/ jde o úryvek z chystané knížky Mezi židlemi aneb Hra na černocha, na blog vkládám tento text, jelikož výročí již proběhlo a jako slušní muži nosí předloňskou módu, spisovatelé ze slonovinové věže se mají vyjadřovat až po sezoně./

Na FAMU jsme nastoupili v atmosféře konce šedesátých let, jež byla nadechnutá a velmi, velmi zábavná. Všichni byli takoví otevření a očekávající. My, dychtivé děti, kteří jsme se tam dostali, jsme si připadali jako klub vyvolených a věděli jsme, že teď už je k Oskarům jenom krok. Nechci působit jako ten obligátní stařeček, který tvrdí, že nejhezčí doba byla ta, kdy byl mlád – ale roky 66 a 67 měly opravdu něco do sebe, dnes si jen uvědomuju, že jsem byl příliš mlád hlavně na to, abych si je užil opravdu a pořádně.

První rozpuk šedesátých let jsem já osobně moc neprožíval, nejen proto, že v Hořicích nejenže se žádné obrodné procesy do roku 1964 nekonaly, ale neobjevovaly se ani jejich náznaky. Ideologiemi všeho druhu jsem byl zcela nepostižen už z domova.

Můj otec, jak říkával, sice občas vstupoval do strany, jenže nikdy to nebylo proto, že by uvěřil ve stranickou ideolologii. Poprvé musel, jelikož ho pohltila KSČ s jinými členy sociální demokracie. Jenže otec nebyl ani přesvědčený sociální demokrat, i do té strany vstoupil z praktických příčin. Po válce pracoval v Karlových Varech jako osidlovací referent a tajemník Svazu průmyslu a potřeboval nějakou podporu. V naší zemi zřejmě nikdy nikdo nepodporoval nějakou práci nebo záměr jen proto, že je třeba dobrá či užitečná, vždycky šlo o stranické zájmy. V podstatě je to stejný princip jako mafie nebo bratrstva, snad jen že není tajný a ani bezprostředně zločinný, leda až následně. Takže sociálním demokratem se stal, jelikož nebyl věřící, neměl v lásce tamního tajemníka národních socialistů a nechtěl být komunista. Podruhé se stal komunistou v roce 1968, jako mnoho lidí – prostě nechtěl, aby do kytek šlo všechno, co se povedlo v tom roce vytvořit, ne proto, že by ho komunisté o svých názorech přesvědčili. Spíš ho ukecali nějací kamarádi.

Po té stránce jsem to já měl ještě jednodušší. Mně schopnost uvěření prostě není dána, nevěřil jsem ani v komunistickou ideologii, ani v pána boha, ani v nějaké jiné samospásné myšlenky – neumím to dodnes, umím zaplanout pouze pro nějakou velmi konkrétní věc, když se přesvědčím, že je dobrá, zajímavá, užitečná nebo mě baví.

Už od okamžiků, kdy jsem poprvé četl nějaké historické knížky, se mě zmocňovalo podezření, že většina z toho, co se na mě valí z obou stran takzvané barikády, jsou jen propagační kecy a že dokud jsou Američané a Rusové spolu domluvení, respektive dokud mají jeden z druhého strach, nezmění se doopravdy nic, jen drobné detaily. Ani mi tak nevadilo pokřivené vlastnictví výrobních prostředků, jako to, že funkcionáři byli vesměs blbci.

Tudíž jsem si ani nikdy nemyslel, že můžeme systém změnit sami. Byli bychom ho bývali mohli držet v nějaké snesitelné „gulášové“ podobě, ale to vyžaduje zejména od těch nahoře jasný záměr, snášenlivost, určitý druh vlastenectví – tj. vážit si toho, že ten druhý, který si myslí něco jiného a má jinou řekněme minulost, či původ, má ale s námi společnou zemi - a ještě ochotu a schopnost se dohodnout, třeba beze slov – a to nám Čechům není vlastní, to dovedou Maďaři.

Vzpomínám si, jak na jaře 68 v Klubu spisovatelů zasedal jeden spisovatelský výbor, možná ten nejvyšší, já tam z nějakého důvodu hledal Kunderu a vyslechl jsem teskný hlas jednoho v předpokoji sedícího autora sci-fi:
„To je strašný, jen co jsme si to trochu zařídili, aby se tady dalo jakžtakž existovat, už se to ty komunisti zase snaží posrat… Já mám dojem, že jsou to všechno kágébáci.“
Nechápal jsem, proč je tak pesimistický. Všechno přece vypadalo docela pěkně! Protože jsem sám nebral oficiální kecy ani minutu vážně, měl jsem naivní dojem, že to tak berou všichni.

Politiku, totiž ten reálný socialismus jsem vždycky chápal jako déšť, něco, se nedá moc měnit a ani nemá moc smyslu se o to pokoušet. Nepociťoval jsem touhu být Mesiášem a jít hlavou proti zdi. Byl jsem mladý člověk se smyslem pro ironii a hodně věcí jsem pozoroval spíše jako komické výjevy. Toho se asi nezbavím nikdy, protože prostě takový pohled na svět mám.

V roce 1948 jsem byl malé děcko a podobně jako dnešní dvacetiletí pokládají plyšák za cosi z dávnověku, o čem se píše v historických publikacích, jsem o dvacet let později Vítězný únor považoval za něco, co se odehrálo dávno, dávno již tomu. Rusové vypadali, že vydrží staletí. Z toho, co jsem do roku 1971 zažil, se mi nejvíc líbil způsob roku 1967 a přál jsem si, aby aspoň padesát let vydržel.

