Ona ještě blaženě ležela v posteli, on stál nahý před zrcadlem. S nelibostí si ohmatával tukové záhyby na břiše a okolo pasu.


„Nejsem v podstatě ošklivý?“ zeptal se Petr. „Nejenže tloustnu a každou chvíli mám třesavku, ale tak jsem tak divně bledý…“
„Ale vůbec ne,“ zvolala Karolinka z postele. „Pro mě jsi krásný a půvabně baculatý. Lord Byron byl také interesantně bledý…“

„Ani nevím, že jsi byla v Anglii,“ zakabonil se Petr a čelo se mu orosilo potem. „Nemůžu ti nic vyčítat, také jsem ženatý.“

„Ale jdi, drahý,“ usmívala se něžně, „vím, že jsi fyzik či tak něco, RNDr, Byron byl přece romantický básník na počátku devatenáctého století…“

„A to vás učili na právech?“ užasl Péťa.

„Ale ne, měla jsem vždycky jedničku z češtiny. Vlastně jsem měla vždycky samé jedničky. Víš, proto mě tajná láska, i takhle na deset minut týdně, tak láká, že bych měla jednou dvojku z mravů…“

Petr se otočil zády k zrcadlu a snažil se zhodnotit stav svých hýžďových svalů. Jejich stav ho nepotěšil, opět se zvětšily.

„Vůbec se na ten zítřek netěším,“ řekl smutně, „musím toho Jiřího vyhodit, už to nemůžu odkládat, jinak dostanu dopis se zlomenou tužkou…“

„Zkus se na něj při tom nedívat,“ radila Karolinka. „A usmívej se, tak jako nepřítomně, jako když odpovídáš na interpelace v parlamentu, to ohromně umíš a moc ti to sluší…“

„Jo, miláčku,“ vzpomněl si Petr a usedl na postel a natáhl si jednu černou ponožku, „říkal mi ten Dlouhý… ne Vláďa, ten druhej… neměla by ses na mě tak obdivně a něžně dívat, zvlášť ne ve sněmovně, ty svině by si mohly něco domyslet…“

„Pokusím se,“slíbila smutně. Vypadala tak dojímavě, až si omylem oblékl druhou ponožku přes tu první.

„Příště mi to půjde,“ slíbil on.