Lidský faktor, neboli o televizi a co kdyby...
Televize Nova začala jako první vysílat „nekonečný seriál“ Ulice a Ordinace, dnes však počala vysílat i televizní hry, čímž úspěšně narušila dosavadní hájemství a tvrz veřejnoprávní České televize. Začala je vysílat s dobrým diváckým ohlasem a nejsou špatné. Tudíž v tom patrně bude pokračovat… Samozřejmě bude mít komerční televize vždycky jisté ohraničení: nebude se zřejmě věnovat dramatizacím české literatury, nebude analyzovat obtížné morální problémy a podobně. Co ale dělá, dělá dobře.
Veřejnoprávní televize je chuděra tak trochu Lady Godiva. Nesmí chodit ani nahá, ani oblečená. Sledovanost není /teoreticky/ nejdůležitějším měřítkem, jenže je velmi důležitým měřítkem. Kvalita je velmi důležitým měřítkem, jen není docela jasné, zda málo sledované programy jsou kvalitní, respektive, kdo to vlastně má hodnotit.
Kromě obtížných politických nátlaků (místo aby ti lidi byli rádi, že na obrazovce nejsou a lidi nevidí, co jsou zač!) je problémem pomalost, typická pro molochy a potom takřka úřednická bojácnost v rozhodování. A potom hra "já na bráchu, brácha na mně". Bylo někdy docela zajímavé srovnat výši konta při příchodu a odchodu takového televizního šéfa skupiny a tak.
Když jsem začal s tou Ulicí, uvedu příklad špatného rozhodnutí v ČT: Na samém konci své éry schválil Mathé do výroby „nekonečný seriál“ Masarykova Sedm. Už z názvu vyplývá, že šlo o téměř identický projekt, jako byla později Ulice na Nově (mimochodem pokládám Ulici za momentálně ze všech „dlouhých seriálů“ ve všech televizích za nejlepší, není ani tak sentimentální, ani tak kýčovitá, ani tak komicky pseudoprofesní, jako většina ostatních na všech stanicích) - tzn. mohla běžet už víc než deset let na veřejnoprávní televizi. Mathého mladičký nástupce Puchalský si přivedl sice ne tak mladého, ale o to hloupějšího programového ředitele, který výrobu okamžitě zastavil, jelikož viděl, že by to mohlo být dobré, ale nejsou v tom žádní jeho kámoši. No, byl jsem v tom já a mě rád neměl...
O několik měsíců sice s ostudou odešel, ale Gordon Lowitt, či jak se jmenoval jeho nástupce, zase neuměl česky.
Veřejnoprávní televize v mnohém připomíná, jak se chovají velké filmové společnosti ve chvílích krize – snaží se natočit znova to, s čím měly sukces před třiceti lety. Že se to nikdy nepovedlo, netřeba dodat.
(Podotýkám, že existence veřejnoprávní televize je nezbytná, stejně jako Národní knihovny, NG a tak dále. A vůbec nejde o to, aby umělci měli ukrutné honoráře, ale o to, že bez české kultury nebudeme ani Čechy. Ale tohle je o něčem jiném.)
Úvahy o veřejnoprávní televizi a podobných organizacích mě ppřivedly k přemítání o vlivu lidského faktoru.
Vzpomeňte si na počátek – tehdy vláda, samozřejmě z hlouposti a nikoliv za nějaké tučné úplatky a pozdější zaměstnávání porotců a podobně, to jsou pomluvy, jak jinak – věnovala soukromé televizi CET 21 zadarmo celoplošné vysílání. Myslím si, že by se to dalo kvalifikovat jako nezodpovědné zacházení s cizím, potažmo státním majetkem a celá řada lidí by tudíž mohla jít sedět, leč je to patrně již promlčeno. K tomu pak připočtěte pár dalších miliard na pokutách v arbitrážích.
Tomuto skvělému a ekonomicky výtečnému počinu předcházela volba ředitele České televize, kde se ve finále utkali Ivo Mathé a Vladimír Železný. Oba byli a jsou perfektní profesionálové a velmi kvalitní vedoucí pracovníci. Říkalo se, že hlasy byly vyrovnané a rozhodl hlas předsedy, který neměl Železného v oblibě ještě z české vlády. Není to bohužel pravda, i když by to vypadalo správně kocourkovsky. Hlasy byly rozloženy myslím sedm ku dvěma pro Mathého.