O změnu socialismu mně a mně podobným, opakuji, vůbec nešlo, protože myšlenky socialismusu nám mohly být ukradené, šlo o to, aby se tu dalo, pokud tu chceme bydlet, bydlet nějak snesitelně. To v roce 1966 a 67 bylo proveditelné velmi dobře.
Tehdy se natáčely nejlepší filmy v našich dějinách, které měly úspěch na celém světě, nemusely se podbízet, Barrandov ještě nefungoval jen jako servis pro cizince, ve velkých nákladech vycházely literární časopisy a české knížky a normální lidé je opravdu četli, začalo se cestovat, v obchodech se objevovalo slušnější zboží a zdálo se mi, že jde jen o to, aranžovat se s Rusy.
Ovšem reformní komunisté to svou netaktickou (ale kdoví, jak to bylo opravdu) razancí zničili, ten bědující spisovatel měl pravdu.

Můj otec vyvinul dokonce takovou ponurou teorii, odvozenou z dějin VKS(b), totiž teorii „velkých testů“ – už Lenin se Stalinem ji zřejmě praktikovali a vrcholně ji používal předseda Mao. Vždycky jednou za čas totiž jaksi polevili v ideologické bdělosti, nechali několik let uzdu volnější a hle, blbečkové si vždycky naběhli (no, hodně provokatérů je také k tomu pilně podněcovalo, částečně z blbosti a částečně za cizí peníze), začali se předvádět a hned se poznalo, koho je třeba majznout přes pařátek.

Maďaři to krvavě zažili v roce 1956 a protože si to zapamatovali, neprovokovali už a tiše si zařizovali socialismus s gulášem, aniž by zbytečně vykřikovali na Rusy, že na ně kašlou. Něco na té tatínkově teorii asi bylo.

Když se v osmašedesátém ve spisovatelském svazu domluvili předseda komunistů a předseda nestraníků, říkával můj tchán dr.Ladislav Hradský, který byl v té době předsedou překladatelské sekce, bylo po demokracii, ostatní mohli leda protestovat, ale to taky bylo všechno, co mohli. Tato demokracie po způsobu, že chlapci, co spolu chodí, se někde spolu domluví, je myslím též podepsaná na duchu naší země dnes. Ale možná je to tak všude.

V srpnu 1968 jsme byli samozřejmě naprosto šokovaní a stejně jako většina lidí jsme pobíhali po ulicích a zbytečně diskutovali s nic nevědoucími vojáčky. Situace měla i mnoho komických prvků – potkal jsem třebas na ulici prof. A.M.Brousila, který měl jako vždy tmavý kabát a šálu – v srpnu – a pozdravil jsem „Dobrý den, pane profesore“ a on zamával rukama a přidušeně pravil:
„Pst, spím v cizím bytě!“
Jistě to byl byt nějakého jeho přítele a ten určitě zase konspirativně spal v bytě prof. Brousila…

Na konci srpna se naskytla šance odjet s výpravou spolužáků do Itálie. Odtamtud vypadalo všechno zase jinak, víc jako válka. Naneštěstí jsem se vrátil – nechtěl jsem opustit FAMU, to byl ten hlavní důvod. Doma to pak koncem září vypadalo zase jinak: zdálo se, že se strana a vláda nějak aranžuje a že leccos půjde udržet. Ve škole zůstali naši kantoři včetně Milana Kundery a Františka Daniela, všichni jsme se beze slov dohodli – nebo měli ten dojem, že jsme se dohodli – na udržení té úrovně 1967…
Nu, to jsme se tedy sakra mýlili. Zdaleka jsme se všichni nedohodli.

Dnes tomu víc rozumím. Říkám tomu fenomén minulé války. Paměť není jen jedna, pamětí je celá řada. Patnáct nebo dvacet let je strašlivě mnoho, je-li vám dvacet pět nebo třicet let, je to ale krátká doba, jestliže je vám padesát a kratičká, když je vám přes sedmdesát. Tak jako dvacet let po listopadu 1989 není stále v myslích mnoha dobojováno s reálným socialismem, nebylo v šedesátých letech v mnoha myslích dobojováno s Hitlerem a koneckonců není v mnoha duších dodnes. V jistém smyslu opravdu není…

VKS(b) pokračovala ve velkém testu, radikálové, ať už, jak to říkával Werich, to dělali z blbosti nebo za cizí peníze, pokračovali také a průser měl přijít. Trval pak skoro dvacet let.

Skepticismus se mi potvrdil už v zimě 1968-9, když jsem měl možnost se ve vinárně zeptat tajemníka amerického vyslanectví, zda může odpřísáhnout na zdraví svých dětí, že o chystané ruské okupaci nevěděli dlouho předem. Smutně se usmál a změnil téma.

Jednu výhodu však ta bolševická minulost měla a přinesla. Totiž, alespoň jsme se my Češi, Poláci, Maďaři a další včetně Rusů poznali a něco teď o sobě navzájem víme. Naši i ostatní satelitní čtenáři totiž museli, nemajíce dostatek Danielle Steelových a Robertů Ludlumů, číst Hrabala, Spiróa, Šukšina nebo Andrzejewského. Jistě jim to neuškodilo.