Staroslavné hlavní město provincie Franche-Comté, ale i příjmení snad nejvýznamnějšího politického myslitele našich časů. Reprezentativní výbor z jeho esejistiky (438 str.) vyšel nedávno pod názvem Svoboda a pravda (CDK) a protože nelze učinit zadost tak rozsáhlému záběru, aspoň pár poznámek. Alain Besancon (1932) je v politologii výjimečný ze dvou důvodů. Dějiny jsou paradox. Dění je svobodné, je ale výsledkem mnoha aktérů a ovlivňuje je kultura, podstatou náboženská (v širším významu kultovní) a jen metafyzika čili teologie umožňuje pochopit dlouhodobé souvislosti. Klíčové události nejsou beze zbytku vysvětlitelné (deterministické), všecko mohlo být jinak, zanechávají ale v přítomnosti hlubokou stopu. Ze zpětného pohledu vidíme, kde se nalézáme, nikoli kam jdeme. Takové je tajemství historie. Vědomí historických souvislostí učinilo z Besancona fascinujícího analytika a důsledného kritika moderních bludů, hlavně podstaty totalitarismu (nacismu, komunismu), Ruska, islámu, svobody i demokracie.
V Praze proběhla pod heslem „Nespokojená demokracie“ už 18. mezinárodní konference Forum 2000, na níž jako obvykle promluvili státníci, politologové a odpůrci diktátorských či autoritativních režimů, tentokrát z Ruska, Azerbajdžánu, Venezuely i Číny. Řečníci se shodovali, že je liberální politický systém v Evropě ohrožen růstem nacionalismu a populismu a vůbec je nenapadlo, aby tu pluralitní antropologickou aktivitu, připomínající tržní mechanismus, odlišili od řádu, čili obsahu, který vytváří. Demokratický politický proces je forma omezení mezi svobodnými lidmi, není totožný s žádným fixním ideálem. Jestliže však delší dobu vzniká značná nespokojenost s vládami vzniklými ze svobodných voleb a lidé chtějí vládu autoritativní, chtějí snad, aby jim stát nařizoval, jak mají žít a jaké hodnoty mají vyznávat? Nikoli. Mají pocit, že nejsou reprezentováni, že ztratili volbu. V tom případě, je ale třeba mluvit o defektu demokracie a ten může být jen jediný – oligarchie, která se dohodla na obsahu politiky. Na konferenci se však nemluvilo, proč si lid nevládne, proč nevytváří reprezentativní obsah, nýbrž o jakési psychologické nechuti a únavě z demokracie, jak tvrdil Schwarzenberg.
Už od pádu říše římské se v západním světě vyskytují dva výrazné lidské typy, které ovlivňují společenské klima i politiku. Optimista a pesimista. Od konce nadšeného 19. století, které věřilo na zářné zítřky a všeobecný pokrok (přečtěte si verneovku), pesimistů celkem pochopitelně po katastrofě první velké války a vzhledem k děsivým genocidám totalitních hnědých i rudých režimů vale přibývalo a víry v pozitivní vývoj světa rapidně ubývalo. A přestože po druhé válce nastal dlouhodobý atomový mír (1945 – 91) a lokálních válek i násilných konfliktů bylo čím dál méně, z blahobytné, skeptické evropské civilizace se vynořili apokalyptici a hlásali konec světa. Jako by tu někde působil podvědomý marxistický názor o nevyhnutelném zániku kapitalismu.