošlo k milé příhodě, kdy Mikuláš, čert a anděl s pistolemi v rukou vyloupili v Nerudovce směnárnu.

U nás na půvabném malostranském náměstí s Lennonovou zdí také vyšla mikulášská skupinka, z větší části sestavená z příslušníků sousedovy rodiny. Za Mikulášem a dvěma čerty, jeden z nich se jmenoval Kuba, kteří chrastili řetězy, hrozili metlami a vydávali hrozivé zvuky Brrrr, bllll! Pak běhal malý, roztomilý anděl Karolinka, snad tak pětiletý, s křidélky a zlatou hvězdou – a jelikož netušil, jaké zvuky má anděl vydávat, což ostatně není dodnes nijak úředně definováno, volal andílek taky: Brr, bll…

Možná Karolině potíže s rozeznáváním andělů a čertů tak trochu zůstaly dodnes.