Od té doby, co jsem se stal jakžtakž počítačově a internetově gramotným a objevil tu zajímavou, nekonečnou, naprosto nepřehlednou a jakýmsi oceánovým způsobem svobodnou říši publikování on-line, zajímá mě také sociologie internetových diskuzí. Takže - s přimhouřeným okem nevážnosti:

Jsem mocen jen němčiny a angličtiny, takže mé poznatky jsou omezené, ale nejpodivnější a možná nejtypičtější pro národní mentalitu, existuje-li něco takového, jsou internetové diskuze české.

Nikde totiž nenajdete tolik nadávek.
Snad je to tím, že jsou vesměs anonymní. Angličany anonymita z nějakého důvodu tolik neinspiruje.

Zde vkládám krátké pozastavení nad smyslem „ohlasů“ v médiích. Kdysi málem vyhodili z novinářské fakulty mého kamaráda J.K. Profesor se ho zeptal, jak by pracoval s dopisy čtenářů. Kamarád řekl, že většina lidí, kteří píší do novin, jsou buď šílenci, nebo kverulanti a nejhorší je, že neodpovíte-li jim, napíšou znovu. Profesor napsal o práci s dopisy čtenářů celou knihu, pokládal je za přímo výchozí materiál a chtěl ho vyhodit. Pravdu měl myslím kamarád.

Dnes po nás kdejaké médium chce, abychom mu psali, o něčem hlasovali a všelijak se ozývali. Možná si tím prostě potvrzuje svou existenci. Rozhodně se však podle našich ozvů neřídí, také by to bylo pošetilé.

Do televize také občané píší sms a telefon ují, ale lepší jsou ti, co telefonují do rozhlasu. V televizi mají tihle lidoví mudrci iracionální obavu ze zpětné vazby, že by mohli být vidět (manželka někdejšího souseda betonáře se proto před obrazovku kdysi upravovala, aby ji moderátor neviděl v natáčkách), zatímco v rádiu je jejich pocit anonymity silnější.

Ovšem do nočních kontaktních rozhlasových pořadů volají nejčastěji opilé staré dámy, které zase nepoužívají internet.

V rozhlase se ti telefonující už navzájem znají a občas si stěžují u moderátora, jak to, že se do vysílání zase dostal ten socan a bolševik Pocestný, když on, pravičák Levák se tam nedovolal a příště je to zase naopak. Všechno to má něco do sebe.

Už jsem sešel i s internetovými diskutéry, kteří se podepisovali celým jménem a nechávali i mailovou adresu, je jich však zdrcující menšina, ještě menší, než zelení voliči v posledních krajských volbách.

Takže ten pokus o typologii:

1) Zapšklý důchodce / důchodkyně. - Podtyp: a) levicový, b)pravicový. Co do nadávek, vyjde to nastejno. Nejpůvabnější je, že jsou si věrní: když napíšete, že něco je názor hlupáků, hned napíší, že to je přesně jejich názor.

2) Úředník či úřednice, píšící v práci – velmi častý účastník. Píše z nudy a nebývá to moc zajímavé.

3) Zlé ženy. Osamělé a protivné bytosti, které si dávají lyrické nicky jako sofinka či váneček. Zpravidla bloudí zejména blogy a vyhledávají si jména autorů v Cibulkových seznamech. Představuji si je jako tu tlustou majitelku nevěstince v chandlerovském filmu Farewell, my lovely s Robertem Mitchumem ( je tam nádherná scéna, dnes politicky korektně nenatočitelná: Marlowe je trápen a ponižován odpornou babiznou, načež jí v jednom nestřeženém okamžiku takovou vytetuje, až opice spadne se židle; celé kino, bez rozdílu pohlaví, tehdy zařvalo rozkoší a nadšením; samozřejmě by to dnes ani natočit nezkoušeli). Sedí u počítače, požírají dorty a připadají si jako Panna Orleánská.

4) Zlí muži. Totéž výše popsané, ale s pivem a rumem. Píší v noci.

5) Básníci: velmi tajemná odrůda, která v štěkavé debatě, kdy si příznivci „levice“ a „pravice“ navzájem nadávají do šloufů a dalíků, umisťuje do diskuzí anekdoty a odněkud opsané veršíky. Chovám k ní jistou něhu: příjemně přeruší tu vlnu nenávisti a baráčnického stranění a vnesou náladu, která by mohla některé dokonce inspirovat k zamyšlení nad tím, proč nejsou tolerantnější.

6) Blázni. Většinou je poznáte podle zvláštních pravopisných chyb, které se u nich, píší-li rychle (a oni většinou své „diskusní“ příspěvky chrlí) stále opakují.

7) Děd Vševěd: rozumí Afghánistánu, vaření, české ekonomice, fotbalu a astronomii.

8) Je jich mnohem, mnohem víc, než by se čekalo: slušní čtenáři, kteří chtějí něco poznamenat, poděkovat, připomenout nebo diskutovat.