Alexander Tomský

22. 02.

Nebezpečný idealismus Západu

Alexander Tomský Přečteno 5513 krát

Už delší dobu se v západní Evropě i v Americe vyhraňují dva geopolitické názory na řešení konfliktu na Ukrajině i na samou podstatu Ruska. Spor mezi politickým pragmatismem a idealismem je však hlubší. Jde totiž také o víru v poslání euroatlantické civilizace.

Od rozdělení Říše římské (330) a schizmatu (1053) existují dvě Evropy, dvě odlišné civilizace. Nešťastná Ukrajina rozkročená mezi Východem a Západem, které se nepodařilo vytvořit ani ve dvacátém století národní stát, se vynořila jako postkoloniální, nefunkční a bankrotující útvar v rozsáhlých hranicích svazové republiky. Za čtvrt století své existence ztratila více než čtvrtinu svých obyvatel a vymírá. Miliony emigrovaly do Ruska, miliony na Západ.

Teprve v konfliktu se svou oligarchií a v krvavém střetu s Ruskem nachází ukrajinská společnost svou národní i západní identitu. Proč ale Evropská unie a Američané slibovali Ukrajincům (tak jako kdysi Turecku) nesplnitelný vstup do Unie i neméně nesplnitelné členství v NATO (2008), ačkoli věděli, že vyvolají konflikt s nukleárním Ruskem a o žádnou bezpečnost ani hranice nešlo?

Odpověď je jednoduchá – Američany i Evropany pohání víra v jediný (nevyhnutelný) globální svět lidských práv, demokracie, svobodného trhu a jednotného finančního systému. Podléhají ale vlastnímu sebezbožnění. Proto Unie jako předvoj budoucího světa nezná hranice a ačkoli hlásá demokracii, zbavuje se zastupitelského státu (viz. konflikt s Řeckem).

Představa globální civilizace vychází paradoxně z abstraktní vlády věčných pravidel a je neslučitelná se svobodou. Dobře, že je nedokonalý svět heterogenní. Americký hegemon, jak nazvala imperiální demokracii Madeleine Albrightová, je možná vlídný (benign), ale neměl by být expanzivní a dostávat se do střetu s civilizací, která zdůrazňuje komunitu nad individuální svobody. Realistická geopolitika by měla stále platit. Zásahy v Afghánistánu, Iráku i Libyi jen tragicky přispěly k většímu chaosu a krveprolití.

A Rusko? Jistě upadající impérium. Na to, aby pozřelo celou Ukrajinu, nemá dost sil a možná ji časem i rozdělí. Podobně jako islám se však považuje za nadřazené západnímu amorálnímu liberalismu. Ruská společnost je něco jako mesianistická církev a Putin je jejím vězněm, nikoli naopak, jak si myslí naivní američtí liberálové. Samoděržaví či oligarchie by přežila jeho pád. Rusko nikdy nebylo národním státem a své satelity považuje za vysvobozené ve své vyšší civilizaci.

Souhlasit nemůžeme, ale proč přispívat k eskalaci, kde za nás budou umírat jiní.

13. 02.

Morální problém řecké eurokrize - hubris

Alexander Tomský Přečteno 3321 krát

Jednotný trh měl celé Evropě přinést prosperitu, společná měna měla odstranit transakční náklady, uvolnit investice a stát se základem nové prosperující Evropy. Vždyť zmizí riziko fluktující valuty. Ekonomové i politici měli jasno. Hospodářská provázanost eurozóny zajistí stabilitu a mír.

Ti kritičtí ekonomové mezi nimi byli v menšině, teorie zřejmá, ale empirický test v době globální konjunktury nebyl k mání. Stačila úvěrová krize, maastrichtský optimismus vyvanul, stagnace i děsivě narůstající politické konflikty konsensus pohřbily.

Nechme stranou utopickou vizi grandiózního projektu stále těsnější unie i ukrývané důvody - udržet na uzdě Bundesbanku či francouzské politické komplexy. I zastánci svobodného trhu tehdy argumentovali, že jde o projekt „laissez faire“. Osvobozené finanční toky si měly najít efektivnější a výnosnější investice, urychlit konvergenci produktivity i životní úrovně. Na čas to tak vypadalo. Avšak neregulované kapitálové veletoky v měnové unii tak jako v hypoteční krizi v USA natekly do spekulací s nemovitostmi a levné úvěry společné měny podpořily pochybné podnikatelské záměry (Irsko, Španělsko) i řeckou byzantinskou korupci. Masivní nerovnováha běžného účtu mezi Předalpím a Zaalpím teď rozdělila Evropu.

Jak to, že si byli nejen politici, ale i ekonomové tak jistí, že samotná liberalizace finančních trhů zajistí mikroekonomickou efektivitu? Jak to, že se domnívali, že stačí, když centrální banka pohlídá nízkou, ale stabilní inflaci a lidstvo se navždy osvobodí z recese?