Ivo Mathé byl skvělý produkční a dlouholetý insider té instituce, věděl přesně, jak ji vést a jak ji ze svého úhlu pohledu zlepšit. To také dělal a podle mého názoru dobře, byť ji dostatečně nezeštíhlel, zanedbal však „komunikaci“ s politikou a byl v další volbě Jirákovou radou, bezpochyby také jen z chvilkové nesoustředěnosti a nikoliv na něčí nařízení nebo probůh za peníze, to ne!, nahrazen nezletilým Jakubem Puchalským (jo, kdyby ho byli bývali nechali nejdříve pár let vést třeba nějaké zpravodajství, aby se televizi naučil, mohlo to dopadnout lépe) a veřejnoprávní televize se začala otáčet v kruhu, pak si zatančila se spacáky v tzv. krizi…
Vladimír Železný se stal šéfem Novy a příběh známe: nejúspěšnější komerční stanice všech dob, pak spory atd.
Pokusme se ale si představit, že by to dopadlo opačně: Mathé by volbu prohrál a generálem ČT by se stal Železný. Nu, troufám si říci, že by byl možná ředitelem dodnes. Jistě by se věnoval veřejnoprávní televizi se stejnou houževnatostí a razancí, jako Nově a protože nebyl insider, byly by jeho reformy daleko zásadnější a dramatičtější, než ty, ke kterým došlo. Jeho intelektuální zázemí a manažerské schopnosti by vedly k přetvoření ČT ve velmi mobilní, moderní instituci, která by patrně realizovala bohatší program s mnohem méně zaměstnanci a s efektivnějším využitím peněz. Komunikaci s takzvanými politiky by zvládl snadno.
Mathé by se pak stal šéfem Novy. Jeho perfektní profesionalita a osobní kvality by zaručily, že by komerční televize fungovala a vydělávala, nehrábla by však nejspíše k těm nejděsnějším programům a nestanovila by tak vkus hlupáka jako měřítko veřejného vkusu. Asi by nedosáhla na 70% sledovanosti, rozhodně by se však uživila a asi by nedošlo ani k následným rozkolům a soudům.
No, dosti toho kdyby… Stalo se to, co se stalo. Zrovna tak bychom mohli cvičně koupit deset kilo hrachu a chodit ho házet na Lennonovu zeď.
Ale tohle je prostě jen takové pozastavení nad "úlohou osobnosti v dějinách".
Veřejnoprávní televize je chuděra tak trochu Lady Godiva. Nesmí chodit ani nahá, ani oblečená. Sledovanost není /teoreticky/ nejdůležitějším měřítkem, jenže je velmi důležitým měřítkem. Kvalita je velmi důležitým měřítkem, jen není docela jasné, zda málo sledované programy jsou kvalitní, respektive, kdo to vlastně má hodnotit.
Kromě obtížných politických nátlaků (místo aby ti lidi byli rádi, že na obrazovce nejsou a lidi nevidí, co jsou zač!) je problémem pomalost, typická pro molochy a potom takřka úřednická bojácnost v rozhodování. A potom hra "já na bráchu, brácha na mně". Bylo někdy docela zajímavé srovnat výši konta při příchodu a odchodu takového televizního šéfa skupiny a tak.
Když jsem začal s tou Ulicí, uvedu příklad špatného rozhodnutí v ČT: Na samém konci své éry schválil Mathé do výroby „nekonečný seriál“ Masarykova Sedm. Už z názvu vyplývá, že šlo o téměř identický projekt, jako byla později Ulice na Nově (mimochodem pokládám Ulici za momentálně ze všech „dlouhých seriálů“ ve všech televizích za nejlepší, není ani tak sentimentální, ani tak kýčovitá, ani tak komicky pseudoprofesní, jako většina ostatních na všech stanicích) - tzn. mohla běžet už víc než deset let na veřejnoprávní televizi. Mathého mladičký nástupce Puchalský si přivedl sice ne tak mladého, ale o to hloupějšího programového ředitele, který výrobu okamžitě zastavil, jelikož viděl, že by to mohlo být dobré, ale nejsou v tom žádní jeho kámoši. No, byl jsem v tom já a mě rád neměl...
