Milej Radku, máš v dějinách výjimečnou šanci. Vůbec se to netýká státního dluhu a ostatních kouzel a strašidel, tolik propíraných v otřesné předvolební kampani.
(Mimochodem, kdybyste zařadili do svého programu ještě zákaz negativní volební agitace a zákaz zaneřáďování krajiny billboardy, volil bych vás i já.)
Jde o to, že jsi první (no, druhý, byl tam Vladimír Mlynář, ale nebyl předseda) aktivní, relativně mladý novinář, který se takovým skokem dostal rovnou do vysokého patra politiky.
Máš dvě možnosti, zaradovat se z výhry, vstoupit do hry a splynout s ní, stát se jedním z nich, přijmout tichá pravidla – anebo zůstat agentem veřejnosti mezi nimi, to znamená všechny neviditelné věci zviditelňovat, vyzrazovat a podávat o nich zprávu a tím ten systém, ať už mu říkáme mafiánský nebo klientelistický, měnit. Já vím, jsem naivní.
To je ovšem jen na tobě, já ti mohu jen popřát hodně úspěchu.

Tento záměrně naivní blog jsem napsal v roce 2010 v květnu. Tehdy proběhla pod textem debata, kterou je možné nazvat přímo prorockou. Diskutéři napsali, že vstupem do vlády s kalousky a jinými drobily si VV uvázaly na krk oprátku a udělaly první krok do nicoty. Většina tvrdila, že Radek John nejen nic neprozradí, ale bude rád tančit sebou s ostatními dinosaury. Několik hlasů prorokovalo, že velké partaje roztrhají véčka na malé kousky.

Nu, takže dnes bych si dovolil výzvu poněkud opakovat:

Milej Radku, máš výjimečnou a asi poslední šanci, jak se rehabilitovat. Zapomeň na nějaké formy klíčových románů a podobné kejkle. Staň se konečně agentem veřejnosti mezi nimi a všechno vykecej. Jenže ty to neuděláš a raději zůstaneš politickou mrtvolou.