Jak vidno, teoretickým vizím nepodléhají jen politici a volné finanční toky levných peněz jsou zrádné. Bez krize by bylo HDP Američanů o deset procent vyšší a eurozóna by nespadla na předkrizovou úroveň.

Na rozdíl od měnové unie lze však v USA státní dluh lépe monetizovat a deficitem nahradit výpadek soukromých investic. Státy eura ale vytváří vlastní národní dluhy, jejichž odstranění je politicky velice obtížné - málokdy mohou politici slibovat pot a slzy.

Monetizace dluhů, jak to nyní zkouší Evropská banka, nemůže mít valný úspěch a bude tak jako v Japonsku znamenat dlouhodobou stagnaci. Politiku ožebračování sousedů znehodnocováním měny zlikvidují další devalvace (Švédsko, Čína). Inflace by narazila na německý nesouhlas. Ovšem snaha dluhy federalizovat, ta už dnes vyvolává tuhý německý odpor.

Němečtí politici totiž dlouhodobě asymetrii eurolandu před svými voliči pečlivě tají. I oni propadli řecké hubris, aroganci, že lze manipulovat historií. Řeckou pomstu se teď snaží odrazit politickou vůlí. Z Řecka ale nic nevyrazí a z eurozóny je vyhodit ani nelze. Pokud se Řekové sami nerozhodnou pro bankrot ve staronové měně, (což by je velice rychle postavilo na nohy a bylo příkladem pro ostatní), dostanou peníze od Arabů anebo jim pomohou Američané. Řecko potrestat nelze. A zastavit revoluční kvas na jihu Evropy také ne.

05. 02.

Jih proti severu

Alexander Tomský Přečteno 3937 krát

„Pokud euro padne, zhroutí se i Unie,“ prohlásila kdysi německá kancléřka (Bundestag, 19. 5. 2010) a ze stejného důvodu se rozhodla na spiklenecky tajném zasedání ekonomické rady eurozóny v létě 2012 nenechat Řecko padnout.

Miliony slov anglojazyčných ekonomů, včetně nobelistů, neovlivněných evropskou ideologií bylo během pětileté eurokrize vyplýtváno na vysvětlení, proč deflační politika (interní devalvace) na záchranu společné měny nemůže fungovat. Proč půjčky (místo odpisů) bankrotujícím a úsporná opatření spolu se zvyšováním daní nerozhýbají na jihu Evropy ekonomiku, rozhodně ne tak rychle, aby se hroutící společnost dostala z krize.

Půjčky a euroval byly vysvětlovány jako záchrana, zatímco nezaměstnanost, hospodářský úpadek a emigrace schopných v postižených převážně jižních státech narůstaly. V evropském parlamentu zasedla třetina odpůrců Unie, nový francouzský prezident vyhrál volby mimo jiné i rétorikou odmítnutí úspor a zvýšil daně. Francie na pokraji recese, Itálie se propadla. Europolitici Jihu se proti Německu a jeho severním satelitům srotili a v Evropské bance prosadili politiku kvantitativního uvolňování. Příliš pozdě a při 60 miliardách eur měsíčně příliš slabou na zásadní obrat.

Ostatně monetární politika neřeší vysoké daně, byrokracii, špatné podnikatelské poměry ani půjčky začínajícím firmám (venture capital). Medián platů neporoste, ostatně nevzrostl ani v Americe. Stárnoucí společnost bude šetřit i nadále. Mírná devalvace eura na nějaký čas export oživí, stagnaci zpomalí, časem ale budou devalvovat i jiní.
Frustrace Jižanů vytvořila třaskavinu a v nejpostiženější zemi povstal revolucionář, národní hrdina Alexis Tsipras, z hlediska Severu šílenec a extremista. Jistě, vzbouřenci nebývají umírnění a rebelie reformní. Konflikt s Unií je totální a kosmetické úlevy pravolevou nacionální řeckou vládu neuspokojí, okamžitě by padla a Tsiprase by pověsili na nejbližším kandelábru.

Der Spiegel se diví, že euro, jež mělo Evropany sjednotit, vyvolává nenávist, cožpak nepochopil jeho neudržitelnost bez fiskální jednoty? Dostane proto Tsipras odpustky, které nedostali ostatní, zodpovědnější? Z Německa zní razantní ne, polovina německých voličů nesouhlasí, ale Finové před volbami jsou ještě tvrdší. Nechají snad Řecko vypadnout z eurozóny bez pomoci Unie, aby pro výstrahu ostatním utrpělo neřízený bankrot?

Ve Španělsku se těší na listopadové volby neméně revoluční strana levice (Podemos) a pravolevé vzpoury ve Francii a Itálii téměř jistě unijní establishment časem zlikviduje, bez ohledu na to, co europolitici vymyslí. Revoluce mívají zpoždění.

Archiv článků: únor 2015

Nebezpečný idealismus Západu

Morální problém řecké eurokrize - hubris

Jih proti severu

Blogeři abecedně