O několik měsíců sice s ostudou odešel, ale Gordon Lowitt, či jak se jmenoval jeho nástupce, zase neuměl česky.
Veřejnoprávní televize v mnohém připomíná, jak se chovají velké filmové společnosti ve chvílích krize – snaží se natočit znova to, s čím měly sukces před třiceti lety. Že se to nikdy nepovedlo, netřeba dodat.
(Podotýkám, že existence veřejnoprávní televize je nezbytná, stejně jako Národní knihovny, NG a tak dále. A vůbec nejde o to, aby umělci měli ukrutné honoráře, ale o to, že bez české kultury nebudeme ani Čechy. Ale tohle je o něčem jiném.)
Úvahy o veřejnoprávní televizi a podobných organizacích mě ppřivedly k přemítání o vlivu lidského faktoru.
Vzpomeňte si na počátek – tehdy vláda, samozřejmě z hlouposti a nikoliv za nějaké tučné úplatky a pozdější zaměstnávání porotců a podobně, to jsou pomluvy, jak jinak – věnovala soukromé televizi CET 21 zadarmo celoplošné vysílání. Myslím si, že by se to dalo kvalifikovat jako nezodpovědné zacházení s cizím, potažmo státním majetkem a celá řada lidí by tudíž mohla jít sedět, leč je to patrně již promlčeno. K tomu pak připočtěte pár dalších miliard na pokutách v arbitrážích.
Tomuto skvělému a ekonomicky výtečnému počinu předcházela volba ředitele České televize, kde se ve finále utkali Ivo Mathé a Vladimír Železný. Oba byli a jsou perfektní profesionálové a velmi kvalitní vedoucí pracovníci. Říkalo se, že hlasy byly vyrovnané a rozhodl hlas předsedy, který neměl Železného v oblibě ještě z české vlády. Není to bohužel pravda, i když by to vypadalo správně kocourkovsky. Hlasy byly rozloženy myslím sedm ku dvěma pro Mathého.
Ivo Mathé byl skvělý produkční a dlouholetý insider té instituce, věděl přesně, jak ji vést a jak ji ze svého úhlu pohledu zlepšit. To také dělal a podle mého názoru dobře, byť ji dostatečně nezeštíhlel, zanedbal však „komunikaci“ s politikou a byl v další volbě Jirákovou radou, bezpochyby také jen z chvilkové nesoustředěnosti a nikoliv na něčí nařízení nebo probůh za peníze, to ne!, nahrazen nezletilým Jakubem Puchalským (jo, kdyby ho byli bývali nechali nejdříve pár let vést třeba nějaké zpravodajství, aby se televizi naučil, mohlo to dopadnout lépe) a veřejnoprávní televize se začala otáčet v kruhu, pak si zatančila se spacáky v tzv. krizi…
Vladimír Železný se stal šéfem Novy a příběh známe: nejúspěšnější komerční stanice všech dob, pak spory atd.
Pokusme se ale si představit, že by to dopadlo opačně: Mathé by volbu prohrál a generálem ČT by se stal Železný. Nu, troufám si říci, že by byl možná ředitelem dodnes. Jistě by se věnoval veřejnoprávní televizi se stejnou houževnatostí a razancí, jako Nově a protože nebyl insider, byly by jeho reformy daleko zásadnější a dramatičtější, než ty, ke kterým došlo. Jeho intelektuální zázemí a manažerské schopnosti by vedly k přetvoření ČT ve velmi mobilní, moderní instituci, která by patrně realizovala bohatší program s mnohem méně zaměstnanci a s efektivnějším využitím peněz. Komunikaci s takzvanými politiky by zvládl snadno.
Mathé by se pak stal šéfem Novy. Jeho perfektní profesionalita a osobní kvality by zaručily, že by komerční televize fungovala a vydělávala, nehrábla by však nejspíše k těm nejděsnějším programům a nestanovila by tak vkus hlupáka jako měřítko veřejného vkusu. Asi by nedosáhla na 70% sledovanosti, rozhodně by se však uživila a asi by nedošlo ani k následným rozkolům a soudům.
No, dosti toho kdyby… Stalo se to, co se stalo. Zrovna tak bychom mohli cvičně koupit deset kilo hrachu a chodit ho házet na Lennonovu zeď.
Ale tohle je prostě jen takové pozastavení nad "úlohou osobnosti v dějinách".